Ozvalo se zaklepání a Kajsa zapištěla: „Nesu šaty.“ Otevřel jsem dveře a vzal od ní cizincův vysušený a vyžehlený oblek.

„Oblékejte se,“ řekl jsem a položil šaty na postel.

Potom jsem si stoupl k oknu a zadíval se na zubatý štít Mrtvého alpinisty, už ozářený růžovou září vycházejícího slunce, na bledou skvrnu měsíce, na čistou tmavou modř oblohy. Za mnou se ozývalo syčení, šramot, nesrozumitelné mumlání, nevím proč se přitom pohybovala židle, zřejmě to není nijak jednoduché oblékat se jen s jednou rukou, a navíc s takovýma šilhavýma očima. Dvakrát mě to přímo nutkalo otočit se a nabídnout mu pomoc, ale ovládl jsem se. Potom Luarvik řekl: „Tak, už to je.“ Otočil jsem se a podivil se. Dokonce hodně jsem se podivil. Ale hned jsem si připomněl, co všechno tenhle muž v noci zažil, a přestal jsem se divit. Přistoupil jsem k němu, srovnal a zapnul mu límec, přepnul jsem mu knoflíky na saku a nohou jsem mu přistrčil hoteliérovy pantofle. On přitom stál pokorně, svou jedinou ruku držel odtaženou od těla. Prázdný pravý rukáv jsem mu zastrčil do kapsy. Podíval se na pantofle a řekl pochybovačně: „To není moje. Já to mám jinak.“

„Vaše boty ještě nejsou suché,“ vysvětlil jsem mu. „Obujte si tohle a půjdeme.“

Vypadalo to, že se ještě nikdy v životě nesetkal s pantoflem. Dvakrát se prudkým rozmachem pokoušel strčit do pantoflů nohy, ani jednou se netrefil a pokaždé přitom ztratil rovnováhu. Rovnováhu měl vůbec nevalnou, zřejmě to chytil pořádně a ještě zdaleka není fit. Moc dobře jsem ho chápal, mně se taky stávaly podobné věci…

Zavěšeni jsme vyšli do vestibulu a zamířili do prvního poschodí.

Majitel stále seděl na svém stanovišti a provázel nás zádumčivým pohledem.

Ale Luarvik mu nevěnoval ani nejmenší pozornost. Plně se soustředil na sledování jednotlivých schodů. Pro všechny případy jsem ho přidržoval za loket.

Před dveřmi Olafova pokoje jsme se zastavili. Pozorně jsem prohlédl své pečetě, ale všechno bylo v pořádku. Vytáhl jsem tedy klíč a otevřel dveře. Do nosu mě udeřil pronikavý, nepříjemný pach, velice podivný, něco jako dezinfekce. Zarazil jsem se na prahu, trochu se mi zvedal žaludek. Ale v pokoji bylo všechno při starém. Jen nebožtíkův obličej mi teď připadal tmavší než v noci, snad to bylo osvětlením, a modřiny teď vůbec nebyly vidět. Luarvik mě dost citelně šťouchl do zad. Vkročil jsem do předsíně a poodstoupil stranou, aby mohl Luarvik projít.

V té chvíli nevypadal vůbec na řidiče či mechanika, ale spíš na zřízence z márnice. S naprosto lhostejnou tváří se zastavil nad mrtvolou a sklonil se k ní. Svou jedinou ruku měl za zády. Žádná štítivost, žádný strach, žádná bohabojnost, jen a jen věcné ohledání. Tím podivnější mi připadala jeho slova.

„Divím se,“ pronesl naprosto bezbarvým hlasem. „Tohle je opravdu Olaf Andvarafors. Já to nechápu,“ „Jak jste ho poznal?“ zeptal jsem se ihned.

Zůstal předkloněn, jen hlavu otočil na stranu a zadíval se na mě.

Stál s rozkročenýma nohama, zlomen v pase, díval se ke mně nahoru a mlčel. Trvalo to tak dlouho, až mě začalo bolet za krkem.

Jak to může vydržet v tak nepohodlné pozici? Chytlo ho loupání v kříži nebo co?

Konečně Luarvik pronesl: „Vzpomněl jsem si. Už jsme se viděli. Nevěděl jsem, že to je Olaf Andvarafors.“

„A kde jste se s ním viděl?“

„Tam.“ Stále ještě v předklonu mávl rukou někam směrem za okno.

„Ale to není to hlavní.“

Najednou se vzpřímil, začal belhavě přecházet po pokoji a legračně kroutit hlavou. Napjal jsem veškerou pozornost a nespouštěl ho z očí. Zřejmě něco hledal a já už se domýšlel co.

Zastavil se přede mnou a zeptal se: „Olaf Andvarafors nezemřel tady?“

„Proč myslíte?“ oplatil jsem mu otázkou.

„Já nemyslím. Já jsem se zeptal.“

„Vy něco hledáte?“

„Olaf Andvarafors měl jednu věc,“ řekl Luarvik. „Kde?“

„Hledáte kufr?“ zeptal jsem se. „Přijel jste pro něj?“

„Kde je?“ opakoval Luarvik.

„Kufr je u mě,“ řekl jsem.

