Nastala velká tlačenice. Explukovník balancující na pomačkaném radiátoru dál cosi vykřikoval, ale už ho nebylo slyšet, protože reproduktory znovu monotónně hučely, že před námi je nepřítel, a proto páky k sobě. Všichni blitzträgrové se vrhli ke třetí řadě strojů. Strhla se rvačka a vzduchem se zamíhaly okované podrážky. Kolem třetí řady tanků líně kvasil hustý šedý dav. Některé tanky se pohnuly a sypaly se z nich lidé. Explukovník marnou snahou udělat pořádek dočista zmodral a nakonec vypálil pár ran nad hlavy davu. Z lesa vyběhl černý řetěz legionářů.

»Jdeme,« řekl Maxim, tvrdě uchopil Gaje a Zefa kolem ramen a poklusem je vlekl ke krajnímu tanku v první řadě. »Počkej,« zakuňkal zmateně Gaj a rozhlédl se kolem. »My jsme přece čtvrtá rota, my máme být támhle, ve druhé řadě…«

»Tak si běž tam, jen běž,« vybídl ho hněvivě Maxim. »Nechceš si třeba taky trochu zavelet?«

»Zelenej mozek,« prohodil Zef. »Mámo, nech toho…«

Zezadu Maxima kdosi uchopil za opasek. Maxim se ani neotočil, jen se pokusil z toho sevření vytrhnout — nepovedlo se. Podíval se, kdo to je. Za ním se s jednou rukou zaťatou do jeho opasku vlekl čtvrtý člen posádky, řidič, jinak kriminálník zvaný Háček. Druhou rukou si utíral zkrvavený nos.

»Aha,« uvědomil si Maxim. »Vidíš, na tebe jsem zapomněl. Ale dělej, nezůstávej pozadu…«

Dopáleně si musel přiznat, že na Háčka v tom blázinci opravdu zapomněl, přestože řidiči v jeho plánu náležela dosti významná úloha. Vtom už zarachotily legionářské samopaly a po pancířích se s mňoukavým kvílením roztančily kulky, takže se museli sehnout a uhánět ze všech sil. Maxim zaběhl za poslední tank a zůstal stát.

»Na můj povel,« vypravil ze sebe udýchaně. »Háčku, startuj! Zefe, do věže! Gaji, zkontrolovat spodní poklopy… Ale pořádně, nebo ti hlavu utrhnu!«

Sám rychle obešel tank a prohlédl si podvozek. Kolem se ozývala střelba, řev, monotónní dunění reproduktorů, ale on si dal slovo, že se nebude rozptylovat, a tak se nerozptyloval, jen si pomyslel: reproduktory — Gaj — mít na paměti. Pásy stroje vypadaly vcelku přijatelně, ale hnací kladky vzbuzovaly vážné obavy. Nevadí, to stačí, však v tom dlouho nepojedeni… Zpod tanku se neobratně vysoukal Gaj, už celý špinavý a s potrhanými rukávy.

»Poklopy přirezly!« křikl na Maxima. »Raději jsem je nechal otevřené, co tomu říkáš?«

»Před námi za hřebenem čeká proradný nepřítel!« hřímal magnetofonový bas. »Jedině vpřed, jedině vpřed! Páky k sobě…!«

Maxim popadl Gaje za límec a přitáhl ho k sobě.

»Máš mě rád?« zeptal se ho a pohlédl do hrůzou rozšířených očí. »Věříš mi?«

»Ano!« vydechl Gaj.

»Tak poslouchej jen mě. Jinak nikoho. Všechno ostatní jsou lži. Já jsem tvůj přítel, jedině já, jinak nikdo. Zapamatuj si to! To ti rozkazuju! Zapamatuj si to!«

Ztumpachovělý Gaj horlivě přikyvoval a tiše šeptal:

»Ano, ano, ano… Jen ty. Jinak nikdo…«

»Maku!« zařval Maximovi někdo přímo do ucha.

Ohlédl se. Před ním stál ten podivně známý civil v dlouhém plášti, ale tentokrát už bez klobouku… Hranatá sloupaná tvář, rudé zanícené oči. Ale to je přece Fank! Na tváři krvavý šrám, rozražený ret…

»Massarakš!« řval Fank ve snaze překřičet ten rámus. »Vy jste snad ohluchl či co! Poznáváte mě?«

»Fanku!« zvolal Maxim. »Kde se tu berete?«

Fank si setřel ze rtu krev.

»Jdeme!« vybídl Maxima. »Ale rychle!«

»Kam?«

»Někam ke všem čertům! Rychle, proboha!«

Uchopil Maxima za kombinézu a vlekl ho pryč. Maxim se mu vytrhl.

»Zabijou nás!« křikl. »Legionáři.«

Fank zakroutil hlavou.

»Pojďte! Mám pro vás propustku!« Když viděl, že Maxim se k odchodu nemá, pokračoval: »Hledám vás po celé zemi! Sotva jsem vás vypátral! Tak honem!«

»Nejsem sám!« postavil si hlavu Maxim.

»Nerozumím!«

»Nejsem sám!« zařval Maxim zplna hrdla. »Jsme tři, sám nepůjdu!«

»Hloupost! Neplácejte takové nesmysly! Táhněte k ďasu s tou vaší slabomyslnou ušlechtilostí! Přestal vás snad bavit život?« Fank se z neustálého křiku zakuckal, chytil se za hrdlo a snažil se záchvat kašle potlačit.

