„Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Jsem emigrant. Vyhnanec. Oběť politiky.“

Ano, skutečně se rozpovídal. Kde se to v něm bere?

„Emigrant odkud?“

„Takové otázky ne. Nemohu říci. Čestně. Vaší zemi nehrozí žádné nebezpečí.“

„Odkud jste sem přijel? Z kterého města?“

„Z města, co je tu blízko. Neznám název. Doprovázeli mě.“

„Kdo?“

„Nevím. To je tajné. Taky vyhnanci.“

„Chcete tím říci, že jste členem tajné společnosti?“

„Nemohu říci. Čestně. Musíme rychle. Můžeme zahynout.“

Čím víc mě popoháněl, tím menší chuť jsem měl pospíchat. Bylo mi jasné, že lže, a přitom strašně nešikovně.

„Čím jste sem jel?“ zeptal jsem se.

„Stroj.“

„Jaké značky?“

„Značky… Černý, velký.“

„Vy neznáte značku svého vozu?“

„Neznám, není můj.“

„Ale jste přece mechanik,“ prohlásil jsem škodolibě. „Jaký jste to ksakru mechanik, a navíc řidič, když se nevyznáte v automobilech?“

„Dejte mi kufr, nebo se stane neštěstí.“

„A co s tím kufrem budete dělat?“

„Rychle ho odvezu.“

„Kam? Přece víte, že lavina zatarasila silnici.“

„To nevadí. Odvezu ho co nejdál. Pokusím se ho zneškodnit.

Když to nedokážu, uteču. Ať leží někde daleko.“

„Tak dobře,“ řekl jsem a seskočil ze stolu. „Jedeme?“

„Jak?“

„Mým vozem. Mám dobrý vůz. Vezmem kufr, odvezeme ho co nejdál a podíváme se na něj.“ Nehnul se z místa.

„Proč ještě sedíte?“ zeptal jsem se. „Je to přece nebezpečné, musíme honem…“

„To by nešlo,“ řekl konečně. „Zkusíme to jinak. Když mi ten kufr nechcete dát, prodejte mi ho. Ano?“

„Jak prosím?“ řekl jsem a znovu jsem si sedl na stůl. „Dám peníze, mnoho peněz. Nejste ve službě, ale na dovolené. Našel jste kufr, já ho koupil. Hotovo.“

„A kolik mi za něj dáte?“ informoval jsem se. „Hodně. Kolik chcete. Prosím.“ Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl obrovský svazek bankovek.

Na vlastní oči jsem takové svazky viděl jen jednou v životě, ve Státní bance, když jsem tam jednou vyšetřoval nějakou zpronevěru.

„Kolik je to?“ zeptal jsem se. „Málo? Tak ještě tohle.“

Sáhl do boční kapsy, vytáhl další, přesně takový svazek a taky ho hodil na stůl vedle mě. „Kolik je v tom peněz?“ zeptal jsem se znovu.

„Na tom záleží?“ podivil se. „Všechno je vaše.“

„Na tom ohromně záleží. Víte, kolik je v tom peněz?“ Mlčel, oči se mu hned rozbíhaly, hned zase sbíhaly. „Aha, nevíte! Kde jste ty peníze vzal?“

„Jsou moje.“

„Přestaňte, Luarviku. Kdo vám je dal? Sem jste přece přišel s prázdnými kapsami. Mauses, nikdo jiný to nemohl být. Je to tak?“

„Vy nechcete peníze?“

„Podívejte,“ řekl jsem. „Tyhle peníze konfiskuju a vás budu stíhat pro pokus podplácení úřední osoby. Dostal jste se do ošklivé šlamastyky, Luarviku. Zbývá vám jedině říct všechno na rovinu. Kdo jste?“

„Berete ty peníze?“ zajímal se Luarvik.

„Konfiskoval jsem je.“

„Konfiskoval… Dobře. Tak kde je ten kufr?“

„Vy nerozumíte, co znamená slovo konfiskovat?“ zeptal jsem se.

„Mauses vám to poví… No, tak kdo jste?“

Beze slova vstal a zamířil ke dveřím. Shrábl jsem peníze a vydal se za ním. Prošli jsme chodbu a začali sestupovat ze schodů.

„Je chyba, že mi nedáte kufr,“ řekl Luarvik. „Z toho nebudete mít užitek.“

„Nevyhrožujte,“ napomenul jsem ho.

„Budete příčinou velkého neštěstí.“

„Nechtě toho vymýšlení,“ řekl jsem. „Když nechcete mluvit pravdu, je to vaše věc. Ale spadl jste do toho až po uši, Luarviku, a stáhl jste s sebou i Mausese. Z toho se jen tak snadno nedostanete… Stop!

Tam ne. Pojďte za mnou.“

Chytil jsem ho za prázdný rukáv a zavedl do kanceláře. Pak jsem zavolal majitele, v jeho přítomnosti jsem přepočítal peníze a sepsal protokol. Hoteliér je přepočítal ještě jednou, bylo jich přes osmdesát tisíc, můj plat za deset let bezúhonné služby, a podepsal protokol. Celou tu dobu stál Luarvik opodál, neohrabaně přešlapoval z nohy na nohu jako člověk, který by chtěl co nejrychleji odejít.

