„Čekal jsem takovou námitku, Petře,“ řekl Simonet. „Ale tohle všechno se dá velmi snadno prověřit. Vydejte jim akumulátor a oni ve vaší přítomnosti znovu zapnou Olafa.“

„Z toho nic nebude,“ prohlásil jsem bez váhání. „Proč? Vy jim nevěříte, a tak vám nabízejí důkazy!“

Chytil jsem se za svou ubohou zafačovanou hlavu. Proč já vůbec poslouchám toho žvanila? Dám mu do ruky flintu a poženu ho na střechu, aby byl jako spořádaný občan nápomocen vyšetřování. A Mausesovy zavřu ve sklepě. Sklep má betonový strop, vydrží i přímý zásah.

A Barnstokerovy tam zavřu taky a Kajsu taky. A budeme se bránit.

„No, proč mlčíte?“ zeptal se Simonet. „Nemáte co říct?“

Měl jsem co říct.

„Nejsem vědec,“ začal jsem pomalu. „Jsem policejní úředník. Ten kufr už je opředen přílišnou spoustou lží… Počkejte, nepřerušujte mě.

Já jsem vás taky nepřerušoval. Poslouchal jsem vás dokonce se zájmem.

Jsem ochoten tomu všemu věřit. Prosím. Dejme tomu, že Olaf a ta ženská jsou roboti. Ale tím hůř. Takové hrozné zbraně v rukou gangsterů, děkuju pěkně. Kdybych mohl, vypnul bych s gustem i paní Mausesovou. A vy mně, policistovi, navrhujete, abych gangsterům vrátil vražedné zbraně. Chápete, co to znamená?“

Simonet se v rozpacích poškrábal na zátylku.

„Poslyšte,“ spustil, „jestli sem vtrhnou gangsteři, máme to všichni spočítaný. S tím poštovním holubem to přece není pravda. Že ne? Na policii tedy spoléhat nemůžeme. A když pomůžeme Mausesovi a Luarvikovi k útěku, budeme mít aspoň čisté svědomí.“

„To snad vy ho budete mít čisté,“ řekl jsem. „Ale já ho budu mít špinavé až hanba. Policista pomáhá k útěku banditům!“

„To nejsou žádní banditi!“ vykřikl Simonet.

„Jsou horší než banditi,“ pokračoval jsem. „Víte o tom, že vyloupili Groenheimův archív? Vy jste snad při nacistech?“

„O tom taky vím,“ řekl Simonet. „Mauses mi všechno pověděl.

Šampión je pravou rukou senátora Goldenwassera, náčelníkem jeho úderných oddílů. Loni v květnu, když ta sebranka provedla puč, byl Šampión jedním z hlavních organizátorů, málem už ho dostali vojáci, ale zamíchal se do toho Mauses. On se v našich záležitostech ani za mák nevyznal… ostatně nevyzná se v nich pořádně ani teď… A tak měl dojem, že tu nejde o puč, ale o lidové povstání, vytáhl Šampióna a ještě dva další lumpy z bryndy a vsugeroval si, že tihle lidé jsou solí země, výkvětem lidstva… A oni se k němu tenkrát přisáli jako pijavice…“

„To si zjistí soud,“ odpověděl jsem chladně.

Simonet se opřel o opěradlo křesla a zadíval se na mě přimhouřenýma očima.

„Teda vy jste ale moula k pohledání, inspektore Glebski,“ řekl.

„To jsem nečekal.“

„Dávejte si pozor na jazyk,“ odpověděl jsem. „Jděte a hleďte si svého. Co máte teď na programu? Smyslové požitky?“

Simonet se kousl do rtu.

„Tak tohle je ten první kontakt,“ zamumlal. „Tak tohle je to setkání dvou světů. Jestlipak se jim to vyplatilo? Přiletí na Zem bůhvíodkud, setkají se s gangstery, a nakonec s takovým ochráncem zákona, jako jste vy, Petře.“

„Neoblbujte mě, Simonete,“ řekl jsem vztekle. „A jděte pryč. Už vás mám po krk.“

Vstal a vykročil ke dveřím. Hlavu měl sklopenou, ramena přihrbená.

Na prahu se zastavil, napůl se otočil a řekl: „Ale budete toho litovat, Glebski. A taky stydět se budete. Moc stydět.“

„Dost možná,“ odpověděl jsem suše. „Ale to už nechtě na mně.

Mimochodem, umíte střílet?“

„Ano.“

„To je dobře. Vemte si od hoteliéra pušku a jděte na střechu. Není vyloučeno, že už hodně brzy budeme muset všichni střílet.“

Beze slova odešel. Opatrně jsem si přejel oteklé rameno. Pěkná dovolená. A to se ještě neví, jak to všechno skončí. Hrom do toho, jsou to snad opravdu hosté z kosmu? Zatraceně dobře to všechno do sebe zapadá… A taky stydět se budete, Glebski… Copak o to, možná že budu. Ale co mám dělat? Ačkoli, když se to tak vezme, jaký je v tom pro mě rozdíl, jsou-li to hosté z kosmu nebo ne? Kde je řečeno, že hosté z kosmu smějí vylupovat banky a účastnit se protistátních spiknutí?