„To je dobře,“ pochválil mě Luarvik. „Chci ho mít tady. Přineste ho.“

Nevěnoval jsem pozornost jeho tónu a řekl jsem: „Mohl bych vám kufr vydat, ale napřed byste musel odpovědět na moje otázky.“

„K čemu?“ zeptal se s obrovským údivem. „K čemu opět otázky?“

„K tomu,“ odpověděl jsem trpělivě, „že dostanete kufr jedině v případě, vyplyne-li z vašich odpovědí, že na něj máte právo.“

„Nerozumím,“ řekl Luarvik.

„Nemohu vědět,“ vysvětloval jsem dál, „je-li to váš kufr nebo ne.

Jestli je váš, jestli ho Olaf přinesl pro vás, dokažte mi to. A já vám ho vydám.“

Oči se mu rozběhly a zase sešly u kořene nosu.

„Není třeba,“ řekl. „Nechci. Jsem unaven. Pojďme.“

V mírných rozpacích jsem za ním vyšel z pokoje. Vzduch na chodbě mi připadal překvapivě čerstvý a čistý. Odkud se v pokoji vzal ten apatykářský vzduch? Že by tam už dřív bylo něco rozlito, ale při otevřeném okně to nebylo cítit? Zamkl jsem pokoj. Zatímco jsem si odskočil k sobě pro papír a lepidlo a obnovoval pečetě na dveřích, stál Luarvik pořád na stejném místě a vypadalo to, že je ponořen do hlubokých úvah.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Budete odpovídat na otázky?“

„Ne,“ odpověděl odhodlaně. „Nechci otázky. Chci ležet. Kde se může ležet?“

„Jděte do svého pokoje,“ řekl jsem unaveně. Zmocnila se mne apatie. Najednou mě příšerně rozbolela hlava. Táhlo mě to do postele, chtěl jsem uvolnit všechny svaly a zavřít oči. Celý tenhle nejapný, bezprecedenční, obludně nesmyslný případ se beze zbytku ztělesnil v tom nejapném, bezprecedenčním, obludně nesmyslném Luarviku L. Luarvikovi.

Sestoupili jsme do vestibulu. Luarvik se dobelhal do svého pokoje, já usedl do křesla, pohodlně se natáhl a konečně zavřel oči. Kdesi šumělo moře, hrála hlasitá, ale slévající se hudba, připlouvaly a zase odplouvaly jakési mlhavé skvrny. V ústech jsem měl pocit, jako bych několik hodin žvýkal vlhkou vatu. Pak mi kdosi očichal ucho mokrým čenichem a Leliova těžká hlava se mi přátelsky položila na koleno.

13

Myslím, že jsem si opravdu asi na čtvrt hodiny zdříml, déle mě Lelius nenechal. Olizoval mi uši a tváře, tahal mě za nohavici, šťouchal do mě a nakonec mě jemně kousl do ruky. To už bylo příliš. Vyskočil jsem rozhodnut přerazit ho vejpůl, vřely ve mně spousty nastřádaných nadávek a výčitek, ale zavadil jsem pohledem o stolek a strnul jsem. Na blyštivé lakované desce vedle hoteliérových papírů a účtů ležela obrovská černá pistole.

Bylo to parabelum s prodlouženou pažbou. Leželo v kaluži vody, byly na něm nalepeny hrudky ještě neroztálého sněhu, a jak jsem na ně s otevřenými ústy zíral, odtrhla se zrovna jedna hrudka od kohoutku a dopadla na desku stolu. Rozhlédl jsem se po vestibulu. Byl prázdný, jen Lelius stál vedle stolku a s hlavou nakloněnou na stranu se na mě díval vážným, tázavým pohledem. Z kuchyně se ozývalo řinčení kastrolů, byl tam slyšet tichý majitelův bas a vanula z ní vůně kávy.

„To jsi přinesl ty?“ zeptal jsem se Lelia šeptem.

Naklonil hlavu na druhou stranu a nepřestával mě sledovat. Tlapy měl olepené sněhem, z chlupatého břicha mu odkapávala voda. Opatrně jsem vzal pistoli do ruky.

Byla to vysloveně gangsterská zbraň. Na cíl se z ní dalo střílet do vzdálenosti dvou set metrů, měla zařízení na přimontování dalekohledu, drážky na prodloužení pažby, převodní páčku na automatickou střelbu a další příslušenství… Hlaveň byla plná sněhu. Pistole byla studená, těžká, její vroubkovaná pažba dobře seděla v dlani. Najednou jsem si uvědomil, že jsem u Hincuse neprovedl osobní prohlídku. Jeho zavazadla jsem prohledal, kožich taky, ale na jeho osobu jsem zapomněl.

Nejspíš proto, že jsem ho považoval za oběť.

Vytáhl jsem z pažby zásobník. Byl plný. Natáhl jsem závěr a na stůl vyskočil náboj. Vzal jsem ho, abych ho zasunul do zásobníku, ale najednou jsem si všiml podivného zabarvení projektilu. Nebyl žlutý ani matně šedý, jako bývá obvykle. Jiskřil jako niklovaný, ale tohle nebyl nikl, spíš stříbro. V životě jsem takové náboje neviděl. Začal jsem je chvatně vyhazovat ze zásobníku jeden za druhým a všechny měly takovéhle stříbrné projektily. Olízl jsem si suché rty a znovu jsem se podíval na Lelia.