Ale možná že budu nucen riskovat, ale to ponechávám až pro nejkrajnější situaci. Ukáže-li se, že vás není možné žádným způsobem přesvědčit, podstoupím to riziko. Pro mě to bude znamenat skoro jistou zkázu, ale snad vy v tom případě pustíte aspoň Luarvika. On totiž s tímhle, co se tu děje, nemá nic společného…“

No a teprve teď jsem začal doopravdy zuřit.

„Kam mám koho pouštět?“ zařval jsem. „Kdybyste byl potřeboval odejít, byl byste už dávno pryč. Přestaňte konečně lhát a kápněte božskou: co je to za kufr? Co je v něm? Vtloukáte mi neustále do hlavy, že jste z jiné planety. Ovšem já mám spíš takový dojem, že jste prostě banda zahraničních špiónů, která ukradla vzácnou aparaturu…“

„Ne!“ vykřikl Mauses. „Ne! Všechno je úplně jinak. Naše stanice je poškozena, opravit ji dokáže jedině Olaf. Je to robot ve funkci správce této stanice. Je jisté, že bychom byli už dávno odešli, ale kam máme jít? Bez Olafa jsme naprosto bezmocní. Přitom Olaf je vypnut a vy nám nechcete dát akumulátor!“

„Už zase lžete!“ řekl jsem. „Paní Mausesová je přece taky robot, jak jsem vyrozuměl. A ta, jak jsem rovněž vyrozuměl, má svůj akumulátor…“

Zavřel oči a tak prudce zavrtěl hlavou, až mu plandal spodní ret.

„Olga je obyčejný pracovní přístroj. Nosič, kopáč, tělesná stráž…

Copak nechápete, že není možné používat stejné pohonné hmoty pro…

no, já nevím… například pro buldozer jako pro letadlo? To jsou přece odlišné systémy…“

„Vy máte na všechno připravenou odpověď,“ řekl jsem ponuře.

„Ale já nejsem odborník přes tyhle věci. Jsem obyčejný policista. Nejsem zplnomocněn vést vyjednávání s upíry a obyvateli jiných planet.

Mojí povinností je předat vás do rukou zákona, to je všechno. Ať jste ve skutečnosti kdokoli, jste nyní na území mé země a podléháte její jurisdikci.“ Vstal jsem. „Od této chvíle se považujte za zatčeného, Mausesi. Nemám v úmyslu vás někam zamykat, zdá se mi, že by to bylo nesmyslné. Ale pokusíte-li se o útěk, budu střílet. A upozorňuji vás, že cokoli od této chvíle řeknete, může být u soudu použito proti vám.“

„V pořádku,“ řekl a odmlčel se. „V mém případě jste tedy pevně rozhodnut. No prosím, dejme tomu.“ Usrkl z hrnku. „Ale za co může Luarvik? Proti němu přece nemůžete nic mít… Mě klidně zavřete, ale kufr dejte Luarvikovi. Ať se zachrání aspoň on.“

Znovu jsem si sedl.

„Ať se zachrání… Co pořád máte s tím zachraňováním? Proč jste si neustále tak jist, že vás Šampión dopadne? Třeba už dávno leží pod lavinou… Nebo už ho zavřeli… Jestli jste opravdu nevinen, počkejte si jeden dva dny. Přijde sem policie a já vás předám do rukou úřadům…“

Zatřásl spodním rtem.

„To by nešlo, to je špatně. Předně nemáme dovoleno navazovat oficiální kontakt. Mě sem vyslali jenom jako pouhého pozorovatele.

Dopustil jsem se spousty chyb, ale všechny by se daly napravit…

Ovšem nedostatečně připravený kontakt by mohl mít pro váš i pro náš svět nedozírné následky… Jenže v této chvíli dokonce ani tohle není to nejdůležitější, inspektore. Bojím se o Luarvika. Není přizpůsoben vašim podmínkám, nikdy se nepředpokládalo, že by na vaší planetě musel strávit víc než den a noc. A kromě toho má poškozený skafandr, sám to přece víte, že nemá ruku… Je už přiotráven… slábne každou hodinou…“

Zaťal jsem zuby. Ano, na všechno měl připravenou odpověď.

Neměl jsem se čeho chytit. Ani jednou se mi nepodařilo ho zaskočit Všechno bylo dokonale logické. Musel jsem uznat, že nebýt přitom řeč o všelijakých těch skafandrech, kontaktech a pseudosvalech, byly by mě takové výpovědi plně uspokojily. Pociťoval jsem lítost, nutkání podat jim pomocnou ruku, začal jsem ztrácet nezaujatost…

Jak to vlastně je? Právnické výhrady mám jedině vůči Mausesovi.

Luarvik je formálně čistý, ačkoli i on může být spolupachatelem.

Ovšem nad tím bych ještě dokázal přimhouřit oči… Tak dobře. Zamknu Mausese a… A co dál? Vydám Luarvikovi přístroj? Co vlastně o tom přístroji vím?

