Sešel jsem dolů do vestibulu. Koupelna už byla prázdná a uprostřed vestibulu stála vyjevená Kajsa v noční košili se zamáčeným podolkem a držela v náručí mokré, zmuchlané oblečení neznámého. V chodbě jižního křídla se svítilo, z neobsazeného pokoje umístěného proti salónku s krbem zazníval hoteliérův tlumený hlas. Zřejmě neznámého uložili sem, už to potřeboval jako sůl. Správně, přece nepotáhnou polomrtvého člověka nahoru po schodech…

Kajsa se konečně vzpamatovala a vykročila směrem k pokojům, v nichž bydlel majitel, ale já jsem ji zastavil. Vzal jsem jí cizincovo šatstvo a prohledal kapsy. K mému obrovskému překvapení v nich nebylo nic. Vůbec nic. Ani peníze, ani doklady, ani cigarety, ani kapesník — prostě nic. Vrátil jsem šaty Kajse a šel jsem se podívat na neznámého.

Ležel v posteli přikrytý až po bradu. Hoteliér mu dával po lžičkách pít něco horkého a domlouval mu přitom: „Musíte, pane, musíte… Musíte se vypotit… hezky vypotit se musíte!“ Upřímně řečeno, neznámý vypadal hrozně. Obličej promodralý, špička ostrého nosu bílá jako sníh, jedno oko bolestně přimhouřené, druhé úplně zavřené. Přesto jsem mu musel položit několik otázek. Nedalo se nic dělat.

„Jste sám?“ zeptal jsem se.

Mlčky se na mě podíval přimhouřeným okem.

„Zůstal ještě někdo ve voze?“ zeptal jsem se pomalu a zřetelně.

„Nebo jste jel sám?“

Neznámý pootevřel ústa, nadechl se a zase ústa zavřel.

„Je vysílený,“ poznamenal hoteliér. „Celé tělo má jako hadr.“

„Krucinál,“ ulevil jsem si. „Teď budeme muset někoho poslat k Trychtýři!“

„To je pravda,“ souhlasil majitel. „Co když tam ještě někdo zůstal…

Myslím, že je chytila lavina.“

„Budete muset jet vy,“ řekl jsem odhodlaně a v tom okamžiku neznámý promluvil.

„Olaf,“ pronesl monotónně. „Zavolejte ho… Olaf An-dva-rafors…“

To byl pro mě další šok.

„Aha,“ řekl majitel a postavil hrnek s pitím na stůl. „Hned ho zavolám.“

„Olaf…,“ opakoval neznámý.

Majitel odešel a já si sedl na jeho místo. Připadal jsem si jako idiot, ale zároveň se mi trochu ulevilo. Hypotéza, kterou jsem si vykonstruoval, přes veškerý svůj půvab dost pochmurná, se sama od sebe rozpadla v prach.

„Byl jste sám?“ zeptal jsem se znovu.

„Sám,“ zasténal neznámý. „Havaroval jsem… Zavolejte Olafa…

Kde je Olaf Andvarafors?“

„Tady je, tady,“ odpověděl jsem. „Hned přijde.“

Zavřel oči a utichl. Opřel jsem se o židli. Prosím, dobrá. Ale kam se vlastně poděl Hincus? A jak to je s hoteliérovým sejfem? Měl jsem v hlavě galimatyáš.

Vrátil se hoteliér, obočí vysoko zvednuté, rty našpulené. Nahnul se mi k uchu a zašeptal: „Je to zvláštní, Petře, Olaf se neozývá. Má zamčeno a zevnitř čiší zima. A moje náhradní klíče se někam ztratily…“

Beze slova jsem vytáhl z kapsy svazek klíčů, které jsem mu sebral v kanceláři, a podal mu je.

Poznamenal jenom „Aha“ a vzal si je. „No, to nevadí. Víte co, Petře?

Pojďte tam se mnou. Nějak se mi to nechce líbit.“

„Olaf,“ zasténal neznámý. „Kde je Olaf?“

„Hned, hned tu bude,“ řekl jsem mu. Cítil jsem, jak mi začíná cukat sval v obličeji. Vyšli jsme s hoteliérem na chodbu. „Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem. „Zavolejte sem Kajsu. Ať sedí tady u toho chlapce a nehne se z místa, dokud se nevrátíme.“

„Aha,“ řekl majitel znovu a obočí se mu vzdouvalo. „Tak takhle ono to tedy je… Já měl hned podezření…“

Poklusem se rozběhl ke svým pokojům a já pomalu zamířil ke schodišti. Když jsem byl asi na pátém schodu, zaslechl jsem za sebou hoteliérův přísný hlas: „Pojď sem, Lelie! Tady seď… Sedni! A nikoho nepouštěj! Dovnitř ani ven!“

Hoteliér mě dohonil až na chodbě prvního patra a společně jsme zamířili k Olafovu pokoji. Zaklepal jsem, ale protože jsem nečekal, že se někdo ozve, vzal jsem majiteli z ruky svazek klíčů.

„Který to je?“ zeptal jsem se.