„Podepište to,“ řekl jsem a podal mu pero.

Vzal je, se zájmem si je prohlédl a opatrně je odložil na stůl.

„Ne,“ řekl. „Tak já půjdu.“

„Jak chcete,“ prohlásil jsem. „Vaši situaci to ovšem ani v nejmenším nezlepší.“

Okamžitě se otočil a vyšel, ramenem přitom vrazil do veřejí. Podívali jsme se s hoteliérem po sobě.

„Proč vás chtěl podplatit?“ zeptal se Alek. „Co potřeboval?“

„Olafův kufr, který leží u vás v sejfu.“ Vytáhl jsem klíč a otevřel sejf. „Tenhle, vidíte?“

„Ten má cenu osmdesát tisíc?“ zeptal se hoteliér s úctou.

„Nejspíš ještě mnohem větší. Tohle je nějaká podezřelá záležitost, Aleku.“ Uložil jsem peníze do sejfu, znovu jsem zavřel těžké dveře a protokol jsem vsunul do kapsy.

Majitel se už chystal zvednout tlustý prst, aby něco řekl, ale rozmyslel si to. Místo toho si několikrát energicky přejel tlustou bradu, vykřikl: „Kajso!“ a odešel. Zůstal jsem sedět u účtárenského pulpitu.

Začal jsem vzpomínat. Pečlivě jsem lovil v paměti ty nejmenší podrobnosti i nejbezvýznamnější události, jichž jsem byl v tomto hotelu svědkem. Ukázalo se, že jsem si jich zapamatoval hodně.

Například jsem si pamatoval, že Simonet byl při našem prvním setkání oblečen do šedých šatů, zatímco při včerejším večírku na sobě měl šaty tmavě červeně a v manžetových knoflíčcích měl vsazené žluté kameny. Pamatoval jsem si, že když Brun mámila na strýčkovi cigarety, tahal je vždycky od pravého ucha. Pamatoval jsem si, že Kajsa má na pravé straně nosu malé černé znamínko, že když du Barnstoker jí vidličkou, vždycky odtahuje malíček, že klíč od mého pokoje je skoro stejný jako klíč od pokoje Olafova, a ještě spoustu podobných pitomostí. V celé té hromadě nesmyslů jsem objevil jen dvě perličky. Předně jsem si uvědomil, jak předevčírem večer stál Olaf celý od sněhu uprostřed vestibulu se svým černým kufrem, jak se rozhlížel, jako by čekal, že ho bude někdo vítat, a jak se zadíval mimo mě na závěs zakrývající vchod do části vyhrazené Mausesovým, a jak se mi zdálo, že se závěs pohupuje, nejspíš průvanem. Za druhé jsem si vybavil, že když jsem stál ve frontě před sprchou, sestupovali seshora, zavěšeni do sebe, Olaf s Mausesem…

To všechno ve mně vytrvale podněcovalo myšlenku, že Olaf, Mauses, a teď ještě Luarvik, že to všechno je jedna kumpanie, a že se tahle kumpanie snažila co nejméně dávat najevo, že patří k sobě. A když si vzpomenu, že jsem objevil Mausese v hotelovém muzeu, tedy v přímém sousedství svého pokoje, a to pět minut předtím, než jsem u sebe na zasviněném stole našel lístek, upozorňující na gangstera a maniaka…

Když si vzpomenu, že Mausesovy zlaté hodinky byly podstrčeny — zjevně podstrčeny a pak zase odebrány — do Hincusova cestovního vaku… A když si vzpomenu, že paní Mausesová byla jediným člověkem, snad jedině s výjimkou Kajsy, který nebyl přítomen v sále právě v době, kdy byl Hincus zkroucen do paragrafu a nacpán pod stůl… Když si vzpomenu na tohle všechno, začíná se mi rýsovat neobyčejně zajímavý obrázek.

Do tohoto schématu dobře zapadá i Hincusovo prohlášení, že byl jeden z jeho vaků zneužit a obratně změněn ve falešné zavazadlo, stejně jako okolnost, že paní Mausesová byla jediným člověkem, který Hincusova dvojníka viděl na vlastní oči.

V tomto obrázku zůstávalo pochopitelně ještě mnoho bílých a naprosto nepochopitelných míst. Ale bylo alespoň jasné rozvržení sil: Hincus na straně jedné, a Mausesovi, Olaf a Luarvik na straně druhé.

A v té chvíli mě napadlo, že možná zbytečně držím Hincuse pod zámkem.

Mauses si nejspíš myslí, že se Hincus pořád ještě válí pod stolem.

Uvidíme, jak se bude chovat, když se Hincus najednou objeví v jídelně u snídaně… Na to, kdo a jak svázal Hincuse a kdo a jak zabil Olafa, na to jsem se rozhodl zatím nemyslet. Zmuchlal jsem své poznámky, vložil je do popelníku a podpálil.

„Ke stolu, prosím,“ zapištěla někde nahoře Kajsa. „Ke stolu, prosím…“