Pak se Maxim vzpamatoval. Byl nejvyšší čas převzít řízení. Protáhl se dolů, jen tak mimochodem poplácal Gaje po rameni, chytil se nějaké železné skoby, obhlédl interiér téhle potácející se kovové truhly, div se nezalkl pronikavým pachem spáleného benzínu, prohlédl si Fankův mrtvolně bledý obličej s očima obrácenýma v sloup i Zefa, který se kroutil kolem bedny s náboji, odstrčil dotěrného Gaje a prolezl dopředu k řidiči.

Háček si obě páky přitáhl až na prsa a ze všech sil šlapal na plyn. Vyřvával hlasem tak zrůdným, že ho i v tom rámusu bylo slyšet, a Maxim dokonce rozeznal text děkovné písně. Háčka bylo třeba nějak pacifikovat, posadit se na jeho místo a najít v tom prachu a dýmu vhodnou strž, roklinu nebo nějaký kopec, za kterým by se mohli ukrýt před jadernými výbuchy… Ale ani tady nešlo všechno podle plánu. Jakmile začal opatrně rozevírat Háčkovy pěsti, sevřené v křeči kolem rukojetí pák, oddaný Gaj, který okamžitě zaznamenal, že jeho pánovi někdo klade odpor, procpal se nějak dopředu a zasadil pološílenému Háčkovi těžkým hasákem strašnou ránu do spánku. Háček ochabl, pustil páky a klesl naznak. Maxim se rozběsnil, odhodil Gaje někam za sebe, ale už bylo pozdě, teď nebyl čas na zděšení a soucit. Odtáhl mrtvolu a sám se posadil k řízení.

Řidičovým průzorem nebylo vidět téměř nic, jen malá výseč hlinité půdy, porostlé řídkou travou a dál jen šedý závoj spálených výfukových plynů. O tom, že by se v téhle mlze dalo něco hledat, nemohlo být ani řeči. Zbývalo jediné — ubrat plyn a opatrně jet dál až do chvíle, kdy stroj vjede mezi kopce. Zpomalení mu ale taky připadalo nebezpečné — kdyby atomové miny vybuchly dřív, mohou oslepnout nebo dokonce i uhořet. Gaj se k němu lísal jednou zprava, jednou zleva, hledal Maximův pohled a loudil další rozkazy.

»To nic, kamaráde…,« brumlal Maxim a odstrkoval ho lokty. »To přejde… Všechno přejde… Jen ještě chvíli vydrž…«

Gaj si všiml, že jeho pán k němu promlouvá, a zaslzel, že stejně jako tenkrát v letadle neslyší ani slovo.

Tank prořízl neprůhledný pás černého kouře — vlevo od nich někdo hořel. Sotva se z té inkoustové černi dostali, Maxim musel okamžitě stroj strhnout stranou, aby nepřejel mrtvého muže rozdrceného pásy. Z dýmu se vynořil a okamžitě zmizel pohraniční sloupek se státním znakem a za ním následovaly pomačkané a potrhané drátěné zátarasy. Z nenápadného okopu vyskočil voják v divné bílé přílbě, zuřivě zatřásl sevřenými pěstmi a zase se ztratil. Kouřová clona před nimi pozvolna řídla a Maxim spatřil hnědé kulaté kopce a docela blízko před sebou zablácenou záď jiného tanku, který se bůhvíproč plazil napříč všeobecného pohybu, a pak ještě jeden hořící stroj. Maxim zatočil doleva a zamířil do hlubokého sedla mezi dvěma návršími, zarostlého hustým křovím. Byl už blízko svého cíle, když najednou proti nim vystříkl oheň a celý tank po zásahu strašlivě zaduněl. Překvapený Maxim sešlápl plyn až k podlaze, keře s čepicí obláčku bílého dýmu přiskočily blíž, zamíhaly se bílé přílby a obličeje zkřivené nenávistí a pod pásy něco kovově zapraštělo. Maxim zaťal zuby, na místě zatočil doprava a uháněl co nejdál od tohoto místa, po vrstevnici prudkého svahu, na kterém se stroj naklonil, divže se nepřevrátil, objel celý kopec a nakonec zastavil v úzké úžlabince pod stromy mladého hájku. Rozhodl se, že tady zůstanou.

Otevřel přední poklop, povylezl ven a rozhlédl se. Místo to bylo příhodné, tank ze všech stran obklopovala vysoká hnědavá úbočí. Gaj ochraptělým falzetem zapěl nějaký oddaný blábol, zmatenou rýmovanku, amatérsky sesmolenou ódu na počest největšího a nejmilovanějšího Maka; takovouto píseň by asi složil pro svého pána pes, kdyby se naučil lidské řeči.

»Mlč,« rozkázal mu Maxim. »Vytáhni ty lidi ven a polož je vedle tanku… Počkej, ještě jsem neskončil! Zacházej s nimi opatrně, jsou to moji milovaní přátelé, naši milovaní přátelé…«

»A kam jdeš ty!« zděsil se Gaj.

