Pak inspektor popadne Mausesku a táhne ji za závěs, jenže to už mi připomíná podnik jinýho druhu, taky v Hamburku. Přišlo mi najednou toho inspektora líto, protože je to v podstatě správnej chlap, jenomže neumí pít, a kromě toho už i starej Mauses krvelačně pokukuje po tom závěsu. Tak vstávám a žádám Mausesku o tanec a ten inspektor je šťastnej jako blecha, protože za tím závěsem vystřízlivěl…“

„Kdo byl tou dobou v sále?“ zeptal jsem se suše.

„Všichni. Jenom Olaf ne, Kajsa taky ne a Simonet vztekle třískal do biliáru. Ze zoufalství, že mu inspektor přebral kočku.“

„No, tak pokračujte,“ pobídl jsem.

„Tancuju tedy s Mauseskou, ona se na mě chtivě mačká a najednou jí něco ruplo na róbě. Ach, pardon, povídá, já mám karambol. Mě to ovšem ani drobet nevzrušuje, ona pluje s tím svým karambolem do chodby a na mě se vrhá Olaf…“

„Moment, v kolik to bylo?“

„To se na mě nezlobte, ale hodiny mi byly putýnka.“

„Čili paní Mausesová odešla na chodbu?“

„No to nevím, jestli šla na chodbu nebo k sobě nebo do některýho prázdnýho pokoje, tam na tý straně jsou dva prázdný… Co já vím, jakej měla karambol? Třeba jste jí za tím závěsem rozhasil celej korzet…

Mám povídat dál?“

„Ano.“

„Tak jsme tancovali s Olafem, on mi stříhá všelijaký komplimenty, jakou prej mám figuru, držení těla, chůzi… A pak povídá, pojďte, já vám ukážu něco zajímavýho. No co by ne? Říkám si: dobře, půjdu…

Tím spíš, že se v sále nic zvláštního momentálně neděje…“

„A paní Mausesová byla v té době v sále?“

„Ne, ta někde spravovala trhliny… Tak jsme vyšli na chodbu… A dál už to znáte.“

„A víc už vám paní Mausesová nepřišla na oči?“

A tady došlo k zámlce. Jenom ke kratičké, ale já ji postřehl.

„Ne, ne,“ řeklo děťátko. „Proč taky? Člověk měl jiný starosti.“

Moc mi vadily ty tmavé brýle, moc, a pevně jsem se rozhodl, že při druhém výslechu musejí jít dolů. Třeba násilím.

„Co děláte přes den na střeše?“ zeptal jsem se ostře.

„Na jaké střeše?“

„Na střeše hotelu.“ Ukázal jsem prstem ke stropu. „A nelžete, já jsem vás tam viděl.“

„Heleďte, víte, co mi můžete?“ naštětilo se děťátko. „To jsem podle vás náměsíčník, co běhá po střechách?“

„Tak to asi byl někdo jiný,“ řekl jsem smířlivě. „Dobrá. A teď něco o Hincusovi. Vzpomínáte si, takový maličký, poprvé se vám omylem popletl s Olafem… Kdy jste se viděli naposledy?“

„Naposledy? To bylo nejspíš na chodbě, když jsme s Olafem vyšli z jídelny.“

Nadskočil jsem.

„Kdy?“ vyhrkl jsem.

Děťátko zneklidnělo.

„Co je na tom?“ zeptalo se. „Vždyť se nic nedělo… Prostě jsme vyšli ze sálu, koukám, a Hincus zrovna zahýbá ke schodům…“

„Můžete s jistotou tvrdit, že to byl Hincus?“

Děťátko pokrčilo rameny.

„Zdálo se mi, že to byl Hincus… On sice hned zahnul doleva, na podestu… Ale stejně, byl to Hincus, kdo jiný? Takový malý, přihrbený…“

„Stop!“ zarazil jsem děťátko. „Měl na sobě kožich?“

„Ano… Ten svůj pitomý kožich až na zem, na nohou něco bílého…

A proč se ptáte?“ Děťátko začalo šeptat. „To on je vrah? Ano?

Hincus?“

„Ne, ne,“ řekl jsem.

Že by mi byl Hincus lhal? Že by to všechno bylo narafičeno?

Rozmačkali hodinky, posunuli ručičky zpátky… a Hincus seděl pod stolem a hihňal se, pak mě šikovně napálil a teď se zase hihňá ve svém pokoji… a jeho kumpán se hihňá na některém jiném místě. Vyskočil jsem.

„Seďte tady,“ nařídil jsem. „Neopovažte se opustit pokoj. Pamatujte si, že jsem s vámi ještě neskončil.“

„A můžu si zajít ke strýčkovi?“ zeptalo se děťátko rozechvěným hlasem.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mávl rukou.

„Tak jo.“

Vyběhl jsem na chodbu, zamířil k Hincusovu pokoji, odemkl a vrazil dovnitř. Všude bylo rozsvíceno: v předsíni, v koupelně i v ložnici.

Hincus mokrý, s vyceněnými zuby seděl na bobku za postelí.

Uprostřed místnosti se povalovala rozlámaná židle, jednu nohu držel Hincus v ruce.

„To jste vy?“ řekl chraptivě a napřímil se.

