Изменить стиль страницы

„Poslyšte, Hincusi,“ řekl jsem vlídně. „Ten, co vás škrtil… Vždyť vy jste ho viděl už dřív. Ve dne, že je to pravda?“

Prudce ke mně vzhlédl a znovu přiložil láhev ke rtům.

„No, tak pojďte,“ řekl jsem. „Zavřu vás v pokoji. Tu láhev si můžete vzít s sebou.“

„A vy?“ zeptal se chraptivě.

„Co já?“

„Vy odejdete?“

„Přirozeně.“

„Poslyšte,“ začal Hincus. „Poslyšte, inspektore…“ Oči mu těkaly, hledal vhodná slova. „Vy… Neměl bych radši jít s vámi? Já neuteču a… vůbec nic… Přísahám…“

„Vy se bojíte zůstat v pokoji sám?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Ale já vás zamknu,“ uklidňoval jsem ho. „A klíč si vezmu s sebou…“

„To nepomůže,“ zamumlal Hincus.

„No tak, no tak, Hincusi,“ řekl jsem přísně. „Vzmužte se! Co mi tu fňukáte jako stará baba?“

Neodpověděl, jen si rukama ještě silněji přitiskl láhev k hrudi. Zavedl jsem ho na pokoj, znovu jsem mu slíbil, že se za ním brzy přijdu podívat, a zamkl jsem. Klíč jsem skutečně vytáhl ze zámku a vsunul do kapsy. Cítil jsem, že Hincus je pro mě zatím nevyužitý pramen informací a že se mu budu muset ještě věnovat. Neodešel jsem hned.

Zůstal jsem chvíli za dveřmi s uchem na klíčové dírce. Bylo slyšet, jak žbluňká tekutina, pak zaskřípěla postel a nakonec se ozvaly rychlé přerývané zvuky. Nejdřív jsem nechápal, co to může být, ale pak jsem se dovtípil, že Hincus pláče.

Nechal jsem ho o samotě s jeho svědomím a zamířil jsem k du Barnstokerovi. Starý pán mi otevřel okamžitě. Byl hrozně rozčilen.

Dokonce mi ani nenabídl židli. Pokoj byl plný doutníkového dýmu.

„Drahý inspektore!“ začal bez meškání. „Můj velectěný příteli! Je mi nevýslovně trapně, ale věci zašly příliš daleko. Musím se vám přiznat k jednomu svému malému prohřešku…“

„Že jste zabil Olafa Andvaraforse?“ zažertoval jsem chmurně.

Trhl sebou a spráskl ruce.

„Božínku! To ne! V životě jsem se nikoho ani prstem nedotkl!

Quelle idée! Ne! Chci se jenom upřímně doznat k tomu, že jsem soustavně mystifikoval osazenstvo našeho hotelu…“ Přitiskl si ruce na prsa a po županu se mu sypal popel z doutníku. „Ujišťuji vás, pochopte mě správně, byly to jenom žerty. U mě je to profesionální návyk, zbožňuji atmosféru tajemnosti, mystifikace, nechápavý údiv. Nebyl v tom žádný zlý úmysl, ujišťuji vás. Nijak jsem z toho netěžil…“

„Jaké žerty máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se suše.

„No… Všechny ty drobné kousky, které se připisovaly duchovi mrtvého alpinisty. No, ty pantofle, které jsem si ukradl sám a strčil pod jeho postel… Pak s tou koupelnou…“

„Můj stůl jste zasvinil také vy?“ zeptal jsem se.

„Stůl?“ Podíval se na mě rozpačitě a ohlédl se na svůj stůl.

„Ano, stůl. Polil jste ho klovatinou?“

„Ne, ne,“ řekl polekaně. „Klovatinou… stůl… Ne, ne, to jsem nebyl já, přísahám!“ Znovu si přitiskl ruce na prsa. „Pochopte, inspektore, všechno, co jsem dělal, bylo naprosto nevinné, nikomu jsem ani v nejmenším neuškodil… Dokonce jsem měl dojem, že z toho všichni mají potěšení, a náš drahý šéf mi tak skvostně nahrával…“

„Hoteliér byl s vámi smluven?“

„Ne, to ne!“ Zamával proti mně rukama. „Myslím to tak, že hoteliér…

že z toho měl v podstatě upřímnou radost…“

„Už rozumím,“ řekl jsem. „A co ty stopy po chodbách?“

„Ne, ne,“ vyhrkl. „To jsem nebyl já. Ale vím, o čem mluvíte. Jednou jsem to viděl. To bylo, ještě než jste přijel. Mokré šlápoty bosých nohou vedly od podesty a končily, i když je to hloupé, v pokoji, co je teď muzeum…“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tohle nechme. Měl bych ještě jednu otázku.

Ten lístek, který někdo údajně podstrčil pod dveře, to byl taky jeden z vašich žertů, jestli tomu dobře rozumím.“

„Ne, to taky ne,“ prohlásil du Barnstoker důstojně. „Když jsem vám ten lístek předával, mluvil jsem čistou pravdu.“

„Moment,“ zarazil jsem ho. „Tak jak to bylo? Olaf odešel, vy jste zůstal sedět. Někdo zaklepal, vy jste se ozval, pak jste se ohlédl a viděl jste na podlaze u dveří lístek. Bylo to tak?“

„Ano.“

„Moment,“ opakoval jsem. Cítil jsem, že mě napadá nová myšlenka.

