„To nic, Petře, to nic,“ řekl hoteliér vlídně. „Musíte to vydržet.“

To už si Simonet se starostlivým a trochu provinilým výrazem zastrkoval moje parabelum do kapsy.

„Vy zrádci!“ pronesl jsem s údivem.

„To ne, Petře,“ řekl hoteliér. „Ale člověk musí být rozumný. Ne samým zákonem živo jest lidské svědomí.“

Simonet ke mně opatrně obloukem přistoupil a poplácal mě po kapse. Klíče zazvonily. Už předem mi naskočil studený pot v očekávání prudké bolesti a trhl jsem sebou. Nebylo to nic platné. Když jsem přišel k sobě, odcházel už Simonet z místnosti s kufrem v ruce. Hoteliér mě stále ještě držel za lokty a znepokojeně popoháněl Simoneta: „Pospěšte si, Simonete, pospěšte si. Je mu mizerně…“

Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem popadnout dech, jenom jsem zachroptěl. Hoteliér se ke mně starostlivě sklonil.

„Proboha, Petře,“ zamumlal, „vy jste k nepoznání…“

„Banditi!“ zasípal jsem. „Zločinci…“

„Ano, ano, ovšem,“ souhlasil hoteliér odevzdaně. „Všechny nás zavřete a dobře uděláte. Jenom teď to chvilku vydržte, necukejte se…

Vždyť vás to musí hrozně bolet a já vás prozatím stejně nepustím.“

Ano, nepustí. Už dřív jsem postřehl, že to je chlap jako medvěd, ale takovou sílu jsem u něho přece jenom nepředpokládal. Zvrátil jsem se na opěradlo židle a přestal jsem klást odpor. Šly na mě mdloby, zmocňovala se mě tupá lhostejnost. A kdesi v nejhlubším nitru duše se tetelila slabá jiskřička úlevy, že teď už vývoj situace nezávisí na mně, odpovědnost vzali na sebe jiní. Zřejmě jsem znovu ztratil vědomí, protože najednou jsem byl na podlaze, hoteliér vedle mě klečel a přikládal mi ledový mokrý hadr na čelo. Jen jsem otevřel oči, přiložil mi k ústům hrdlo láhve. Byl hrozně bledý.

„Pomozte mi vstát,“ řekl jsem.

Bez odmluvy poslechl. Dveře byly dokořán, při podlaze táhl mrazivý průvan, ozývaly se vzrušené hlasy, pak cosi zarachotilo a zapraštělo.

Hoteliér bolestně svraštil obličej.

„Ubohý futra,“ pronesl přiškrceně.

Pod oknem zahřímal Mausesův hlas: „Hotovo? Vpřed! Sbohem, lidé! Ještě se setkáme. A pak to bude opravdové setkání!“

Simonetův hlas zahalekal v odpověď něco nesrozumitelného, pak se okenní tabule zatřásly jakýmsi děsivým skřekem a hvizdem. A potom nastalo ticho. Vstal jsem na nohy a vykročil ke dveřím. Hoteliér cupital vedle mě. Široký obličej měl bílý a napuchlý, po čele se mu řinul pot. Nezvučně pohyboval rty, zřejmě se modlil.

Došli jsme do prázdného vestibulu, kterým se proháněl ledový vítr, a majitel zamumlal: „Pojďte ven, Petře, musíte se nadýchat čerstvého vzduchu…“ Odstrčil jsem ho a zamířil ke schodišti. Mimochodem, se škodolibým zadostiučiněním jsem si všiml, že vstupní dveře byly dočista roztřískány. Hned na prvních stupních schodiště se mi udělalo špatně, musel jsem se pevně chytit zábradlí. Hoteliér se mě pokusil podepřít, ale odstrčil jsem ho zdravým ramenem a řekl: „Táhněte k čertu, slyšíte?“ Zmizel. Pomalu jsem se začal soukat po schodech, s prsty zaťatými do zábradlí, minul jsem Brun, která se vyděšeně tiskla ke stěně, vystoupil jsem až do poschodí a klopýtal ke svému pokoji. Dveře Olafova pokoje byly dokořán, místnost prázdná, pronikavý lékárenský pach se šířil po chodbě. Hlavně se dostat k pohovce a natáhnout se, uvažoval jsem v duchu… A tu jsem zaslechl křik.

„Tamhle jsou!“ zaúpěl kdosi. „Pozdě! Už je pozdě!“

Hlas se zlomil. Dole ve vestibulu se ozvalo dupání, něco upadlo, kutálelo se, a najednou jsem uslyšel vzdálené rovnoměrné hučení. V tu chvíli jsem se otočil a klopýtavě jsem se rozběhl ke schůdkům na střechu…

Před očima se mi rozevřelo celé široké zasněžené údolí. Musel jsem přimhouřit oči před slunečním jiskřením a pak jsem rozeznal na sněhu dvě namodralé, úplně rovné stopy lyží. Vedly na sever, šikmo kolem hotelu, a tam, kde končily, jsem spatřil zřetelné postavičky uprchlíků jakoby nakreslené na bílém podkladě. Mám výborný zrak, viděl jsem je jasně, a byla to nejfantastičtější a nejobludnější podívaná, jakou jsem kdy zažil.

