Za pomoci legionářů se kaprálům nakonec podařilo seřadit kolonu do čtyřstupů a znovu zazněl povel »pozor!« Maxim se ocitl docela blízko velitele brigády. Explukovník byl namol opilý. Opíral se o špacírku, mírně se kymácel, co chvíli potřásal hlavou a mnul si dlaní sveřepý zbrunátnělý obličej. Velitelé praporů taky sotva stáli na nohou a schovávali se za Anipsovými zády — jeden se přitrouble chichotal, druhý si s tupou paličatostí pokoušel zapálit, kdežto třetí neustále sahal po pouzdru s pistolí a krví podlitýma očima bloudil po koloně. Řady vojáků závistivě čenichaly, ozývalo se podlézavě uznalé mručení. »Jen houšť, jen houšť,« huhlal si Zef, »to budete čumět na válku…« Maxim do něj znechuceně vrazil loktem. »Mlč,« procedil skrz zuby. »Už mě to nebaví.« V tu chvíli k plukovníkovi přistoupili nějací dva muži — četnický rytmistr s dýmkou v ústech a nějaký podsaditý muž v civilu, v dlouhém plášti se zvednutým límcem a v klobouku. Maximovi připadal podivuhodně známý, a tak se soustředil na něj. Civil něco polohlasem říkal explukovníkovi. »Cože?!« nevěřil svým vlastním uším plukovník a obrátil k civilovi kalné oči. Ten znovu něco pronesl a ukázal palcem přes rameno na kolonu. Četnický rytmistr nezúčastněně pobafával ze své dýmky. »A proč jako?« zahýkal explukovník. Civil vytáhl nějaký papír, ale explukovník ruku s papírem odstrčil. »Nedám,« rozhodl se. »Všichni chcípnou jako jeden muž…« Civil naléhal. »A na váš Department kašlu. Všichni chcípnou… Říkám to správně?« obrátil se k rytmistrovi. Ten souhlasil. Civil uchopil opilce za rukáv maskovací kombinézy a přitáhl si ho k sobě, takže explukovník ze své špacírky div nespadl. Chichotajícího se velitele praporu se zmocnil záchvat idiotského smíchu. Plukovníkova tvář zčernala rozhořčením, zašátral po pouzdru a vytáhl z něj obrovitou armádní pistoli. »Počítám do deseti,« oznámil civilovi. »Ráz… dva…« Civil si odplivl a rozběhl se podél kolony, nahlížeje do tváří ve čtyřstupech, kdežto explukovník počítal dál, a když dopočítal do desíti, zahájil palbu. Teprve teď si rytmistr začal dělat starosti, a přesvědčil explukovníka, aby pistoli schoval. »Všichni tu chcípnou,« prohlásil slavnostně explukovník. »Společně se mnou…! Brrrigádó! Na můj povel! Pochodem — v chod! A k ďasům sviňskejm do pekel!«

A brigáda se pohnula. Trestné jednotky vykročily po cestě rozryté tankovými pásy, muži v kolejích klouzali a chytali se jeden druhého, aby neupadli, pak sešli do bažinatého úvalu, cesta ostře zabočila a celá kolona se začala od železnice vzdalovat. Tady kolonu dohnali velitelé čet. Gaj se zařadil vedle Maxima — byl bledý, nervózně zatínal zuby a nejdřív dlouho mlčel, přestože ho Zef žádal, aby řekl, co je slyšet. Oval se postupně rozšiřoval, objevily se první keře a řídký lesík. Vedle cesty trčel obrovský nemotorný tank, jedním pásem uvízlý v třasovisku, jakási vykopávka, která se ani trochu nepodobala hlídkovým strojům pobřežní ochrany — měla jen malou hranatou věžičku a kanón malé ráže. Kolem tanku se motali podmračení lidé v promaštěných blůzách.: Blitzträgrové se vlekli v neuspořádaných houfech, s rukama vraženýma v kapsách a zdvihnutými límci. Mnozí z nich kradmo pokukovali po stranách, zda by se někudy nedalo zmizet. Křoviny byly lákavé, ale na svazích úvalu se každých dvě stě tři sta metrů výhružně tyčily černé postavy se samopaly. Proti koloně se přes jámy a výmoly kolébavě plazily tři cisternové vozy. Zasmušilí řidiči o blitzträgry ani okem nezavadili. Déšť sílil, nálada klesla pod bod mrazu. Šli mlčky a pokorně jako dobytek a za sebe se ohlíželi stále méně.

»Poslouchej, veliteli,« zavrčel Zef, »to už vopravdu nedostanem nažrat?«

Gaj sáhl do kapsy, vytáhl skrojek chleba a podal mu ho.

