Mimoto Zef zachytil vysílání v jazycích, jimž ze všech přítomných rozuměl jen on, a oznámil ostatním, že knížectví Ondol kupodivu ještě existuje a co víc, pokračuje v loupeživých nájezdech na ostrov Hassalg. (O knížectví Ondol, natožpak o ostrově Hassalg neměl ani jediný muž ve vagónu s výjimkou Zefa to nejmenší ponětí.) Především však byl éter doslova přecpán nepředstavitelnými nadávkami, které si mezi sebou vyměňovali velitelé jednotek a svazků, usilujících o to, aby po dvou chatrných a rozhašených nitkách starých železnic včas dorazili na hlavní válčiště.

Kriminálníci měli za to, že nejdůležitější je překročit hranice, kde už každý bude sám svým pánem a každé město se tam bude mužstvu dávat na tři dny v plen. Političtí viděli situaci černě, nečekali od budoucnosti nic dobrého a bez obalu prohlašovali, že je posílají na porážku, že budou použiti jako rozbušky na nepřátelské jaderné miny, a nikdo z nich to nepřežije, takže nejmoudřejší by bylo hned po příchodu do frontového pásma zalehnout někde tak, aby vás už nikdo nenašel. Stanoviska obou svářících se stran byla natolik protichůdná, že k dialogu nedošlo, a jednotlivé projevy se rychle zvrhly v jednotvárné proklínání na adresu těch nechutných provianťáků, kteří už druhý den nevydávají žádné žrádlo a všechnu řády povolenou, ba stanovenou kořalku už určitě stačili rozkrást. Na toto téma byli příslušníci trestních jednotek ochotni bez ustání rozmlouvat dnem i nocí, a tak se Maxim se Zefem z davu vytratili a vylezli na pryčny halabala stlučené z neohoblovaných prken.

Zef byl hladový a vzteklý a chystal se spát, ale Maxim mu nedal pokoj. »Spát budeš pak,« řekl mu přísně. »Zítra už možná budem na frontě a zatím jsme se ještě na ničem pořádně nedomluvili…« Zef zavrčel, že není na čem se domlouvat, že ráno je moudřejší večera, že snad Maxim sám není slepý a vidí, do jaké se to dostali břečky, a že s těmihle lidičkami se nic kloudného pořídit nedá. Maxim namítl, že zatím se ještě pořád neví, proč vlastně vznikla tahle válka, kdo na ní má zájem, takže ať je Zef tak laskav a nespí, když s ním chce někdo mluvit, snad se s kamarádem může podělit o svůj názor.

Zef se ovšem nechystal být laskav a nijak se tím netajil. Bručel, zíval, převinoval si onuce, nadával, ale Maxim ho ponoukal, pobízel a popichoval tak dlouho, až se nakonec rozpovídal a vyložil své představy o příčinách téhle války.

Ty možná příčiny byly podle jeho soudu hned tři. Není vyloučeno, že působily všechny naráz a rovnoměrně, ale stejně dobře mohla mít některá z nich výrazně navrch. Pak tu ovšem může být ještě nějaká čtvrtá příčina, která Zefa prozatím ani nenapadla. Nejdůležitější je ekonomika. Každému nevzdělanci je jasné, že jakmile se hospodářství dostane do politováníhodného stavu, je nejlepší vyvolat válku, aby se zavřely huby všem najednou. Kňour, který byl v otázkách vlivu ekonomiky na politiku odborníkem na slovo vzatým, tuto válku předpovídal už před několika lety. Věže jsou věže, ale bída je bída. Přesvědčovat hladového, že je sytý, dlouho nejde, nervy by to nevydržely, a vládnout šílenému národu není žádný med, tím spíš, že duševně choří na záření nereagují… Druhým možným důvodem je otázka kolonií. Kolonie znamenají odbytiště, laciné otroky, suroviny — prostě všechno, do čeho mohou Ohňostrůjci investovat svůj soukromý kapitál. A nakonec nelze pouštět ze zřetele dlouhotrvající půtky mezi Departmentem veřejného zdraví a vojáky. Je to zápas kdo s koho. Department veřejného zdraví je organizace mocná a nenasytná, ale pokud vojenské akce přinesou alespoň jakés takés úspěchy, páni generálové dostanou celý department na povel. Pravda, když z vojny nic kloudného koukat nebude, dostanou se pod palec naopak sami páni generálové, takže se nedá vyloučit ani předpoklad, že celý tenhle humbuk je rafinovanou provokací Departmentu veřejného zdraví. Podle chaosu, který všude vládne, a taky proto, že už celý týden vřeštíme jako paviáni, přestože se ukazuje, že vojenské operace ještě vůbec nezačaly, by to na to vypadalo. A možná, massarakš, nakonec ani nic nezačne…