Pozemšťanům se to, jak známo, zakazuje, a oni by najednou směli? No, ale co bych tedy měl podniknout?

Pro všechny případy jsem zvedl sluchátko telefonu. Nic. Mrtvé ticho.

To je přece mamlas, ten Alek. Že ho nenapadlo pořídit si signalizační zařízení pro případ neštěstí. Hokynář, taky myslí jen na to, jak by z hostů ždímal peníze…

Ozvalo se další zaklepám a já znovu rychle popadl parabelum.

Tentokrát mě poctil návštěvou sám pan Mauses osobně, ten převtělující se vlkodlak, ten Venušan, ten starý paprika s nerozlučným hrnkem v ruce.

„Posaďte se u dveří,“ řekl jsem. „Tamhle je židle.“

„Můžu i postát,“ zamručel a díval se na mě úkosem.

„Vaše věc,“ poznamenal jsem. „Co byste rád?“

„Jaké důkazy ještě potřebujete?“ zeptal se mne. „Vy nás ničíte. A už to chápou všichni. Jenom vy ne. Co od nás potřebujete?“

„Ať jste kdokoli,“ vysvětlil jsem, „dopustil jste se řady trestných činů. A budete se za ně zodpovídat“ Hlučně se nosem nadechl a usedl na židli.

„Jsem na Zemi teprve rok,“ řekl. „A teprve před dvěma měsíci jsem poprvé pochopil, že pomáhám vyvržencům společnosti a vrahům.

Ano, pomáhal jsem jim. Otvíral jsem nedobytné pokladny, vylupoval banky, zmocňoval se nákladů zlata. Pomohl jsem jim vyloupit archív. Zachraňoval jsem zločince před spravedlivým trestem. Věřte mi, nevěděl jsem, co činím. Předpokládal jsem, že tihle političtí gangsteři a gangsterští politikové vedou boj za sociální spravedlnost.

Považoval jsem senátora Goldenwassera za vůdce revolucionářů, a přitom se z něho vyklubal zuřivý přisluhovač finančních magnátů, plný nenávisti k lidem. Pokládal jsem Šampióna za hrdinu, a on to byl organizátor masových represálií proti ženám a dětem v celé řadě zemi a iniciátor politických vražd tady u vás. Domníval jsem se, že Bubo a jeho přátelé… Já v nich viděl bojovníky za ideu. Chápu, že vás moje chyby přišly draho, ale jakmile jsem všechno pochopil… Hned při první příležitosti jsem zmizel. Nebýt té zatracené havárie, už bych tu teď nebyl. Nedošlo by k žádné vraždě… Přísahám, všechny útrapy, které vám přinesl můj pobyt zde, budou odškodněny. Částečně to vynahradím sám. Jsem ochoten předat vám cenné papíry Státní banky v celkové hodnotě jednoho miliónu. To je všechno, co se mi podařilo vzít Šampiónovi. Zbytek dostane váš stát ve zlatě, v čistém zlatě. Poslal jsem už vaší vládě podrobný rozklad o podlé činnosti senátora Goldenwassera, do které teď vidím… Co ještě chcete?“

Díval jsem se na něho a bylo mi nedobře. Bylo mi nedobře, protože jsem ho litoval. Seděl jsem tváří v tvář evidentnímu zločinci, poslouchal jsem ho a litoval. Bylo to nějaké šálení smyslů. Abych je odehnal, řekl jsem suše: „To vy jste mi zasvinil stůl a přilepil papírek?“

„Ano. Měl jsem obavu, že lístek sfoukne průvan.“

„Zlaté hodinky…“

„Taky já. A browning taky. Potřeboval jsem, abyste uvěřil, abyste se začal zajímat o Hincuse a zatkl ho.“

„To bylo provedeno velmi nešikovně,“ řekl jsem. „Výsledek byl právě opačný.“

„Ano?“ podivil se Mauses. „Inu, to se dalo čekat. Já takové věci neumím…“

Znovu se ve mně ozval soucit a já jsem se opět pokusil vyburcovat v sobě vztek.

„Všechno vám to nějak zadrhává, pane Belzebube,“ řekl jsem. „Ti vaši roboti, to nejsou roboti, to jsou s odpuštěním sexuální maniakové, a vy sám, Mausesi, na to, že přicházíte z jiného světa, až příliš připomínáte lumpa. Bohatého lumpa, který myslí, že si může všecko dovolit.

A kromě toho vypadáte jako ožralka.“

Mauses usrkl z hrnku.

„Chcete tím asi říci, že se naši roboti příliš podobají lidem,“ poznamenal.

„Inu, principy chování těchto robotů modelujeme podle principů chování průměrného člověka příslušné sociální skupiny…“

Znovu usrkl. „A pokud jde o mě, inspektore, vybral jsem si nechutnou masku a nemohu se vám bohužel ukázat tak, jak doopravdy vypadám.

Říkám bohužel, protože tohle asi sotva přežiju. Pan Mauses, kterého vidíte, je skafandr. Pan Mauses, kterého slyšíte, to je translační zařízení.