„Ano!“ štěkl jsem. Jeho vzezření a jakýsi šílený výraz podlitých očí znovu poněkud otřásly mým přesvědčením, že lže a přetvařuje se, ale nicméně jsem pravil zuřivě: „Už mě nebaví poslouchat lži, Hincusi!

Řekl jste, že jste byl přepaden v osm čtyřicet. A přitom vás viděli po deváté hodině na chodbě. Tak budete mluvit pravdu nebo ne?“

Po obličeji mu přelétl stín rozpaků.

„Mě? Po deváté?“

„Ano. Šel jste po chodbě a zahnul jste na podestu.“

„Já?“ Najednou se křečovitě uchichtl. „Já že jsem šel po chodbě?“

Znovu se uchichtl, pak ještě jednou, a ještě, a najednou se celý roztřásl ječivým hysterickým smíchem. „Já jsem šel? Mě viděli? To je právě ono, inspektore! To je právě ono!“ drmolil zalykavě. „Viděli mě na chodbě… Ale já jsem se taky viděl! A já jsem přepadl sám sebe… Já jsem svázal sám sebe… Sám sebe jsem nacpal pod stůl! Já — a sebe…

Chápete, inspektore? Já — a sebe!“

10

Sešel jsem do vestibulu a zachmuřeně jsem řekl hoteliérovi: „Hincus se úplně pomátl. Nemáte něco pro uklidnění? Něco silnějšího?“

„Všechno mám,“ odpověděl majitel.

„Tak to zařiďte,“ řekl jsem a podal mu klíč.

Hučelo mi v hlavě. Bylo za pět minut čtyři. Byl jsem unavený, vzteklý, a co hlavně, nepociťoval jsem žádný lovecký zápal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že tenhle případ je nad mé síly. Nikde náznak rozuzlení, naopak čím dál je to horší. Neschovává se v hotelu někdo, kdo se podobá Hincusovi? Co když má Hincus opravdu dvojníka — nebezpečného gangstera, maniaka a sadistu? To by ledacos vysvětlovalo, ale v tom případě bych musel luštit problém, kde a jak se dokáže schovávat. No nic, posvítím si na manžele Mausesovy.

Starý Mauses mě k sobě do pokoje nepustil. Na zaklepání vyšel ven v obrovském orientálním županu, s obligátním hrnečkem v ruce a doslova mě vytlačil do chodby svým tlustým břichem.

„Vy máte v úmyslu povídat si tady?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ano, mám,“ odpověděl vyzývavě a dýchl mi do tváře silnou, složitou a nepochopitelnou směsicí vůní. „Zrovna tady. V Mausesově domě nemá žádný policajt co dělat“ „V tom případě pojďte radši do kanceláře,“ navrhl jsem.

„No, no, do kanceláře, to bych mohl.“ Usrkl z hrnku. „Ačkoli neshledávám, o čem bychom si spolu měli povídat. Nepodezříváte mě snad z vraždy? Mě, Mausese?“

„Ne,“ řekl jsem. „Chraň bůh…“

V kanceláři jsem ho usadil do křesla a sám jsem si sedl za stůl.

„Nelíbí se mi naše policie,“ oznámil mi Mauses okamžitě a upřeně se na mě zadíval. „Nelíbí se mi tenhle hotel. Vraždy, laviny… psi, zloději, randál v nočních hodinách…Co je to za pobudu, co se povaluje v mém třetím apartmá? Zaplatil jsem vám za třetí apartmá! Byl jste povinen požádat mě nejdřív o svolení!“

Nedokázal jsem se s ním přít, neměl jsem sil vysvětlovat mu, že si mě v opilosti plete s hoteliérem. Proto jsem řekl pouze: „Správa hotelu se vám hluboce omlouvá, pane Mausesi, a slibuje, že hned od zítřka obnoví status quo.“

„To znamená, že i ten mrtvý obživne?“ informoval se jizlivě ten odporný dědek. „To mi taky slíbíte? Já jsem Mauses, pane! Albert Mauses. — Já nejsem zvyklý na podobné nebožtíky, psy, trhany, laviny…“

Seděl jsem se zavřenýma očima a čekal.

„Nejsem zvyklý, aby se v noci někdo dobýval k mé ženě,“ pokračoval Mauses. „Nejsem zvyklý prohrávat tři stovky za jediný večer s nějakými kočovnými kouzelníky, kteří si hrajou na aristokraty… Ten Barl… to je jednoduše falešný hráč. A s falešnými hráči si Mauses ke stolu nesedá! Mauses, to je Mauses, pane!“

Ještě dlouho vrčel, špačkoval, hlučně usrkával, říhal, odfrkoval a já jsem si na celý život zapamatoval, že Mauses je Mauses, že je to Albert Mauses, pane, že není zvyklý na tohle, na tamto a na ten zatracený sníh a že je zvyklý na tohle, na tamto a na jehličnaté koupele, pane… Seděl jsem se zavřenýma očima a, abych se nějak rozptýlil, představoval jsem si v duchu, jak nejspíš nepouští svůj hrnek z ruky, ani když si jde lehnout, jak hlasitě chrápe, pohvizduje nosem, ale hrnek přitom drží opatrně ve výši v natažené ruce a čas od času ze spaní usrkne… Pak se rozhostilo ticho.