I na kopci se všechno změnilo. Křoví už tu nebylo žádné, spečená rozpukaná hlína dýmala, severní svah hořel. Na severu se rudé nebe slévalo s jednolitou stěnou hnědočerného kouře a nad touto stěnou se zvedala a před očima kynula jasně oranžová, olejnatě mastná mračna. A tam, kde k nebeské báni, která tím hrozivým úderem pukla, stoupaly tisíce tun rozpáleného prachu i do posledního atomu zpopelněné naděje, že se to dá přežít, že se dá žít dál, do tohoto pekelného kotle, který nešťastní idioti připravili pro jiné nešťastné idioty, vanul od jihu jako z objemných kovářských měchů lehký vlahý vánek.

Maxim pohlédl dolů do průsmyku. Byl prázdný, hlína rozrytá pásy a spálená jaderným požárem kouřila a tančily po ní tisíce plamínků — všude doutnalo listí a dohořívaly olámané větve. A planina na jihu se zdála nesmírně rozlehlá a nesmírně pustá: teď už ji nezatahovaly výfukové plyny a kouř ze spáleného střelného prachu, byla rudá pod rudým nebem a tu a tam se na ní černaly nehybné černé krabičky, porouchané a poškozené tanky trestných praporů, mezi nimiž už se ke kopcům sunula řídká rojnice podivných vozidel.

Připomínala tanky, ale místo věže s kanónem spočíval na každém pásovém podvozku vysoký mřížovaný kužel s mohutným kulovitým zařízením na vrcholu. Jela rychle, měkce se převalovala přes terénní vlny a nebyla černá jako tanky chudáků blitzträgrů, ani šedozelená jako těžké stroje armádního úderného sboru — byla žlutá, zářila veselou jasně žlutou barvou jako policejní hlídkové vozy… Pravé křídlo rojnice se ztrácelo někde za kopci a Maxim stačil napočítat jen osm mobilních zářičů. Dýchala z nich neomalená troufalost pánů situace: jely do boje, ale nepovažovaly za nutné ani maskování, ani tajný přesun, jako naschvál stavěly na odiv jak svou barvu, tak zrůdný pětimetrový hrb a naprostou absenci normální výzbroje. Ti, kdo stroje řídili a obsluhovali, si museli připadat v naprostém bezpečí. Ostatně o něčem takovém posádky sotva přemýšlely — prostě spěchaly kupředu a práskaly paprskovými biči do ocelového stáda, které se teď valilo peklem, a s největší pravděpodobností o těch bičích nic nevěděly, stejně jako netušily, že ty biče popohánějí i je samotné… Maxim si všiml, že krajní vozidlo na levém křídle zamířilo do blízké úžlabiny a vypravil se dolů po svahu — zářiči naproti.

Kráčel zpříma. Věděl, že ty černé poháněče bude muset z jejich kovové skořápky vydloubat násilím, a přál si to. Nikdy v životě si nic tolik nepřál, jako si přál teď cítit v prstech zmítající se živé tělo… Když sešel dolů, mobilní zářič byl už docela blízko. Žlutý stroj se valil přímo na něj, poulil slepá skla periskopů, mřížkovaná věž se pomalu kolébala v plavnějším rytmu než nadskakující podvozek a Maxim už viděl, že na jejím vrcholu září stříbřitá koule, hustě prošpikovaná dlouhými lesklými jehlicemi.

Legionáře ani nenapadlo, že by snad mohli, zastavit, a tak Maxim vozu prudce uhnul z cesty, několik metrů běžel vedle něj a pak vyskočil na pancíř.

Kapitola osmnáctá

Státní prokurátor spal lehce, a předoucí telefon ho okamžitě probudil. Ani neotevřel oči — jen zvedl sluchátko a chraptivě se ozval:

»Ano.«

Mňoukavý hlas referenta omluvně pronesl:

»Je sedm hodin, Vaše Excelence…«

»Ach ano,« řekl prokurátor, stále ještě se zavřenýma očima. »Ano, děkuji vám.«

Zapnul světlo, odhodil deku a posadil se. Chvíli nečinně seděl s pohledem tupě upřeným na vlastní bílé nohy a se smutným úžasem se obíral myšlenkou, že už má na krku šestý křížek, a přesto si nevzpomíná na den, kdy by ho nechali dosyta se vyspat. Celou tu dobu ho někdo budí. Jako mladého poručíka ho po flámech budil ten dobytek pucflek. Když byl předsedou Černého tribunálu, budil ho blbec tajemník s nepodepsanými rozsudky. Jako školáka ho budila matka, aby nezaspal na vyučování, a to byla ta nejhanebnější doba, nejšerednější ranní vstávání… A vždycky mu někdo říkal: »Musíš!« »Musíte, Vaše Excelence… Musíte, pane předsedo… Musíš, synáčku…« A teď si to zatrachtilé »musíš« říká sám… Vstal, přehodil přes sebe župan, cákl si do obličeje plnou dlaň kolínské, vsadil si do úst zuby, promasíroval si tváře, pohlédl do zrcadla, nespokojeně se zakřenil a odebral se do pracovny.