„Promiňte, pane du Barnstokere, ale z čeho jste vlastně usoudil, že je ten lístek adresován právě vám?“

„Naprosto s vámi souhlasím,“ řekl du Barnstoker. „Ale ten, kdo klepal, přece slyšel můj hlas, čili věděl, že tam sedím… Rozumíte mi?

No a stejně, když se náš ubohý Olaf vrátil, okamžitě jsem mu ten lístek ukázal…“

„Ano? A co on?“

„Přečetl si to, pokrčil rameny a dali jsme se hned zase do hry. Zůstal úplně klidný, flegmatický, ani jednou se pak o tom lístku nezmínil…

Vy myslíte, že ten lístek opravdu…“

„Možné je všechno,“ odpověděl jsem. Chvíli jsme mlčeli. „A teď mi povězte, co jste dělal od okamžiku, kdy si Mausesovi šli lehnout.“

„Nezlobte se,“ řekl du Barnstoker. „Čekal jsem tuto otázku, a tak jsem si předem v paměti utřídil všechno, co jsem dělal a jak to šlo po sobě. To bylo tak. Když se všichni rozešli, a to bylo přibližně v půl desáté…“

„Ještě okamžik,“ přerušil jsem ho. „Nejdřív mi řekněte tohle. Kdo byl v jídelně mezi půl devátou a půl desátou?“

Du Barnstoker si opřel dlouhé bílé prsty o čelo.

„Hm,“ zabručel. „To bude složitější. Byl jsem zaujat hrou… No, tak byl tam samozřejmě Mauses, hoteliér… Čas od času si sedala ke kartám paní Mausesová. To bylo u našeho stolku… Brun a Olaf tancovali a potom… ne, pardon, ještě předtím… tancovali Brun a paní Mausesová…

Ale jistě pochopíte, drahý inspektore, že nedokážu přesně určit, v kolik to bylo, jestli v půl deváté nebo v devět… Vzpomínám si, že když hodiny odbily devět, rozhlédl jsem se po sále a překvapilo mě, jak málo je tu lidí. Hudba hrála a sál byl prázdný, jen Brun a Olaf tančili.

Tohle snad je jediný jasný vjem, který mi zůstal v paměti.“

„Ano,“ řekl jsem. „A co hoteliér a pan Mauses? Ti od stolku ani jednou neodešli?“

„Ne,“ prohlásil s jistotou. „Ukázalo se, že to jsou mimořádně náruživí karbaníci.“

„Dobrá,“ poznamenal jsem. „Vraťme se teď k tomu, co jste dělal vy. Říkáte, že když se všichni rozešli, seděl jste ještě chvíli u karetního stolku a trénoval jste kouzla s kartami…“

„Trénoval jsem kouzla? A víte, že je to docela možné? Stává se, když jsem zamyšlen, že nekontroluji prsty, je to zcela podvědomé. No.

Pak jsem se rozhodl vykouřit si doutník, a tak jsem zašel sem k sobě na pokoj. Zapálil jsem si, sedl si tady do toho křesla a musím se přiznat, na chvíli jsem usnul. Probudilo mě něco jako náraz a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem ubohému Olafovi slíbil revanš.

Měli jsme domluveno, že si v deset hodin hodíme odvetu. Podíval jsem se na hodinky. Úplně přesně si čas nepamatuji, ale vím, že bylo něco málo přes deset. Ulevilo se mi, protože moje zpoždění nebylo tak značné. V chodbě, inspektore, bylo prázdno, to vím dobře. Zaklepal jsem u Olafa, nikdo se ale neozval a mně bylo jasné, že na odvetu zapomněl i pan Olaf. Čekal jsem ve svém pokoji poctivě do jedenácti, četl jsem tuhle knihu a v jedenáct jsem šel spát. A víte, co je zajímavé, inspektore? Chvíli předtím, než jste s hoteliérem začali hlučet a bouchat na chodbě, probudilo mě zaklepání na moje dveře. Otevřel jsem, ale na chodbě nikdo nebyl. Tak jsem si znovu lehl, ale usnout se mi už nepodařilo.“

„Hmhm,“ řekl jsem. „Rozumím. Takže do jedenácti hodin, kdy jste si šel lehnout, se nestalo nic závažného… žádný hluk, žádný pohyb?“

„Ne,“ potvrdil du Barnstoker. „Nic.“

„A kde jste byl? Tady nebo v ložnici?“

„Tady. Seděl jsem v tomhle křesle.“

„Hmhm,“ řekl jsem znovu. „A poslední otázka. Mluvil jste včera odpoledne s Hincusem?“

„S Hincusem… Aha, to je ten droboučký, takový chudinka… Počkejte, milý příteli… Ano, jakpak ne! Stáli jsme přece před koupelnou.

Vy jste tam byl taky. Vzpomínáte? Pan Hincus byl rozdurděn, že musí čekat, a já jsem ho uklidnil nějakým malým kouzlem. Aha, už vím, lízátkem! Byl z toho tehdy legračně vyjevený. Zbožňuji takováhle kouzla.“