„Tak je to, inspektore,“ dodal ještě a vstal. „Dobře si zapamatujte to, co jsem vám teď řekl, a doufám, že si z toho vezmete poučení na celý život. Hodně vám to pomůže, pane. Dobrou noc.“

„Okamžik,“ řekl jsem. „Mám dvě maličké otázky.“ Viděl jsem, jak chce pobouřeně otevřít ústa, ale byl jsem pohotovější a nenechal jsem ho promluvit. „Kdy přibližně jste opustil jídelnu, pane Mausesi?“

„Přibližně!“ zachrochtal. „A tímhle způsobem vy chcete vyřešit nějaký zločin? Přibližně! A nemohl bych si na to náhodou sednout?“

zeptal se jízlivě.

„Ale ovšem, promiňte.“

„Děkuji vám, inspektore,“ pronesl ještě jízlivěji a sedl si. „Tak podívejte, opustil jsem ji s paní Mausesovou, do jejíhož pokoje jste dnes v noci tak neomaleně vniknul, aniž jste k tomu měl právo, navíc nikoliv sám a kromě toho bez zaklepání, nemluvě už o tom, že jste k tomu neměl žádný písemný příkaz nebo něco podobného. Je přirozené, že od dnešní policie nemohu očekávat zachovávání takových nuancí zákona, jako je ohleduplné respektování práva každého poctivého občana přebývat ve svém domě jako ve svém hradě, a zejména, pane, jde-li o ženu, o manželku, pane, o manželku Mausese, Alberta Mausese, inspektore!“

„Ano, ano, bylo to neuvážené,“ řekl jsem. „Vám i paní Mausesové se hluboce omlouvám.“

„Nemohu vaši omluvu přijmout do té doby, inspektore, dokud si naprosto jednoznačně neujasním, jaký člověk to leží v třetím pokoji, který patří mně, na podkladě čeho se usadil v místnosti sousedící s ložnicí mé ženy a proč ho hlídá pes.“

„Sami jsme si ještě zcela jednoznačně neujasnili, co je to za člověka,“ řekl jsem a znovu jsem zavřel oči. „Havaroval s automobilem, je to invalida, nemá ruku a momentálně spí. Jakmile bude zjištěna jeho totožnost, okamžitě vám to oznámíme, pane Mausesi.“ Otevřel jsem oči. „A teď se vraťme ke chvíli, kdy jste s paní Mausesovou opouštěli jídelnu. Kdy to bylo přesně?“

Zvedl hrnek k ústům a hrozivě se na mě podíval.

„Vaše vysvětlení mě uspokojilo,“ prohlásil. „Doufám, že dodržíte svůj slib a ihned mi ohlásíte nová zjištění.“ Usrkl. „Nuže, vstali jsme s paní Mausesovou od stolu a opustili sál přibližně…“ Přimhouřil oči se značnou dávkou ironie a opakoval: „Přibližně, inspektore, v jedenadvacet hodin třicet tři minuty a nějaké vteřiny místního času! Uspokojuje vás to? To je báječné. Můžete přejít ke své druhé a doufám poslední otázce.“

„Ta první ještě neskončila,“ namítl jsem. „Odešel jste ze sálu ve dvacet jedna třicet tři. A potom?“

„Potom? Potom jsem se vrátil do svého pokoje, okamžitě jsem se odstrojil a šel spát. A spal jsem do té doby, než propukl ten hnusný randál a hemžení v třetím pokoji, který platím. Jedině vrozená zdrženlivost a vědomí, že jsem Mauses…“

„Ano, ano, ovšemže,“ přitakal jsem spěšně. „Ještě jednu, poslední, otázku, pane Mausesi.“

„Ale poslední!“ řekl a výhružně potřásl ukazovákem.

„Nevšiml jste si náhodou, v kterou dobu odcházela paní Mausesová z jídelny?“

Rozhostilo se děsivé mlčení. Mauses modral a upíral na mě kalné, vytřeštěné oči.

„Jak se zdá, odvažujete se předpokládat, že Mausesová manželka má něco společného s vraždou,“ pronesl přiškrceně. Zoufale jsem zavrtěl hlavou, ale nebylo to nic platné. „A taky se zdá, že se odvažujete počítat s tím, že vám Mauses za takových okolností bude poskytovat nějaké informace. Nebo snad dokonce…“

Zavřel jsem oči. V průběhu následujících pěti minut jsem vyslechl řetěz nejfantastičtějších předpokladů o tom, co mám v úmyslu a co jsem si vzal do hlavy, abych ohrozil čest, důstojnost, majetek a rovněž fyzickou bezpečnost Mausese, pane, ne nějakého prašivého psa, který je evidentním semeništěm blech, ale Mausese, Alberta Mausese, pane, jste vůbec schopen si to uvědomit nebo ne? Potom se Mauses zarazil, vyčkal, až otevřu oči, a dodal s nevyslovitelným pohrdáním: „Ostatně, je směšné připisovat tak nicotné osobnosti natolik důmyslné záměry. Je to směšné a Mausese nedůstojné. Přijímám vaši omluvu, pane, a v úctě se vám poroučím. A nejen to. Po zvážení všech okolností… Uvědomuji si, že bezesporu nedokážete být tak ušlechtilý, abyste nechal mou ženu na pokoji a ušetřil ji svých hloupých otázek.

