„Kdes to sebral, kamaráde?“ zeptal jsem se ho.

Lelius dovádivě pohodil hlavou a popoběhl ke dveřím.

„Aha,“ řekl jsem. „Rozumím. Počkej chvilku.“

Nastrkal jsem náboje do zásobníku, vmáčkl zásobník do pažby a vykročil ke dveřím. Cestou jsem si zasunul pistoli do postranní kapsy.

Za dveřmi seběhl Lelius ze zápraží a zabořený až po břicho do sněhu hopsal při zdi hotelu. Byl bych se vsadil, že se zastaví pod Olafovým oknem, ale pes běžel dál. Zahnul za roh, zmizel mi z očí, ale hned v příštím okamžiku se jeho hlava netrpělivě vynořila za rohem. Popadl jsem první lyže, které se mi namanuly, narychlo jsem si je připnul a rozběhl se za ním.

Zahnuli jsme za roh, pak se Lelius začal vzdalovat od budovy a asi po padesáti metrech se zastavil. Dojel jsem k němu a rozhlédl se.

Všechno tu bylo nějak podivné. Viděl jsem díru ve sněhu, odkud Lelius pistoli vyhrabal, viděl jsem za sebou stopy svých lyží, viděl jsem hluboké brázdy, které v závějích zanechal Lelius, když se jimi brodil, ale jinak byla sněhová pokrývka nedotčena. Z toho mohlo vyplývat jediné, že pistoli sem někdo hodil buď ze silnice, nebo z hotelu. A musel to být pěkný hod. Dost jsem pochyboval o tom, že bych já dokázal hodit tenhle těžký a na házení dost nešikovný předmět tak daleko.

A pak jsem pochopil, že pistole byla hozena ze střechy. Někdo ji sebral Hincusovi a hodil co nejdál. Ale taky je možné, že ji takhle daleko hodil sám Hincus. Třeba se bál, aby ji u něho nikdo nenašel.

Ovšem zrovna tak je možné, že to neudělal Hincus, ale někdo jiný… ale skoro s určitostí se dá tvrdit, že pistole byla hozena ze střechy. Ze silnice ji sem mohl dohodit snad jen mimořádně schopný granátník a z oken hotelu by to už nedokázal vůbec nikdo.

„Tak vidíš, Lelie,“ řekl jsem bernardýnovi, „ty jsi pašák. Na rozdíl ode mě. S Hincusem jsem měl pořádně zacloumat, jako to umí udělat starý Zgut. Viď? Naštěstí se to dá udělat dodatečně.“

Nečekal jsem, co mi Lelius odpoví, a rozběhl jsem se nazpátek.

Lelius skákal vedle mě, rozhazoval sníh, bořil se do závějí a uši mu plandaly.

Měl jsem v úmyslu okamžitě se vydat k Hincusovi, vzbudit toho lumpa a vytřást z něho duši i za cenu, že za to dostanu důtku do služební karty. Bylo mi teď naprosto jasné, že případy Olafa a Hincuse jsou bezprostředně spjaty, že to vůbec nebyla náhoda, když sem Olaf a Hincus přijeli společně, že Hincus vysedával na střeše vyzbrojen pistolí s dalekým dostřelem proto, aby měl na mušce nejbližší okolí a nenechal kohosi odejít z hotelu; bylo mi jasné, že to byl právě on, kdo kohosi varoval lístkem podepsaným „B.“ (tohle ovšem popletl a lístek se dostal zřejmě na špatnou adresu, du Barnstoker nevyvolává ani nejmenší podezření); že tady někomu hrozně překážel a zřejmě i nadále překáží, a ať mě hrom bací, jestli okamžitě nezjistím komu a proč.

V téhle verzi bylo samozřejmě mnoho rozporů. Byl-li Hincus dejme tomu osobním strážcem Olafovým a překážel jeho vrahovi, proč z toho vyvázl tak lehce? Proč mu taky nezakroutili krkem? No a kromě toho je třeba zjistit, komu posílal ten telegram. Na tohle pořád zapomínám…

Hoteliér na mě zavolal z bufetu a bez jediného dalšího slova mi přistrčil hrnek horké kávy a veliký namazaný chléb se šunkou. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Zatímco jsem žvýkal a polykal, pozorně si mě prohlížel přimhouřenýma očima a konečně se zeptal: „Jsou nějaké novinky?“

Přikývl jsem, polkl a odpověděl: „Ano. Pistole. Ale nenašel jsem ji já, to Lelius. Já jsem idiot.“

„Hm… Ano, Lelius je chytrý pes. A co je to za pistoli?“

„Zajímavá,“ řekl jsem. „Profesionální… Mimochodem, slyšel jste někdy o tom, že by se do pistole používaly náboje se stříbrnými projektily?“

Majitel chvíli mlčel a vystrčil kupředu spodní čelist.

„V téhle vaší pistoli jsou náboje se stříbrnými projektily?“ zeptal se pomalu. Přikývl jsem. „No jo, o tom jsem četl,“ pokračoval majitel.

„Nábojů se stříbrnými projektily se používá, chce-li člověk střílet na přízraky.“

„Už zase sombismus a mombismus,“ zabručel jsem.

