„Panstvo!“ vmísil se hoteliér odhodlaně. „Panstvo! Prosím o chvilku pozornosti! Nebudu hovořit o tragických událostech dnešní noci. Ano, chápu, máme nervy napnuté. Ale jednak je teď vyšetřování osudu nešťastného Olafa Andvaraforse ve spolehlivých rukou inspektora Glebského, jednak nás vůbec nemusí vyvádět z míry skutečnost, že jsme dočasně odříznuti od okolního světa…“

Hincus přestal žvýkat a zvedl hlavu.

„Neboť naše sklepy jsou plné, panstvo!“ pokračoval hoteliér vítězoslavně.

„A jsem přesvědčen, že až k nám za několik dní dorazí záchranná služba přes lavinu…“

„Přes jakou lavinu?“ zeptal se Hincus nahlas a přejel všechny přítomné vyvalenýma očima. „Co je to za nesmysl?“

„Ano, promiňte,“ řekl hoteliér a přiložil si dlaň k čelu. „Úplně jsem zapomněl, že někteří hosté… Věc se má tak. Včera v deset hodin večer zatarasila sněhová lavina Trychtýř a přerušila telefonické spojení…“

U stolu zavládlo ticho. Všichni žvýkali a dívali se do svých talířů.

Hincus seděl, dolní čelist povislou, teď už zase vypadal zděšeně. Luarvik L. Luarvik melancholicky žvýkal citrón. Ukusoval ho celá sousta i s kůrou. Sevřely se mi lícní svaly pod ušima, upil jsem kávy a prohlásil: „Chtěl bych dodat toto. Dvě nevelké bandy jakýchsi lumpů si vybraly tento hotel k tomu, aby si mezi sebou vyrovnaly své osobní účty.

Doporučuji těmto osobám, aby podobné činnosti zanechaly a nezhoršovaly své postavení, které je už i tak beznadějné. Připomínám, že naše odříznutí od okolního světa je pouze relativní. Někteří z přítomných už vědí, že jsem před dvěma hodinami využil laskavosti pana Snewara a poslal po poštovním holubu hlášení do Muiru. Nyní každou hodinou očekávám policejní vrtulník, a proto připomínám osobám zúčastněným na zločinu, že včasné doznání a účinná lítost mohou jejich osud podstatně zlepšit. Děkuji za pozornost, panstvo.“

„Ach, jak zajímavé!“ vykřikla paní Mausesová nadšeně. „Mezi námi jsou tedy bandité? Ach, inspektore, naznačte aspoň něco, my už se domyslíme.“

Zašilhal jsem po hoteliérovi. Alek Snewar stál otočen k hostům svými širokými zády a pečlivě vytíral pohárky na barovém pultu.

Pak už se rozhovor nerozproudil. Ve sklenicích jemně pocinkávaly lžičky, nad svým hrnkem hlučně funěl pan Mauses a jednoho po druhém provrtával pohledem. Nikdo se neprozradil, ale všichni, kteří měli nejvyšší čas zamyslet se nad svým osudem, přemýšleli. Vpustil jsem do tohoto kurníku dobrého tchoře a teď bylo třeba čekat na další vývoj událostí.

První vstal du Barnstoker.

„Dámy a pánové!“ prohlásil. „Vyzývám všechny bezúhonné občany, aby si vzali lyže a vypravili se na malou projížďku. Slunce, čerstvý vzduch, sníh a čisté svědomí nám budou oporou a uklidněním.

Brun, děťátko, jdeme!“

Zarachotily židle, jeden host po druhém vstával od stolu a opouštěl jídelnu. Simonet nabídl rámě paní Mausesové, všechny jeho strašidelné noční zážitky se zřejmě do značné míry rozptýlily působením slunečného jitra a touhy po smyslových požitcích. Pan Mauses vytáhl od stolu Luarvika L. Luarvika a postavil ho na nohy. Luarvik melancholicky dojedl citrón, pak začal neohrabaně přešlapovat a šoural se za ním.

U stolu zůstal pouze pan Hincus. Jedl soustředěně, jako by měl v úmyslu nacpat se důkladně, do zásoby. Kajsa odklízela nádobí a majitel jí pomáhal.

„Tak co, Hincusi?“ řekl jsem. „Promluvíme si?“

„O čem by to mělo být?“ zabručel zarputile a vložil si do úst sousto opepřeného vajíčka.

„O všem,“ odpověděl jsem.

„Nemáme spolu o čem mluvit,“ odsekl Hincus ponuře. „Já o té věci nic nevím.“

„O jaké věci?“

„O té vraždě. O čem jiném?“

„Existuje ještě případ Hincus,“ prohodil jsem.

Neodpověděl. Dožvýkal vajíčko, polkl ho, utřel si rty ubrouskem a vstal.

„Aleku,“ obrátil jsem se na hoteliéra. „Buďte tak hodný, jděte dolů a sedněte si ve vestibulu, jak jste seděl včera. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl hoteliér. „Podle přání.“

Chvatně si utřel ruce do ručníku a odešel. Otevřel jsem dveře do kulečníkového salónku a pustil Hincuse napřed. Vstoupil dovnitř a zastavil se na jasných slunečních čtvercích. Měl ruce v kapsách a v zubech kousal zápalku. Vzal jsem od stěny jednu židli, postavil ji přímo do slunečních paprsků a řekl: „Sedněte si.“ Hincus chvilinku váhal, ale pak si sedl a okamžitě zamhouřil oči. Slunce mu svítilo do obličeje.