Maxim se rozhlédl. Bledý Gaj s chvějícími se rty se na něj díval a držel ho za rukáv — samozřejmě všechno slyšel.

Do sousedního tanku vtloukali dva legionáři pažbami vzpouzejícího se blitzträgra, který se je snažil odkopnout.

»Mám jednu propustku!« sípal Fank staženým hrdlem. »Jednu!« Ukázal jeden prst.

Maxim zakroutil hlavou.

»Jsme tři!« a vztyčil tři prsty. »Bez nich nikam nepůjdu.«

Z bočního průlezu vyjely Zefovy ryšavé vousy. Fank si olízl rty. Bylo vidět, že si neví rady.

»Co jste zač?« zeptal se Maxim. »A nač mě potřebujete?«

Fank po něm sklouzl pohledem a zadíval se na Gaje.

»Tenhle je s vámi?« zeptal se.

»Ano, a támhleten taky.«

Fankův pohled zdivočel. Sáhl pod plášť, vytáhl revolver a namířil na Gaje. Maxim ho vší silou zespoda praštil do ruky a zbraň opsala vysoký oblouk vzduchem. Maxim, který ještě sám pořádně nechápal, co se děje, revolver fascinovaně sledoval. Fank se předklonil a poraněnou ruku zasunul do podpaždí. Gaj ho krátkým a jistým švihem, přesně jako při výcviku, sekl hranou ruky do krku a Fank se bezvládně zhroutil. Najednou bylo kolem nich plno legionářů, všichni rozšklebení, přepadlí, zpocení přemírou práce a s obličeji znetvořenými zlostí.

»Do tanku!« zařval Maxim na Gaje, sehnul se a uchopil Fanka pod rameny.

Byl dost tlustý, takže ho poklopem do stroje dostávali těžko. Maxim hupsl do průlezu hned za ním, na rozloučenou ještě inkasoval pádnou ránu do zadku. V tanku bylo tma a chladno jako ve sklepě a sytě tu páchl motorový olej. Zef odtáhl Fanka od poklopu a položil ho na podlahu.

»Kdo to má bejt?« zařval Zef.

Maxim už nestačil odpovědět. Háček, který dlouho neúspěšně trápil startér, konečně dokázal motor nahodit. Všechno se rozehřmělo a roztřáslo. Maxim mávl rukou, vylezl do věže a vyhlédl z tanku ven. Mezi stroji nezůstal nikdo vyjma legionářů. Všechny motory běžely, po svahu se rozléhal pekelný rachot a trávník se potahoval hustým dusivým závojem výfukových plynů. Některé tanky už se pohybovaly, tu a tam z věží trčely hlavy; blitzträger, který vylezl ze sousedního stroje, dělal na Maxima jakési posunky a pitvorně křivil obličej vyzdobený několika čerstvými podlitinami. Najednou zmizel, motory zařvaly s dvojnásobnou silou a všechny tanky se s rachotem a nesnesitelným drnčením naráz rozjely vzhůru po svahu.

Maxim pocítil, že ho někdo uchopil v pase a táhne ho dolů. Pohlédl dolů a spatřil vytřeštěné zidiotštělé oči Gajovy. Jako tenkrát v bombardéru chytal Maxima za ruce, nepřetržitě cosi mumlal, jeho tvář byla najednou odporná a nezbyla v ní ani špetka klukovství a naivní odvahy — jen totální pominutí smyslů a odhodlání stát se vrahem. Už to začalo, pomyslel si Maxim, který se štítivě pokoušel odtrhnout od sebe nešťastného chlapce. Už to běží, běží to naplno… Zapnuli zářiče, už to rozjíždějí…

Tank se třaslavě škrábal na hřeben a zpod jeho pásů vyletovaly cáry drnu. Vzadu už pro modrošedý dým nebylo nic vidět a před nimi se na vrcholku návrší prudce otevřel výhled na našedlou hlinitou pláň, za níž v dálce, už na hontském území, hlídkovaly pohraniční kopce. Tanková lavina se stále nezměněným tempem valila k nim. Vyrovnané řady už dávno vzaly za své, všechny stroje uháněly jako o závod, navzájem se předstihovaly a nesmyslně otáčely věžemi. Jednomu se v plné rychlosti vyzul pás; roztočil se na místě jako dětská káča a pak se převrátil; vzápětí se přetrhl i druhý pás a jako těžký lesklý had vzlétl k obloze; hnací kola se dál splašeně točila a ze spodních poklopů vyskočily do trávy dvě postavičky, upadly, rychle zase vstaly a mávajíce rukama se rozběhly kupředu, vpřed, jedině vpřed, na proradného nepřítele… Šlehl oheň, hřmotem a řevem ženoucích se strojů se prodral jasný výstřel kanónu a všechny tanky začaly pálit, z hlavní vyletovaly dlouhé jazyky plamenů, stroje na hrbolech přisedaly a nadskakovaly, halily se do záplav nečistého dýmu a černého prachu, takže během minuty se všechno zatáhlo černožlutým mračnem a Maxim se stále díval a nebyl s to odtrhnout oči od tohoto ve své zločinné nesmyslnosti grandiózního divadla, trpělivě se vymaňoval z neodbytných rukou přítele Gaje, který ho tahal z věže dolů, volal ho, zapřísahal a prahl po tom, aby ho vlastní hrudí mohl zaštítit před jakýmkoli nebezpečím… Lidé, natahovací panáci, zvířata… Lidé.