»Já už jsem si myslel…, že tě tu…, že jsi tady…, že na tebe…«

»To nic,« zarazil ho laskavě Maxim. »Je to moje vina, měl jsem tě hned zavolat. Ale jsou to moc zajímavé věci, víš?«

Gaj se vymanil z jeho objetí, otřel si mokrou dlaní tvář a teprve teď se zastyděl.

»Ty si zmizíš, jako by ses do země propadl,« řekl pohněvaně a zabořil pohled do podlahy. »Člověk na něj volá, střílí… To bylo tak těžké se mi ozvat?«

»Massarakš, nic jsem neslyšel,« omlouval se provinile Maxim. »Abys tomu rozuměl — oni tu mají perfektní rádio… To jsem vůbec netušil, že u vás umějí dělat tak výkonné přijímače…«

»Přijímače, přijímače…,« brblal Gaj a už se cpal polozavřenými dveřmi dovnitř. »Ty si tu hraješ, a jeden by zatím kvůli tobě málem přišel o rozum… Co má být tohle?«

Vstoupil do dosti velké místnosti se zpuchřeným kobercem na podlaze a třemi stropními svítidly, z nichž ovšem teď zářilo jedno jediné. Uprostřed stál kulatý stůl a kolem něj křesla. Po stěnách visely podivné zarámované fotografie a obrazy promísené s cáry otrhaných sametových tapet. V rohu popraskával a vřeštěl obrovský rozhlasový přijímač, jaký Gaj v životě neviděl.

»Vypadá to na důstojnickou klubovnu,« řekl Maxim. »Jen se tu porozhlédni, tady je na co se dívat.«

»A co posádka?« zeptal se Gaj.

»Nikdo tu není. Ani živí, ani mrtví. Spodní paluby jsou zaplavené vodou. Řekl bych, že jsou všichni tam…«

Gaj na něj překvapeně pohlédl. Maxim se odvrátil a tvář měl ustaranou.

»Musím ti oznámit, že je asi dobře, že jsme do Ostrovní říše nedoletěli. Jen se podívej, podívej se…«

Posadil se k přijímači, začal mačkat tlačítka a točit ladicím kondenzátorem. Gaj se rozhlédl, ale takhle honem nevěděl, kde začít; nazdařbůh přistoupil ke stěně a rozhlédl se, že si nejdřív prohlédne fotografie. Zpočátku neměl ani tušení, co by to mohlo být, ale po chvíli pochopil — rentgenové snímky. Shlížely na ně matné, vesměs naprosto stejně vyceněné lebky. Na každém snímku se skvěl nečitelný nápis, jako by na ně někdo psal autogramy. Že by členové posádky? Nebo nějaké ostrovní celebrity? Gaj pokrčil rameny. Strýčkovi Kaanovi by to možná něco řeklo, ale my jsme jen obyčejní smrtelníci.

V koutě spatřil velký barevný plakát, zářící třemi základními barvami… Místy je sice chycený plísní, ale jinak… Na plakátě bylo znázorněno modré nebe, z něj na břeh vystupoval oranžový krasavec v neznámé uniformě, nevídaně svalnatý a s nápadně malou hlavičkou, jejíž dobrou polovinu tvořila mohutná býčí šíje. Jedna krasavcova noha už spočívala na černém břehu. V jedné ruce třímal svitek papíru s nesrozumitelným nápisem a druhou zabodával do pevniny planoucí pochodeň. Od plamene pochodně se šířil požár, který se zmocnil pobřežního města, v ohni se svíjely a škvařily nějaké zrůdičky a asi tucet dalších zrůdiček se hlava nehlava rozbíhal na všechny strany. V horní části plakátu bylo něco napsáno velkými ocasatými písmeny. Ta Gaj rozluštil, ale slova, která to dávalo dohromady, se vůbec nedala vyslovit.

Čím déle se Gaj na plakát díval, tím méně se mu líbil. Mimoděk si vzpomněl na plakát z legionářských kasáren: byl na něm vyobrazen čacký legionář, švarný orel v černé kombinéze (mimochodem také s malou hlavičkou a mohutnými bicepsy), odstřihující obřími nůžkami hlavu hnusnému bradavičnatému hadovi, který se vyplazil z moře. Na ostřích nůžek bylo, pokud si dobře vzpomíná, napsáno na jednom Bojová a na druhém Legie. Ana…, řekl si Gaj v duchu, no to se ještě uvidí… Ještě se ukáže, kdo koho připálí, massarakš!

Nechal plakát plakátem, popošel o pár kroků dál a zůstal jako přimrazený.

Z elegantní leštěné poličky na něj skleněnýma očima shlížela známá hranatá tvář s rusou čupřinou, končící těsně nad obočím, a nápadným šrámem, který se táhl od pravého spánku dolů. Rytmistr Puduraš. Ohňostrůjný hrdina, velitel roty v brigádě Nezapomenutelných padlých, přemožitel jedenácti bílých ponorek, který zahynul v nerovném boji. Jeho bysta, vyzdobená vavřínovým věncem nesmrtelných, nechyběla na žádném vojenském či legionářském cvičišti, zatímco jeho skutečná hlava, teď už seschlá a potažená žlutou mrtvou kůží, se neznámo proč povalovala na téhle poličce. Gaj poodstoupil. Ano, je to opravdická hlava. A tady další — neznámý ostře řezaný obličej… A ještě jedna… A ještě… Těch tu je!