„Policajtský manýry,“ zabrblal mrzutě.

„To už nese služba,“ poznamenal jsem a sedl si před něho do stínu na kraj kulečníku. „Tak, Hincusi, k čemu došlo mezi vámi a Barnstokerem?“

„S jakým Barnstokerem? K čemu mezi námi mělo dojít? K ničemu nedošlo.“

„Napsal jste mu výhružný lístek?“

„Žádnej lístek jsem nepsal. Ale napíšu stížnost. Pro trápení nemocnýho člověka…“

„Poslyšte, Hincusi, za hodinku za dvě přiletí policie. Přiletí experti.

Ten váš lístek mám v kapse. Zjistit, že jste to psal vy, je hračka.

Proč zapíráte?“

Rychlým pohybem rtů přehodil rozžvýkanou sirku z jednoho koutku do druhého. Vedle v jídelně řinčela Kajsa nádobím a něco si falešně, pisklavě prozpěvovala.

„O lístku nic nevím,“ řekl po chvíli Hincus.

„Tak už dost toho lhaní, Bubo!“ vyštěkl jsem. „Vím o tobě všecko.

Jsi v pasti, Bubo. A jestli chceš, aby ti přišili jenom dvaasedmdesátku, hraj to na odstavec cé! Upřímné doznání před zahájením oficiálního vyšetřování… Tak co?“

Vyplivl rozžvýkanou zápalku, začal se hrabat v kapsách a vytáhl pomuchlanou krabičku cigaret. Zvedl krabičku k ústům, rty si vytáhl cigaretu a zamyslel se.

„Tak co?“ opakoval jsem.

„Vy něco motáte,“ odpověděl Hincus. „Nějaký Bubo… Já nejsem Bubo, já jsem Hincus.“

Seskočil jsem z kulečníku a strčil mu pod nos pistoli.

„A tohle poznáváš? Co? Je to tvoje bouchačka? Mluv!“

„Nic nevím,“ řekl ponuře. „Co pořád dorážíte?“

Vrátil jsem se na stůl, položil si pistoli vedle sebe na sukno a zapálil si.

„Přemýšlej, přemýšlej,“ radil jsem mu. „Přemýšlej rychle, nebo bude pozdě. Tvoji kumpáni nedorazili včas, protože spadla lavina. A policie tu bude nejpozději za dvě hodiny. Už se ti to rýsuje?“

Dveřmi proklouzla Kajsa a zapištěla: „Přejete si něco? Mám něco přinést?“

„Jděte, Kajso, jděte,“ odehnal jsem ji. „Běžte pryč.“

Hincus mlčel, soustředěně se hrabal v kapse, pak vytáhl krabičku sirek a zapálil si. Slunce do něho pražilo. Na tváři mu naskočily krůpěje potu.

„Šlápnul jsi vedle, Bubo,“ řekl jsem. „Nějak jsi to zvoral. Proč ses přilepil na Barnstokera? Copak toho ti nařídili držet na mušce? Mausese jsi měl hlídat! Jsi vůl jak anděl, tebe bych si nevzal ani za domovníka, natož ti dávat takovejhle úkol… Však ona ti to ta tvoje smečka připomene. Takže teď, Bubo…“

Nenechal mě dopřednášet mé poučení. Seděl jsem na okraji kulečníku s jednou nohou volně svěšenou, druhou jsem se lehce opíral o podlahu, pokuřoval jsem a přitom jsem si, trouba jeden, zálibně prohlížel obláčky dýmu v pruzích slunečních paprsků. Hincus seděl na židli dva kroky ode mě, najednou se prudce předklonil, chytil mě za volnou nohu, vší silou ji přitáhl k sobě a divoce zkroutil. Podcenil jsem Hincuse, marná sláva, podcenil. Sletěl jsem z kulečníku a svými devadesáti kily jsem se jak široký tak dlouhý rozplácnul na podlaze.

To, co se odehrálo potom, si mohu jenom domýšlet. Zkrátka asi za minutu jsem se nadobro vzpamatoval a zjistil jsem, že sedím na podlaze opřený o kulečník, bradu mám rozbitou, dva zuby se mi kývají, z čela mi do očí stéká krev a v pravém rameni cítím nesnesitelnou bolest.

Hincus se válí kousek ode mě, skrčený, rukama si svírá hlavu a nad ním se jako svatý Jiří nad přemoženým drakem hrdinsky tyčí Simonet, zubí se a třímá v ruce kus přeraženého tága, toho nejdelšího a nejtěžšího. Otřel jsem si krev z čela a vstal. Vrávoral jsem. Měl jsem chuť lehnout si někam do stínu a nemyslet na nic. Simonet se shýbl, zvedl z podlahy pistoli a podal mi ji.

„Měl jste kliku, inspektore,“ řekl rozzářeně. „Ještě chvilku a byl by vám rozsekal hlavu. Kam jste to dostal? Do ramene?“