Ukázal na jeden. Vsunul jsem klíč do zámku. Hrome, bylo zamčeno zevnitř a v klíčové dírce vězel z druhé strany klíč. Zatímco jsem se ho namáhavě pokoušel vystrčit, otevřely se dveře sousedního pokoje a do chodby vyšel du Barnstoker. Byl rozespalý, ale dobromyslný, zavazoval si pásek županu.

„Copak se děje, pánové?“ ptal se. „Copak že nenecháte hosty vyspat?“

„Prosím tisíckrát za prominutí, pane du Barnstokere,“ řekl hoteliér.

„Ale došlo tu k jistým událostem, které vyžadují bezodkladná opatření.“

„Podívejme,“ pronesl du Barnstoker se zájmem. „Doufám, že vám nebudu překážet.“

Konečně jsem vyšťoural druhý klíč ze zámku a napřímil jsem se.

Pod dveřmi profukoval mrazivý chlad a já ani na okamžik nezapochyboval, že pokoj bude prázdný, stejně jako Hincusův. Otočil jsem klíčem a otevřel. Ovanula mě vlna studeného vzduchu, ale já to skoro necítil. Pokoj nebyl prázdný. Na podlaze ležel člověk. Ve slabém světle z chodby se nedalo poznat, kdo to je. Viděl jsem jen obrovské podrážky na prahu předsíně. Vstoupil jsem dovnitř a rozsvítil.

Na podlaze ležel Olaf Andvarafors. Na první pohled bylo zřejmé, že je dočista mrtvý.

8

Pečlivě jsem zavřel okno na všechny zástrčky, vzal jsem kufr, opatrně překročil mrtvolu a vyšel do chodby. Tam už mě čekal hoteliér s proužky papíru a lepidlem. Du Barnstoker neodešel, stál tady opřen ramenem o stěnu a vypadal v té chvíli o dvacet let starší. Jeho aristokratický nos zplihl a žalostně sebou pocukával.

„To je hrůza!“ mumlal a díval se na mě zoufale. „To je příšerné!“

Zamkl jsem dveře, zapečetil je pěti proužky papíru a na každém jsem se dvakrát podepsal.

„To je hrůza!“ mumlal mi du Barnstoker za zády. „Už ho nevyzvu na revanš… nic…“

„Jděte do svého pokoje,“ řekl jsem mu. „Zamkněte se a čekejte, dokud vás nezavolám… Aleku, oba klíče od pokoje beru k sobě. Víc klíčů není? Dobře. Mám k vám prosbu, Aleku. Tomu… jednorukému zatím nic neříkejte. Něco si vymyslete, kdyby byl nějak moc zvědavý.

A podívejte se do garáže, jsou-li všechny vozy na místě… A ještě něco…

Jestli uvidíte Hincuse, zadržte ho třeba násilím. To je zatím všechno. Budu u sebe.“

Hoteliér přikývl a beze slova odešel dolů.

Ve svém pokoji jsem postavil Olafův kufr na pobryndaný stůl a otevřel ho. Ani tenhle kufr neobsahoval normální věci, jako bývá u lidí zvykem. Naopak, jeho obsah byl ještě horší než náplň falešného zavazadla Hincusova. Tam byly aspoň hadry a knížky. A tady, v tomhle plochém elegantním kufru, zabíral všechen prostor jakýsi přístroj v černé kovové krabici s drsným povrchem, nějaká různobarevná tlačítka, skleněná okénka a niklované stupnice… Žádné prádlo, žádné pyžamo, žádné pouzdro s mýdlem… Zavřel jsem kufr, svalil se do křesla a zapálil si.

Nuže. V nula nula hodin dvacet čtyři minuty dne třetího března tohoto roku jsem já, policejní inspektor Glebski, za přítomnosti spořádaných občanů Snewara a du Barnstokera objevil mrtvolu jistého Olafa Andvaraforse. Mrtvola byla v pokoji jmenovaného Andvaraforse, kterýžto pokoj byl zevnitř uzamčen, ale okno měl dokořán otevřené.

Tělo leželo na podlaze, hlava mrtvého byla brutálně a nepřirozeně otočena o sto osmdesát stupňů, takže třebaže tělo leželo na břiše, obličej byl obrácen ke stropu. Ruce mrtvého byly nataženy a téměř se dotýkaly menšího kufříku, kterýžto kufřík byl jediným zavazadlem zabitého.

V pravé ruce svíral náhrdelník z dřevěných korálů, který patřil, jak je hodnověrně dokázáno, spořádané občance Kajse. Obličej mrtvého byl zkřiven, oči vytřeštěny, zuby vyceněny. V blízkosti úst byl cítit slabý, ale zřetelný pach jakési chemikálie, snad kyseliny karbolové nebo formalínu. Určité a jednoznačné stopy zápasu nebyly v pokoji zjištěny. Přehoz na neodestlané posteli byl pomuchlaný, dvířka od skříně ve zdi pootevřená, těžké křeslo, které v pokojích tohoto typu stojí obvykle u stolu, bylo posunuto o značný kus dál. Na okenním rámu ani na zasněžené římse se nepodařilo objevit žádné stopy. Vytáhl jsem z kapsy klíč a ještě jednou jsem si ho pozorně prohlédl. Na zubu klíče nebyly vizuální prohlídkou zjištěny rovněž žádné stopy.