»Maku! Viděls?«

»Ano.«

»To jsou hlavy,« řekl Gaj. »Normální hlavy…«

»Podívej se taky do alb na stole,« poradil mu Maxim.

Gaj stěží odtrhl zrak od zrůdné sbírky na polici, otočil se a nerozhodně přistoupil ke stolu. Přijímač cosi vyřvával v cizí řeči, ozývala se hudba, třaskaly elektrické výboje, pak zase někdo mluvil — vemlouvavým, sametovým, významným hlasem: »Likvidace, úplná a definitivní likvidace…«

Gaj nazdařbůh uchopil jedno z alb a převrátil tvrdou titulní desku, potaženou kůží. Fotografický portrét. Zvláštní dlouhá tvář s chmýřnatými licousy, splývajícími ze spánků a tváří až k ramenům, vlasy nad čelem vyholené, hákovitý nos s neobvykle proříznutými nozdrami. Nepříjemný zjev, člověk si nedokázal představit, že by se ten muž taky mohl někdy usmívat. Neznámá uniforma, nějaké odznaky nebo medaile ve dvou řadách. Totéž individuum ve společnosti jiných individuí na velitelském můstku bílé ponorky a zase se tváří chmurně, přestože ostatní se zubí na celé kolo. V rozostřeném pozadí něco jako nábřeží, nikdy neviděné stavby, exotické stromy, kalné siluety lidí… Další stránka vyrazila Gajovi dech: legionářský tank typu Drak, hoří, věž se svezla ke straně, z otevřeného horního poklopu visí tělo legionářského tankisty, další dvě těla leží stranou na sobě a nad nimi stojí s pistolí namířenou k zemi zase ten nelida, na hlavě má čepici, která poněkud připomíná dělostřeleckou nábojnici. Z draka stoupá hustý černý dým, ale místa kolem jsou známá — to je přece břeh téhle zátoky, písečná pláž a za ní v dálce duny… Když Gaj obracel další stránku, všechno se v něm napjalo, protože už tušil… Houfec mutantů, takových dvacet, a všichni nazí — celá hromada nešťastníků stažená do chumlu jediným lanem. Kolem věcně přechází několik pirátů v kuklách a se zapálenými pochodněmi v rukou a kousek vedle zase ten chlap: pravou ruku má zdviženou nad hlavu a asi vydává nějaký rozkaz, zatímco levička svírá jílec kordíku. Ti jsou ale odporní, ti mutanti, hrůza se na ně jen koukat… Dál to bylo ještě horší.

Táž otep mutantů, ale už spálená. Individuum, stojí opodál, právě přivonělo k nějaké kytičce a zády k mrtvolám rozkládá s jiným důstojníkem.

Obrovský strom v lese, celý ověšený těly. Jedni visí za ruce, jiní za nohy, ale to už nejsou mutanti — jeden má na sobě kostkovanou vychovaneckou kombinézu a tamhleten dokonce černou legionářskou bundu.

Stařec přivázaný ke sloupu. Tvář znetvořená, oči přivřené bolestí, asi křičí. A u něj samo sebou ten hnusák — s vážnou, soustředěnou tváří zkoumá jehlu injekční stříkačky…

A další oběšenci, hořící a spálení mutanti, vychovanci, legionáři, rybáři, rolníci, muži, ženy, starci, děti… Panoramatický snímek: čára pláže, na dunách stoji čtyři tanky a všechny hoří a v popředí dvě černé postavy s rukama nad hlavou…

Dost!! Gaj album spráskl a mrštil jím na zem, několik vteřin seděl bez pohnutí, pak se strašnými kletbami shodil ze stolu i ostatní alba, vyskočil a oběhl stůl.

»A s těmahle by ses chtěl domlouvat?« zařval do Maximových zad. »Tyhle k nám chceš přivést? Toho kata?« Přiskočil k hromádce alb a kopl do ní.

Maxim vypnul rádlo.

»Nevztekej se,« řekl mu. »Já už nic nechci. A moc na mě neřvi, za to si můžete sami, vy jste totiž svůj svět prošustrovali, massarakš, zdivočeli jste jako ta nejhorší zvěř! Co teď s vámi?« vyštěkl. »Co, co? Nevíš? No tak odpověz!«

Gaj mlčky vrtěl hlavou a chabě Maxima odstrkoval. Maxim ho pustil.

»To vím i bez tebe, že k vám nikoho vodit nemůžeme,« hlesl chmurně. »Kolem je to samý dobytek… Na ně samotné by bylo třeba někoho poslat…« Vytáhl z hromady jedno album a začal netrpělivě obracet stránku za stránkou. »Takový svět zaneřádit!« kroutil hlavou. »Takový svět! Jen se podívej, jaký to byl svět!«