Gaj mu nahlédl přes rameno. Toto album žádné hrůzy neobsahovalo, byly tu jen přírodní scenérie z různých míst, všechno pozoruhodně krásné a kontrastní barevné fotografie — azurové zálivy, zarámované do pohádkové zeleně, oslnivě bílá města na mořském pobřeží, vodopád v horské soutěsce, nějaká velkolepá autostráda a na ní barevné proudy aut, prastaré zámky, zasněžené vrcholky hor vysoko nad oblaky, tady zase někdo vesele uhání po sjezdovce a tady dovádějí rozesmáté dívky v mořském příboji.

»Kde je tohle všechno?« zeptal se Maxim. »Kam jste to zašantročili? Vyměnili za železo? Vy jste mi taky… lidičky…« Odhodil album na stůl. »Pojď!« Zuřivě nalehl na dveře, se skřípěním a pískotem je rozrazil dokořán a vykročil chodbou pryč.

Na palubě se zeptal:

»Máš hlad?«

»Hm…,« odpověděl Gaj.

»No dobře, hned se najíme. Šup do vody.«

Gaj vylezl na břeh první, okamžitě si stáhl holínku a rozložil šaty, aby mu proschly. Maxim byl dosud v moři a Gaj s obavami sledoval, jak dlouho se potápí a jak dlouho zůstává pod hladinou. To přece nejde, je to nebezpečné, jak to dělá, že mu stačí vzduch…? Nakonec Maxim taky vylezl na břeh a za žábry vlekl obrovskou rybu. Vypadala nanejvýš nejapně, asi pořád nemohla pochopit, že ji někdo dostal holýma rukama. Maxim ji mrštil co nejdál od vody a řekl:

»Tahle by nemusela být špatná. Není skoro vůbec radioaktivní. Vezmi si tablety, hned z ní něco udělám. Dá se jíst syrová, taky tě to naučím, říká se tomu sasimi. Už jsi to někdy jedl? Půjč mi nůž…«

Gaj mu podal nůž a Maxim rybiznu obratně a rychle rozporcoval.

Potom, když se nasytili tím sasimi — bylo to docela dobré, to ano, komu čest, tomu čest — a nazí zalehli do písku, Maxim se ho po dlouhém mlčení zeptal:

»Kam by nás poslali, kdybychom padli hlídce do rukou a vzdali se?«

»Jak to — kam? Tebe do tvého lágru a mě k našemu útvaru… Proč?«

»Víš to jistě?«

»To bych prosil… Tak zní instrukce samotného generálkomandanta. Ale proč se ptáš?«

»Půjdeme hledat legionáře,« rozhodl se Maxim.

»A sebereme jim tank?«

»Ne. Budeme postupovat podle tvé legendy. Zmocnili se tě degeneráti a trestanec tě zachránil.«

»Vzdát se?« vztyčil se nechápavě Gaj. »Jak tomu mám rozumět? Já taky? Zase do záření?«

Maxim mlčel.

»Tak to ze mě zase bude blbeček…,« konstatoval sklesle Gaj.

»To ne,« pokoušel se ho uklidnit Maxim. »Tedy — vlastně ano, tomu se neubráníš…, ale už to nebude takové jako dřív… Trošičku se z tebe stane blbeček, jenže teď už budeš věřit v něco jiného, ve správnou věc… To je samozřejmě taky… Ale přece jen je to lepší, mnohem lepší…«

»A proč to všechno?« zvolal zoufale Gaj. »K čemu to potřebuješ?«

Maxim si unaveně přejel dlaní po tváři.

»Podívej se, Gaji, kamaráde, ona totiž začala válka. Přesně jsem to nepochopil, ale buď jsme my zaútočili na Honty, nebo Hontové zaútočili na nás… Zkrátka válka…«

Gaj na něj vytřeštil zděšené oči. Válka… Rada… Proboha, a proč zase tohle všechno? Zase všechno od začátku…

»Musíme být u toho,« řekl Maxim. »Mobilizace už byla vyhlášena a všechny muže volají do zbraně, dokonce i našince trestance amnestují — a tradá k pravidelné armádě… Ale musíme být pohromadě, Gaji. Kéž bych se dostal do jednotky, které budeš velet…«

Gaj ho skoro neslyšel; s prsty zabořenými do vlasů sebou pokyvoval ze strany na stranu a polohlasně si opakoval: »Proč, proč? Buďtež prokleti… Buďtež třiatřicetkrát prokleti…!«

Maxim ho vzal za rameno a zatřásl jím.