»Budu hned vedle, kousek odtud.«

»Neodcházej…,« zaskojíkal Gaj. »Nebo mi dovol jít s tebou!«

»Ty mě neposloucháš!« vyčinil mu Maxim. »Dělej, co jsem ti přikázal. A opatrně, nezapomeň, že jsou to naši přátelé…«

Gaj zase zanaříkal, ale Maxim ho neposlouchal. Seskočil z tanku a rozběhl se po úbočí kopce. Někde nedaleko se dál valily tanky, řvaly těžce zkoušené motory, řinčely pásy a tu a tam buchaly hlavně. Vysoko po nebi zasvištěl dělostřelecký granát. Maxim v předklonu vyběhl na vrchol, přikrčil se mezi keři a ještě jednou se upřímně pochválil za zdařilou volbu úkrytu.

Dole — doslova na dosah ruky — bylo vidět široký průsmyk mezi kopci a do toho se teď z rozlehlé planiny v nepřetržitém proudu stékaly tanky, které málem drhly pás o pás — nízké, jako připláclé k zemi, mohutné, s obrovitými plochými věžemi a dlouhými hlavněmi. Tohle už nebyly trestné prapory, to projížděla pravidelná armáda. Zkoprnělý, napolo omráčený Maxim tenhle impozantní výjev, hrozivý a nepravděpodobný jako historický velkofilm, strnule sledoval dobrých několik minut. Vzduch se potácel a chvěl šíleným řevem a rachotem, kopec se Maximovi třásl pod nohama jako polekané zvíře, ale Maxim se přesto nemohl zbavit pocitu, jako by stroje postupovaly v ponurém výhružném tichu. Velmi dobře věděl, že tam, pod pláty pancířů, v chorobném amoku třeští vojáci se znásilněným vědomím, ale všechny poklopy byly pevně uzavřeny, a tak se zdálo, jako by každý tank byl jen neživým kusem bezduchého kovu. Když projeli poslední obrněnci, Maxim se ohlédl za sebe, dolů na druhou stranu kopce, a jeho tank, stojící šikmo mezi stromy, mu připadal jako ubohá plechová hračka, jako omšelá parodie na skutečný bitevní mechanismus. Ano, průsmykem právě projela Síla, aby se utkala s jinou, ještě strašnější Silou — a když si na tu druhou Sílu vzpomněl, Maxim se chvatně svezl dolů do hájku.

Obešel tank a strnul.

Leželi všichni v řádce: modravě bílý Fank, vypadající spíš jako nebožtík, zkroucený, sténající Zef s prsty zbělenými křečí a pevně zaťatými do rudé hřívy a Háček s veselým úsměvem v mrtvých očích. Rozkaz byl splněn naprosto přesně, ale Gaj, celý otrhaný a celý od krve, ležel také — ležel opodál s rozhozenýma rukama a mrtvou tváří, ublíženě odvrácenou od oblohy. Tráva kolem byla pomačkaná a zdupaná, válela se v ní zdemolovaná bílá přílba a z rozvrácených křovin vyčnívaly čísi nohy obuté v holínkách.

»Massarakš…,« vymáčkl ze sebe zděšeně Maxim a s hrůzou si představil, jak se tu před několika málo minutami chytili s úmyslem zabít vetřelce dva vrčící a vyjící psi — oba pro větší slávu svého pána…

A právě v tom okamžiku druhá Síla zasadila odvetný úder.

Maxima úder zasáhl nejdřív do očí. Zaúpěl bolestí, ze všech sil sevřel víčka a padl na Gaje, přestože už věděl, že přítel je mrtev, nicméně se i teď snažil ochránit jeho tělo svým vlastním. Bylo to čistě reflexivní — nestačil si nic uvědomit a nic pocítit, s výjimkou té rezavé bolesti v očích — a už v pádu se jeho mozek nadobro odpojil.

Když okolní svět znovu dostal podobu lidskými smysly vnímatelnou, vědomí se mu vrátilo. Uplynulo patrně jen hodně málo času, s největší pravděpodobností sotva pár vteřin, ale Maxim se probral zalitý hojným potem a s vyschlým hrdlem a hlava mu zvonila, jako by ho někdo praštil za ucho dubovou fošnou. Všechno se změnilo, svět byl nachový, svět zavalilo listí z olámaných větví, svět byl zaplavený rozpáleným vzduchem, z rudého nebe pršely keře vytržené i s kořeny, hořící pahýly stromů a hroudy horké suché hlíny. A bylo bolestivě zvonivé ticho. Živé i mrtvé to rozházelo po hájku. Gaj zasypaný listím ležel asi deset kroků od Maxima. Hned vedle něj seděl Zef: jednou rukou se dosud držel za hlavu a druhou si zakrýval oči. Fank se skutálel do koryta, vymletého dešťovou vodou, bezmocně se tam převracel a rozdíral si tvář o tvrdou hlínu. Tank se také posunul kousek níž po svahu a otočil se. Mrtvý Háček se opíral zády o pás a dál se vesele usmíval…

Maxim přiskočil ke Gajovi, odházel z něj listí a větve, uchopil ho do náruče, zvedl ho, pohlédl do přítelových skelných očí, přitiskl se čelem k jeho tváři a proklel a ještě třikrát proklel tenhle svět, v němž je tak sám a bezmocný, kde mrtví umírají navěky, protože tu nic není, protože není čím je oživit. Snad i plakal, snad bušil pěstmi do hlíny, dupal po bílé přílbě, ale vtom začal Zef táhle naříkat, Maxim se vzpamatoval, a s pocitem, že v jeho nitru také nezbylo nic kromě nenávisti a touhy po zabíjení, se odploužil zpět na svou pozorovatelnu…