Na stole už stála sklenice teplého mléka a pod naškrobeným ubrouskem čekal talíř se slanými sušenkami. Tohle měl sníst a vypít víceméně jako lék, ale nejdřív přistoupil k trezoru, ztěžka rozevřel masivní dveře, vyjmul zevnitř zelené desky a položil je na stůl vedle snídaně. Křoupaje sušenky a zapíjeje jídlo mlékem si desky bedlivě prohlédl, a nedotknul se jich, dokud se nepřesvědčil, že je od včerejška neměl v rukou nikdo nepovolaný. Jak mnohé se změnilo, pomyslel si. Uplynuly sotva tři měsíce, a tolik se toho změnilo…! Všechno! Mechanicky pohlédl na žlutý telefon a několik vteřin od něj nedokázal odtrhnout zrak. Telefon mlčel — nápadný a elegantní jako veselá hračka…, a strašný jako tikající pekelný stroj, který se nedá vypnout…

Prokurátor desky křečovitě sevřel v rukou a přimhouřil oči. Cítil, že strach roste, a dal si hodně práce, aby se z toho trochu sebral. Nene, takhle by to nešlo, musí zachovat absolutní klid a uvažovat naprosto nezúčastněně… Na vybranou stejně nemám. Takže musím riskovat… A když riskovat, tak riskovat. Riziko vždycky bylo a vždycky bude, důležité je omezit ho na minimum. A já ho na to minimum omezím. Ano, massarakš, na minimum? Vy si tím snad nejste jist, Filuto? Ach tak, vy dokonce pochybujete? Vy vždycky pochybujete, Filuto, to už je taková vaše povahová vlastnost, jste chlapík… Ale nevadí, pokusíme se vaše pochyby rozptýlit. Slyšel jste někdy o muži jménem Maxim Kammerer? Slyšel? Vyloučeno! To se vám jenom zdá. O takovém muži jste dřív nic slyšet nemohl, teď o něm uslyšíte poprvé. Moc vás prosím, vyslechněte mě a učiňte si o něm ten nejobjektivnější, pokud možno nejnezaujatější názor. Je pro mě nesmírně důležité slyšet váš objektivní názor, Filuto: na něm totiž závisí celistvost a nepoškozenost mé kůže, abyste tomu dobře rozuměl. Mdle bledé kůže s modrým žilkováním, která je mi nade vše drahá… Sežvýkal poslední sušenku a naráz dopil zbytek mléka.

A nahlas pronesl: »Tak se do toho dáme.« Otevřel desky. Minulost tohoto člověka je mlhavá, což pro počátek seznamování není právě nejpříjemnější. My však dobře víme, nejen jak z minulosti vyvodit přítomnost, ale i jak z přítomnosti odhadnout minulost. A pokud budeme minulost našeho Maka tak nutně potřebovat, odvodíme si ji koneckonců z přítomnosti. Říká se tomu extrapolace… Náš Mak zahájil svou přítomnost útěkem z nucených prací. Z ničeho nic. Nečekaně. Právě v okamžiku, kdy po něm s Poutníkem užuž vztahujeme ruku. Tady máme panické hlášení generálkomandanta, klasický skřek idiota, který nadělal paseku a teď koumá, jak se vyhnout trestu: on za nic nemůže, on všechno jedině podle předpisů a instrukcí, on nevěděl, že objekt našeho zájmu se dobrovolně přihlásil do ženijního oddílu odsouzenců k smrti — jenže objekt se skutečně přihlásil a zahynul v minovém poli. A on nevěděl. My s Poutníkem jsme to také nevěděli. A přitom jsme to vědět měli! Objekt je člověk vskutku nevyzpytatelný, měl jste od něj čekat cokoli tohoto druhu, milý pane Filuto… Ano, tehdy mně to vyrazilo dech, ale dnes už přece chápu, oč běží: někdo našemu Makovi vysvětlil, k čemu slouží věže, a tak se rozhodl, že ve státě Ohňostrůjců nemá co pohledávat, nasimuloval smrt a uprchl na jih… Prokurátor nechal čelo klesnout do dlaně, ochable si po něm přejel prsty… Ano — a tehdy to všechno začalo. To byl první chybný krok z celé série dalších mých chybných kroků: uvěřil jsem, že Mak zahynul. Jak jsem také mohl neuvěřit? Který normální člověk by utíkal na jih…? Tomu by uvěřil každý. Jen Poutník neuvěřil.

Prokurátor vzal do rukou další hlášení. O, ten Poutník! Moudrý Poutník, geniální Poutník… Takhle jsem měl postupovat, přesně jako on! Jenže já byl přesvědčen, že Mak zahynul, jih je, marná sláva, jih. Kdežto on zaplavil celé Zaříčí svými agenty. Tlustý Fank — jaká škoda, že jsem se mu svého času nedostal na kobylku a nezískal ho pro sebe! — ten tlustý a olezlý kanec z toho až zhubl, jak se štval po celé zemi, čenichal a slídil: jeho Slepičák zdechl na zimnici někde na Šesté trase, jeho Tapy Kohoutka se zmocnili horalé, Pětapadesátku — ani už nevím jak se vlastně jmenoval — chytili někde na pobřeží piráti, ale než se tak stalo, ještě stačil oznámit, že Mak se tam pohyboval, vzdal se hlídkám a byl vrácen do svého tábora…