Když se Zef dostal k tomuto místu svého výkladu, zarachotily a zaskřípaly nárazníky, vagón se zachvěl, zvenčí se ozvaly nějaké výkřiky, píšťalka, dupot — a vlak se pohnul. Kriminálníci spustili sborem svou oblíbenou: Už zase ani žvanec, ani chlastu hlt…

»No dobře,« řekl Maxim, »tohle vypadá dost pravděpodobně. Ale jak bys viděl samotný průběh války, kdyby k ní skutečně došlo? Co bude pak?«

Zef agresivně zavrčel, že není žádný generál, a bez jakéhokoli přechodu začal líčit, jak si průběh války představuje on. Ukázalo se, že během krátkého odpočinku mezi koncem světové a začátkem občanské války se Hontové stačili od svých bývalých utlačovatelů oddělit mohutnou linií atomových minových polí. Mimoto měla Honti bezesporu k dispozici jaderné dělostřelectvo a hontští političtí šíbři měli tolik rozumu, že celý tenhle arzenál nevyplýtvali na vnitropolitické třenice, ale schovali si ho na nás. Takže schematický obraz chystaného konfliktu mohl vypadat asi takto: Na hrotu útočné formace na hlavním válčišti se nasadí tři až čtyři trestné tankové brigády, z týlu se vyztuží několika armádními sbory a za armádou nastoupí přehradné oddíly legionářů v těžkých tancích s mobilními zářiči. Degeneráti Zefova ražení se poženou kupředu ve snaze uniknout záření, za nimi se v záchvatu paprskového vytržení povalí armáda a jakékoli odchylky od této normy, které se bezesporu vyskytnou, bude likvidovat palba polního četnictva. Pokud Hontové nejsou pitomci, zahájí okamžitě dělostřeleckou přípravu ze všech hlavní dalekonosných baterií a budou se snažit zničit především policejní a legionářskou techniku, ale protože to, jak známo, pitomci jsou, určitě se raději začnou věnovat vzájemnému potírání — Liga se v nastalém blázinci vyřítí na Unii a Unie se zase zakousne do chřtánu Ligy. Mezitím naše udatná vojska proniknou hluboko na území nepřítele a tam začne to nejzajímavější, co my už bohužel neuvidíme. Náš velkolepý obrněný klín ztratí svou kompaktnost a rozleze se po celé zemi, čímž se neodvolatelně vymkne působení mobilních zářičů i stabilního pole. Pokud si to Maxim s Gajem nevymyslel, nastane u těchto jednotek zcela nevyhnutelně paprsková kocovina, o to silnější, že energií na bičování psychiky vojáků během průlomu legionáři rozhodně šetřit nebudou…

»Massarakš,« zaúpěl Zef. »Já to zrovna vidím před vočima, jak ty kreténi lezou z tanků, lehaj si na zem a žadoní, aby je někdo vodprásk. A uvědomělí Hontové, o vojácích nemluvě, který už z celýho toho blázince budou mít v hlavách hotovej guláš, jim samo sebou neodmítnou… Z toho by mohla nastat pěkná řež!«

Vlak zvyšoval rychlost, vagón se povážlivě kymácel. V koutě kriminálníci hráli kostky, pod stropem se zmítala lampa, na spodní pryčně kdosi monotónně mumlal, nespíš se modlil.

Tabákový dým štípal do očí.

»Já bych řek, že na generálním štábu si tohle všechno uvědomujou, takže k žádnýmu náhlýmu a hlubokýmu průlomu nedojde. Spíš bych si to tipoval na vleklou poziční válku a Hontové se nakonec přes všechnu svou propitomělost dopracujou k tomu, že začnou jít po zářičích… Zkrátka nevím, co bude,« uzavřel Zef. »Zatím dokonce nevím ani to, jestli ráno dostanem nažrat. Ale mám takový obavy, že zas ne — proč taky?«

Chvíli si jen mlčky hleděli do očí. Pak se Maxim zeptal:

»Jsi si jist, že jsme se zachovali správně? Že naše místo je tady?«

»Je to rozkaz štábu,« odsekl Zef.

»Rozkaz je jedna věc,« namítl Maxim, »ale já bych řekl, že zatím ještě máme na ramenou taky naše vlastní hlavy. Nebylo by lepší zmizet společně s Kňourem? Třeba bychom v hlavním městě byli užitečnější.«

»Možná,« připustil Zef. »Ale možná taky ne, Kňour počítá s jaderným bombardováním… Spousta věží na to zařve a vzniknou volný oblasti… Jenže co když se bombardovat nebude? Nikdo nic neví, Maku. Moc dobře si dovedu představit, jakej teď musí ve štábu bejt zmatek…« Zamyslel se a pohladil si plnovous. »Kňour tu sice blábolil něco vo bombardování, ale já bych řek, že se do hlavního města hnal pro něco jinýho. Já ho znám, už dávno líčí na vůdcisty… Je docela dobře možný, že hlavy začnou padat i v našem vlastním štábu…«