Vpředu uháněla paní Mausesová s obrovitým černým kufrem v podpaží, na zádech jí seděl sám hřmotný starý Mauses. Vpravo od ní, o něco vzadu, se hnal dlouhým krokem Olaf s Luarvikem na zádech.

Ve větru vlála široká sukně paní Mausesové a třepotal se Luarvikův prázdný rukáv. Řítili se rychle, až neobvykle rychle, ale ze strany, aby jim zatarasil cestu, se k nim blížil vrtulník s jiskřícími listy vrtule a okny kabiny.

Celé údolí naplňoval mohutný, pravidelný hukot, vrtulník pomalu, jakoby rozvážně, klesal, přeletěl nad uprchlíky, předstihl je a zase se vrátil, klesal stále níž a postavičky pořád utíkaly údolím, jako by nic neviděly ani neslyšely, a pak se do toho mohutného monotónního hukotu zařízl nový zvuk, zlostné přerývané hybné i ty, kteří se ještě pokoušeli plazit… Zvedl se hustý, sněhový vír a na pozadí strmých šedých skal vyrostl bílý jiskřivý mrak. Znovu jsme zaslechli zlostný praskot kulometu, Alek se svezl na bobek a zakryl si třaskání, uprchlíci začali zmateně pobíhat sem a tam, pak Olaf upadl a zůstal nehybně ležet, po něm v kotrmelcích sletěl do sněhu Mauses, a Simonet mě škubal za límec a vzlykal mi do ucha: „Vidíš? Vidíš? Vidíš?“ A pak se vrtulník zastavil nad nehybnými těly, pomalu dosedl a skryl před naším pohledem všechny, ty nedlaněmi tvář, Simonet stále vzlykal, stále vykřikoval: „Tak nezmeškal! Vyšlo mu to, tomu lumpovi, gaunerovi jednomu!“

Vrtulník se stejně pomalu zase vynořil ze sněžného mraku, šikmo se vznesl do pronikavé modře oblohy a zmizel za horským hřebenem.

A v té chvíli někde dole teskně a žalostně zavyl Lelius.

EPILOG

Od té doby už uplynulo víc než dvacet let. Je tomu právě rok, co jsem v penzi. Mám vnuky a občas jim vyprávím tuhle historku. Samozřejmě v mém vyprávění vždycky končí šťastně. Hosté z kosmu šťastně odlétají domů ve své blyštivé raketě a Šampiónovu bandu zneškodňuje policie. Nejdřív ti moji hosté z vesmíru odlétali na Venuši, ale později, když na Venuši přistály první výpravy ze Země, musel jsem přestěhovat pana Mausese do souhvězdí Bootes. Ale o to teď nejde.

Nejdřív fakta. Z Trychtýře byla lavina odstraněna za dva dny. Zavolal jsem policii a předal jí Hincuse, milión sto padesát tisíc a své podrobné hlášení. Ale vyšetřování, po pravdě řečeno, skončilo neúspěchem.

V rozoraném sněhu bylo sice nalezeno přes pět set stříbrných projektilů, ale Šampiónův vrtulník, který odnesl těla, beze stopy zmizel. Po několika týdnech oznámil jeden manželský pár, který provozoval turistiku na lyžích nedaleko našeho údolí, že viděli, jak přímo před jejich očima spadl jakýsi vrtulník do jezera Tří tisíc panen. Rozběhlo se nové pátrání, ale nic zajímavého se nepodařilo zjistit. Jak známo, toto jezero je hluboké místy až čtyři sta metrů, dno má ledové a jeho profil se neustále mění. Šampión zřejmě zahynul, protože na zločineckém fóru se už víckrát neobjevil. Jeho banda byla díky Hincusovi, který se snažil zachránit vlastní kůži, dílem pochytána, dílem se rozprchla po celé Evropě. Dopadení bandité už k Hincusovým odpovědím nic podstatného nedodali. Všichni byli přesvědčeni, že Belzebub byl kouzelník nebo dokonce sám ďábel a že jejich bývalý šéf zahynul, protože si vzal příliš velké sousto. Simonet byl přesvědčen, že jeden z robotů pak ve vrtulníku přišel ještě k sobě a s posledním zbytkem unikající energie zničil všechno, na co dosáhl. Je to docela možné.

A je-li tomu tak, ani trochu nezávidím Šampiónovi jeho poslední chvíle…

No a Goldenwasser se z toho pochopitelně vykroutil. O jednoho hauptsturmführera víc nebo míň, to u něho nehraje roli. Tím spíš, že Groenheimův archív nenávratně zmizel. Mausesův rozklad poslaný vládě se minul účinkem. Byl napsán příliš podivným jazykem, odvolával se na příliš podivné okolnosti, takže byl, jak jsem slyšel, prohlášen za obyčejné blábolení nějakého blázna. Obzvlášť v souvislosti s humbukem, který o hostech z kosmu rozpoutal tisk. Zdalipak si tehdy Goldenwasser vzpomněl na mrtvoly lidí, postřílených v Rusku a ve Francii a v Polsku a v Řecku, na mrtvého Königa s černým průstřelem nad kořenem nosu… Ale to sotva.