Když nechám stranou všechna slova, bez ohledu na to, jsou-li pravdivá nebo ne, zůstávají tu dva nesporné fakty. Zákon vyžaduje, abych tyto lidi zadržel až do vysvětlení všech okolností… To je fakt číslo jedna. A fakt číslo dvě je, že tito lidé chtějí odejít. Není důležité, čemu se chtějí ve skutečnosti vyhnout, zda zákonu, gangsterům nebo předčasnému kontaktu… Prostě chtějí odejít. Toto jsou dva fakty a stojí diametrálně proti sobě.

„Jděte,“ řekl jsem Mausesovi. „A zavolejte sem Luarvika.“

Mauses se hřmotně zvedl a odešel.

Opřel jsem se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Parabelum mi příjemně chladilo pravou tvář. Letmo jsem si pomyslel, že teď tuhle pistoli s sebou tahám na každém kroku jako Mauses svůj hrnek.

Byl jsem směšný. Byla to hrozná představa, jak budou na hlavní správě mluvit o téhle historii. Lovec přízraků… Pronásledovatel Venušanů…

Nevadí. Kdyby nic jiného, Hincuse jsem polapil. A Mausese už taky nepustím. Ať se smějou, ale Mausese nepustím. Ať se smějou podle libosti, ale tajemství Druhé národní, tajemství přepadení obrněného vozu a řada jiných tajemství bude odhalena… Tak a je to. Smějte se, pro mě za mě, jen se smějte… A jestli je v tom navíc zapletená politika, to se mě netýká. Jsem obyčejný policista a politikou ať se zabývají ti, kteří jsou od toho.

Zavrzaly dveře a já jsem se rychle vzchopil. Ale nebyl to Luarvik.

Do místnosti vstoupil Simonet a hoteliér. Ten přede mě postavil koflík kávy, Simonet si vzal ode zdi židli a sedl si proti mně. Připadal mi nějak přepadlý a zažloutlý.

„No, tak co jste vymyslel, inspektore?“ zeptal se.

„Kde je Luarvik? Poslal jsem pro Luarvika.“

„Luarvikovi je hrozně zle,“ řekl Simonet. „Mauses s ním provádí nějaké procedury.“ Nenávistně vycenil zuby. „Vy ho zničíte, Glebski, a to bude od vás zhovadilost. Znám vás sice teprve dva dny, ale rozhodně jsem nečekal, že se z vás vyklube obyčejná byrokratická krysa.“

Volnou rukou jsem vzal šálek, zvedl ho k ústům a zase postavil zpátky na stůl. Nemohl jsem se na kávu ani podívat. Už jen z její vůně se mi zvedal žaludek.

„Nechtě si to. Jste všichni žvanilové. Alek se stará o svůj podnik a vy, Simonete, vy jste obyčejný intelektuál na dovolené…“

„A co jste vy?“ vyhrkl Simonet. „O co se staráte vy? Chcete si vysloužit další frčku na uniformu? Jste obyčejnej policejní pěšák. Jednou za život vám osud předhodil sousto. Poprvé a naposledy v životě. Měl jste v rukou opravdu významné rozhodnutí a vy se chováte jako ten nejposlednější zabedněnec…“

„Držte hubu,“ řekl jsem unaveně. „Přestaňte žvanit a aspoň na minutu se docela obyčejně zamyslete. Jak vidím, starou belu se vyznáte v zákonech. Myslíte si, že jsou jedny zákony pro lidi a jiné zákony pro upíry. Ale konečně, to nechme stranou. Připusťme, že to jsou hosté z kosmu. Připusťme, že byli bez vlastní viny podvedeni. Veliký kontakt… Družba světů a tak dále… Ptám se, co dělají u nás na Zemi?

Mauses se sám přiznal, že je pozorovatelem. Co vlastně tady pozoruje?

Nešklebte se, nešklebte se… Teď se pohybujeme na úrovni fantastiky a ve fantastických románech, pokud si vzpomínám, se hosté z kosmu zabývají na Zemi špionáží a připravují vpád. Jak bych měl podle vás postupovat za takové situace já, úředník a byrokratická krysa?

Musím splnit svou povinnost nebo ne?“

Simonet mlčky cenil zuby a civěl na mě. Hoteliér přistoupil k oknu a vytáhl žaluzii. Ohlédl jsem se po něm.

„Proč jste to udělal?“

Hoteliér neodpověděl hned. Přitiskl tvář ke sklu a rozhlížel se po nebi.

„Ale pořád sleduju oblohu, Petře,“ řekl pomalu, aniž se otočil.

„Čekám, Petře, čekám… Měl byste té holce nařídit, aby se vrátila do baráku. Tam na sněhu je báječným terčem…“

Položil jsem parabelum na stůl, vzal oběma rukama koflík a se zavřenýma očima si několikrát lokl. Báječným terčem… Všichni jsme tady báječnými terči. No nic, snad to dobře dopadne… A najednou jsem ucítil, jak mi zezadu silné ruce stiskly lokty. Otevřel jsem oči a trhl sebou. V klíční kosti se ozvala tak prudká bolest, že jsem div neztratil vědomí.