»No tak, vzchop se!« řekl příkře. »Teď se nesmíš zhroutit. Teď se budeme muset rvát, na mdloby není čas…« Zvedl se a ještě jednou si promnul obličej. »Ačkoli s těmi vašimi věžemi… Massarakš, tady žádné věže nepomohou… Rychle se oblékej a jdeme. Máme naspěch.«

»Pospěšte si Fanku, pospěšte si. Už mám zpoždění.«

»Rozkaz! Tak ta Rada Gaalová… Podařilo se nám vyjmout ji z pravomoci pana státního prokurátora a je teď v našich rukou.«

»Kde přesně?«

»U nás, ve vile Křišťálová labuť. Považuji však za svou povinnost ještě jednou zapochybovat o smysluplnosti téhle akce. Taková žena nám sotva pomůže poradit si s Makem. Na takové se snadno zapomíná, a i kdyby Mak…«

»Domníváte se snad, že Filuta je hloupější než vy?«

»To ne, ale…«

»Ví Filuta, kdo mu tu ženu ukradl?«

»Obávám se, že ano.«

»Nevídáno, tak ať to ví… To by v tomto ohledu bylo všechno. Co máte dál?«

»Sendi Čičaku se setkal se Škubálkem. Škubálek patrně přistoupil na schůzku s Hrabětem, ovšem za předpokladu…«

»Stop! Jaký Čičaku? Hlavatý Čik?«

»Ano.«

»Záležitosti ilegálů mě momentálně nezajímají. Pokud jste mi o případu Mak řekl všechno, poslouchejte vy mě. Ta zatracená válka zkomplikovala všechny naše plány. Odjíždím a vrátím se tak za třicet za čtyřicet dní. Během té doby byste měl uzavřít případ Mak, Fanku. Až se vrátím, musí Mak být tady, v tomto domě. Přidělte mu nějakou funkci, ať pracuje, jeho osobní svobodu nijak neomezujte, ale upozorněte ho — jemně, co nejjemněji! — že na jeho rozumném chování je závislý Radin osud… V žádném případě nesmíte připustit, aby se setkali… Ukažte mu ústav a vysvětlete, na čem pracujeme…, samozřejmě v přijatelných mezích. Vyprávějte mu i o mně a popište mne jako moudrého, vlídného a spravedlivého muže a velkého vědce. Dejte mu přečíst mé články, přirozeně s výjimkou přísně tajných. Opatrně nadhoďte, že jsem v opozici vůči vládě. Nesmí mít ani tu nejmenší chuť ústav opustit. To je všechno. Máte nějaké otázky?«

»Ano. Co střežení?«

»Nestřežit. Nemá to smysl.«

»Sledování?«

»Jen velice obezřetné… Nebo raději ne, poplašili byste ho. Nejdůležitější je, aby si sám nepřál ústav opustit… Massarakš, a zrovna v takové době musím pryč…! Tak co, už je to všechno?«

»Nezlobte se, Poutníku, ale mám k vám ještě jednu otázku.«

»Ano?«

»Kdo to vlastně je? A nač ho tolik potřebujete?«

Poutník vstal, zamyšleně přešel k oknu a zády k Fankovi odtušil:

»Bojím se ho, Fanku. Je to moc a moc a moc nebezpečný člověk.«

Kapitola sedmnáctá

Dvě stě kilometrů od hontské hranice, když vojenský transport beznadějně uvízl na vedlejší koleji nějakého olezlého, zaneřáděného nádražíčka, novopečený vojín druhé kategorie Zef se přátelsky dohodl s policajtem, doběhl ke kotli pro horkou vodu a vrátil se s kapesním tranzistorem. Oznámil osazenstvu vagónu, že na nádraží panuje naprostý zmatek, do vlaků se nakládají hned dvě brigády najednou, generálové se navzájem seřvali tak, že by od nich pes kůrku nevzal, takže Zef využil nastalého chaosu, nenápadně se vetřel do houfce pobočníků a vojenských sluhů a jednoho z nich operativně připravil o tohle rádio.

Vagón jeho zprávu uvítal souhlasným řehotem. Všech čtyřicet lidí se okamžitě shluklo kolem Zefa. Dlouho se nemohli porovnat, někdo dostal pár do zubů, aby se tak necpal, láteřili a hartusili jeden na druhého, dokud je Maxim neokřikl: »Ticho, holomci!« Až pak se všichni utišili, Zef přijímač zapnul a ladil jednu stanici za druhou.

A rázem vyšly najevo nesmírně zajímavé věci. Především se ukázalo, že válka ještě nezačala. Hontská bojová liga vřeštěla na celý svět, že ti loupeživí uzurpátoři, ti takzvaní Ohňostrůjci využili bezpříkladné provokace najatých pohůnků v podobě nechvalně známé Hontské unie spravedlnosti a teď soustřeďují své síly na hranicích těžce zkoušené Honti. Hontská unie ovšem taky nezahálela a nemilosrdně pranýřovala Hontskou ligu, hadí hnízdo placených agentů Ohňostrůjců, spílala jim těmi nejohavnějšími slovy a přispěchala s podrobným líčením, jak kdosi díky materiální převaze vytlačil čísi v předcházejících bojích vyčerpané jednotky přes hranice a nedává jim možnost vrátit se zpátky, kterážto okolnost byla takzvanými Ohňostrůjci okamžitě zneužita jako záminka k barbarskému vpádu, jejž je nutno každým okamžikem očekávat. Liga i Unie přitom v prakticky stejných mlhavě rozplývavých formulacích narážely na existenci jakýchsi jaderných pastí, které na záludného nepřítele čekají.