„Ano, už zase. Upíra totiž není možné zastřelit obyčejnou kulkou.

Vlkodlak… liška Kicune… žabka carevna… Já vás varoval, Petře!“

Zvedl tlustý prst. „Já už dávno očekával něco podobného. A teď se ukazuje, že nejen já…“

Dojedl jsem chléb a dopil kávu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem hoteliérovým slovům nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Z nějakých důvodů to pořád vycházelo tak, že jeho verzi, stále stejnou a bláznivou, všechny nové události krok za krokem potvrzovaly, kdežto moje verze, četné a realistické, ani trochu… Upíři, přízraky, zjevení…

Celé neštěstí bylo v tom, že by mi v takovém případě nezbývalo než složit zbraně. Protože, jak řekl jeden spisovatel, onen svět patří do resortu církve, nikoli policie…

„Zjistil jste, čí to je pistole?“ zeptal se majitel hotelu.

„Žije tu mezi námi jeden lovec upírů, jmenuje se Hincus,“ prohodil jsem a odešel.

V prostředku vestibulu, celý nějak nepřirozeně zkroucený, se tyčil pan Luarvik L. Luarvik jako nachýlený sloup. Jedním okem se díval na mě, druhým na schodiště. Sako na něm viselo nějak obzvlášť nakřivo, kalhoty mu padaly, prázdný rukáv plandal a vypadal, jako by ho byli zrovna vytáhli krávě z tlamy. Pokývl jsem Luarvikovi a chtěl kolem něho projít, ale on se belhavě rozběhl proti mně a zastoupil mi cestu.

„Jeden krátký, ale důležitý rozhovor,“ prohlásil.

„Mám práci. Za půl hodiny.“

Chytil mě za loket.

„Moc prosím, uvolněte se na pár minut. Je to pro mě důležité.“

„Je to pro vás důležité,“ opakoval jsem a pokračoval v chůzi směrem ke schodišti. „Jestli je to důležité jenom pro vás, v tom případě to pro mě není ani trochu důležité.“

Táhl se za mnou jako přivázaný a nějak podivně našlapoval, špička jedné nohy směřovala ven, špička druhé dovnitř.

„Pro vás je to také důležité,“ řekl. „Budete spokojen. Dostanete všechno, co si budete přát.“

To už jsme stoupali po schodech.

„A oč vlastně jde?“ zeptal jsem se.

„Jedná se o ten kufr.“

„Za půl hodiny,“ odpověděl jsem. „A teď mě, prosím vás, pusťte.

Rušíte mě.“

„Ano,“ připustil. „Ruším. Chci rušit. Můj rozhovor je naléhavý.“

„Co je na něm naléhavého?“ nevěřil jsem. „Času dost. Za půl hodiny.

Nebo řekněme za hodinu.“

„Ne, ne, moc prosím, hned. Mnoho na tom záleží. A nebude to dlouhé, já vám, vy mně. A konec.“

To už jsme byli na chodbě v poschodí a já se slitoval.

„Dobře, pojďte ke mně. Ale jednejte rychle.“

„Ano, ano, bude to rychlé.“

Zavedl jsem ho do svého pokoje, sedl si na okraj pobryndaného stolu a pobídl ho: „Tak povídejte.“

Nespustil hned. Nejdřív se rozhlédl. Zřejmě doufal, že kufr leží někde tady na očích.

„Kufr tady není,“ řekl jsem. „Mluvte rychle.“

„V tom případě si sednu,“ poznamenal a usedl do mého křesla.

„Velice potřebuji ten kufr. Co za něj chcete?“

„Nechci nic. Dokažte, že na něj máte právo, a je váš.“

Luarvik L. Luarvik potřásl hlavou a řekl: „Ne. Kufr není můj. Bylo mi nařízeno najít Olafa a říci mu: ‚Vrať, co jsi vzal. Velitel dvě stě dvacet čtyři. Nevím, co to znamená. Nevěděl jsem, co vzal. A potom, vy pořád mluvíte o kufru. To mě zmýlilo.

Žádný kufr. Pouzdro. Uvnitř je přístroj. Dřív jsem to nevěděl. Když jsem spatřil Olafa, domyslel jsem se. Teď vím, že Olaf nebyl zabit.

Olaf zemřel. Působením přístroje. Je to velice nebezpečný přístroj.

Ohrožuje všechny. Všichni budou jako Olaf nebo může dojít k výbuchu.

Pak bude se všemi ještě hůř. Víte už, proč musím spěchat? Olaf je hlupák, zemřel. My jsme chytří, neumřeme. Honem přineste kufr.“

To všechno odbrebentil svým bezbarvým hlasem, díval se na mě střídavě levým i pravým okem a nemilosrdně škubal prázdným rukávem.

Jeho obličej zůstával nehybný, jen čas od času se mu zvedalo a zase klesalo řiďounké obočí. Díval jsem se na něho a uvědomoval si, že jeho chování i způsob vyjadřování zůstaly stejné jako dřív, ale že jeho slovní zásoba se za poslední půlhodinku podstatně zvětšila. Nějak se nám rozpovídal náš pan Luarvik.