»To je všechno,« řekl, »a vystačí ti to až do smrti.«

Zef utopil krajíc v plnovousu a začal soustředěně pohybovat čelistmi. Tohle je snad jen špatný sen, pomyslel si Maxim. Přece všichni vědí, že jdou na jistou smrt. A přece jdou. Znamená to snad, že v něco doufají? Že by každý z nich měl nějaký svůj plán? Ach ano, o záření nemají ani potuchy… Každý si myslí: někde cestou zabočím do lesa, vyskočím z mašiny, zalehnu a dál ať si táhnou jen pitomci… O tom záření je třeba psát letáky, je třeba o něm nebojácně vykřikovat na veřejnosti, zřídit vysílačky, i když přijímače fungují jenom na dvou vlnových délkách… To je jedno, tak se dá vtrhnout do přestávek mezi vysíláním oficiálních stanic. Neobětovat lidi na věže, ale na kontrapropagandu… Ostatně, to až potom, teď se nemohu rozptylovat. Teď je třeba všechno spolehlivě registrovat. Hledat sebemenší skulinky… Na nádraží tanky nebyly a děla taky ne, všude jen pěší legionářské jednotky. To musí mít na zřeteli. Úval je spolehlivý úkryt, je hluboký — až projdem, ostrahu určitě odvolají… Ačkoli ne, proč, ostraha s tím nemá nic společného, jakmile se rozběhnou zářiče, všechno vyrazí kupředu… S obdivuhodnou přesností si vybavil, jak to všechno proběhne. Tanky s posádkami blitzträgrů se rozeřvou a rozjedou se. Za nimi se jako lavina povalí armáda… Celé přífrontové pásmo se vyprázdní… Těžko si zatím představit hloubku tohoto pásma, ale na takové dva tři kilometry kolem určitě nezůstane jediný člověk s jasnou hlavou, to je nabíledni, i přestože neznám dosah mobilních zářičů. Soudný budu jen já… Ba ne, to bude víc než dva kilometry. Všechny věže i mobilní aparatury určitě pojedou na plný výkon. Zblázní se celé pohraničí… Massarakš, ale co se Zefem, ten to nevydrží… Maxim sklouzl pohledem k rytmicky se komíhající ryšavé bradě světového věhlasu. Nedá se nic dělat, musí to vydržet. V krajním případě se mu pokusím pomoct, i když se obávám, že budu mít docela jiné starosti. A pak je tu Gaj — z toho celou tu dobu nesmím spustit oči… Práce bude nad hlavu. Ale to nic. Koneckonců budu v tomhle bahnitém víru naprostým pánem situace a nikdo mě nedokáže zastavit, ani si netroufne…

Prošli lesíkem a k jejich uším dolehlo hutné dunění tlampačů, práskání výfuků a nervózní výkřiky. Před nimi na mírném svahu stály v trávě ve třech řadách tanky. Mezi nimi se ploužili mechanici a nad tím vším stálo mračno modrošedého dýmu.

»A vida, tak tady jsou naše rakvičky!« zvolal nějaký bodrý hlas vepředu.

»Jen se podívej, do čeho nás to chtějí cpát?« zděsil se Gaj. »Předválečný mašiny, císařský šrot, plechovky od konzerv… Poslyš, Maku, ty chceš, abychom tu zdechli? To je přece jistá smrt…«

»Jak daleko je na hranici?« zeptal se Maxim, »A vůbec, co je za tím návrším?«

»Rovina,« odpověděl Gaj. »Jako stůl. Ke hranici je to tak tři kilometry a hned za ní začínají kopce, které se táhnou až k…«

»Nějaká řeka by tu nebyla?«

»Ne.«

»A rokle nebo strž?«

»Ne… Aspoň si nevzpomínám. Proč šeptáš?«

Maxim ho chytil za ruku a pevně ji stiskl.

»Neklesej na duchu, chlapče,« povzbudil ho. »Všechno bude v pořádku.«

Gaj k němu odevzdaně vzhlédl. Oči měl hluboko zapadlé a lícní kosti pevně obtahovala napjatá kůže.

»Opravdu?« zeptal se. »Já totiž žádné východisko nevidím. Zbraně nám sebrali, v tancích jsou místo pravých granátů jen kovové atrapy a kulomety odmontovali. Před námi smrt, a za námi taky.«

»Ahá!« ozval se potměšile Zef, který se dloubal třískou v zubech. »Panáček se počůral? To není jako mlátit arestanty přes držku…«

Kolona vpochodovala do mezery mezi první a druhou řadou tanků a zastavila. Mluvit se tu téměř nedalo. Přímo v trávě stály mamutí trychtýře polních reproduktorů a sametový magnetofonový bas z nich hlásal: »Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel. Vpřed, jedině vpřed. Páky k sobě a vpřed. Na nepřítele. Vpřed… Před námi za hřebenem je proradný nepřítel… Páky k sobě a vpřed…« Pak se mechanický hlas přetrhl v půli slova a rozeřval se explukovník. Stál na kapotě svého terénního vozu a velitelé praporů ho drželi za nohy.

»Vojáci!« hulákal explukovník. »Už toho mletí pantem bylo dost! Všichni ke strojům! Především řidiči, protože na ostatní kašlu. Ale každého, kdo tu zůstane…« Vytáhl svou pistoli a všem ji ukázal. »Rozumíte, hlupáci? Páni rotní, rozdělte posádky do tanků…!«