Proto vám dovoluji položit jí tyto otázky — ne víc než dvě, pane! — v mé přítomnosti. A to hned. Následujte mě!“

V duchu jsem zajásal a vykročil za ním. Zaklepal na dveře paní Mausesové, a když se ozvala, skřípavě zacukroval: „Je možno vstoupit, drahá? Nejsem sám.“ Bylo možno. Drahá stále ještě napolo ležela pod stojací lampou, nyní však kompletně oblečená.

Přivítala nás svým okouzlujícím úsměvem. Mauses k ní přicupital a políbil jí ruku. V té chvíli jsem si bůhvíproč vzpomněl, jak hoteliér tvrdil, že ji tříská karabáčem.

„Tohle je inspektor, drahá,“ poznamenal Mauses chrčivě a svalil se do křesla. „Vzpomínáte si na inspektora?“

„Jak bych mohla zapomenout na našeho roztomilého pana Glebského!“

odpověděla krasavice. „Posaďte se, inspektore, buďte tak laskav.

Čarovná noc, není-liž pravda? Kolik je v ní poezie!“

Sedl jsem si na židli. Už mi to začínalo lézt krkem. Tak a dost, rozhodl jsem se v duchu. Šmytec!

„Madam,“ řekl jsem suše. „Vyšetřováním bylo zjištěno, že jste včera večer přibližně o půl deváté odcházela z jídelny. Bezesporu to potvrzujete.“

Starý Mauses se neklidně zavrtěl v křesle, ale paní ho předběhla.

„Ovšemže to potvrzuji,“ odpověděla. „Proč bych to měla popírat?

Potřebovala jsem se vzdálit, tak jsem se vzdálila.“

„Jestli tomu dobře rozumím, zašla jste sem do svého pokoje a zpátky do jídelny jste se vrátila krátce po deváté. Je to tak?“

„Ano, ovšem. Sice si nejsem tak docela jista tím časem, nedívala jsem se na hodinky… ale nejspíš to bylo právě tak, jak říkáte.“

„Byl bych rád, kdybyste si vzpomněla, jestli jste cestou z jídelny a zpátky do jídelny někoho viděla.“

„Ano… myslím, že ano,“ řekla paní Mausesová. Svraštila čelíčko a já byl napjatý jako struna. „No ovšem!“ vykřikla najednou. „To když už jsem se vracela, zahlédla jsem na chodbě páreček…“

„Kde?“ zeptal jsem se rychle.

„No… hned vlevo od podesty. Byl to náš ubohý Olaf a to legrační stvoření… nevím, je-li to chlapec nebo dívka… Kdo to je, Mausesi?“

„Moment,“ vyhrkl jsem. „Jste si jista, že stáli vlevo od podesty?“

„Naprosto jista. Stáli tam, drželi se za ruce a velice roztomile si povídali. Pochopitelně jsem se tvářila, jako bych je nepostřehla…“

Aha, tak proto ta kratičká zámlka, když jsem mluvil s děťátkem!

Uvědomilo si, že mohli být viděni před Olafovým pokojem, nedokázalo si vymyslet žádnou výmluvu, a tak začalo lhát v naději, že to projde.

„Jsem žena, inspektore,“ pokračovala paní Mausesová, „a nikdy se nevměšuji do záležitostí druhých lidí. Za jiných okolností byste se ode mě nedověděl ani slovo, ale nyní, jak se zdá, musím, jsem nucena být zcela upřímná… Není-liž pravda, Mausesi?“

Z křesla se ozvalo neurčité zahuhlání.

„A kromě toho,“ pokračovala paní Mausesová, „ale to už asi nemá zvláštní význam… Když jsem sestupovala ze schodů, potkala jsem toho malinkého nešťastného človíčka…“

„Hincuse,“ vymáčkl jsem ze sebe sípavě a odkašlal si. Něco se mi vzpříčilo v hrdle.

„Ano, Hincuse… Myslím, že se tak jmenuje… Představte si, inspektore, on má tuberkulózu. To je zvláštní, člověk by to do něho neřekl.“

„Prosím o prominutí,“ vypravil jsem ze sebe. „Když jste ho potkala, to šel po schodech z vestibulu?“

„Tohle snad už by mohl pochopit i policajt,“ zatroubil Mauses popuzeně.

„Moje žena řekla jasně, že sestupovala ze schodů. Z toho vyplývá co? Že on šel proti ní nahoru…“

„Nerozčilujte se, Mausesi,“ pronesla vlídně paní Mausesová. „Inspektor se prostě zajímá o podrobnosti… Ano, inspektore, šel proti mně nahoru a nejspíš opravdu z vestibulu. Minuli jsme se a šli každý svou cestou.“

„Jak byl oblečen?“

„Příšerně! Měl nějaký hrozný kožich… Dokonce od něho vanul, s prominutím, zápach… pach mokré srsti, psiny… Nevím jak vy, inspektore, ale já si myslím, že člověk, který nemá prostředky na to, aby se slušně oblékal, má sedět doma, věnovat se tomu, aby si tyto prostředky opatřil, a nejezdit na místa, kde se zdržuje lepší společnost“ „Tady je víc lidí, kterým bych radil,“ utrousil Mauses s ústy nad okrajem hrnku, „aby seděli doma a nejezdili na místa, kde se zdržuje lepší společnost. Tak co, inspektore, už jste konečně hotov?“