Alespoň tak to řekla Fisherovi. Ten se jen kysele usmál. Neušlo mu její rychlé rozhlédnutí, než to vyslovila.

Pravil: „Vidím, že mi to nechceš říci, hlavně proto, že jsem Pozemšťan a mohlo by se mě to dotknout. Ale žádné strachy, jsem nad věcí.“

„Nevěřím ti ani slovo, Crile.“

Šťastně se na něj usmála. Hodně se změnil od té nemilé rozmluvy, tehdy, kdy se poprvé dostali na Stanici čtyři. Byl naštvaný, ano, ale spíš tím horečným očekáváním „něčeho“, než čímkoli jiným.

Zeptal se:

„Vážně si myslíš, že tvému kolonistickému původu ještě i v této fázi hry nedůvěřují?“

„Jistě. Oni nikdy nezapomínají. Jsou stejně konzervativní jako já a já nikdy nezapomínám, že jsou to Pozemšťané.“

„Asi zapomínáš, že i já jsem Pozemšťan.“

„To proto, že ty jsi Crile a do žádné jiné škatulky nezapadáš. A já jsem Tessa. A tím to hasne.“

Fisher zamyšleně pronesl:

„Neštve tě někdy, že jsi superluminální pohon vypracovala pro Zemi a ne pro svou rodnou Adelii?“

„Ale já jsem to neudělala pro Zemi a za jiných okolností bych to neudělala ani pro Adelii. V každém případě to dělám pro sebe. Dostala jsem k vyřešení určitý problém a úspěšně jsem jej zvládla. Teď vejdu do historie jako vynálezce superluminálního pohonu a to jsem udělala pro sebe. Možná to zazní nabubřele, ale dělám to také pro lidstvo. Nezáleží na tom, na kterém světě k objevu dojde. Někdo na Rotoru vynalezl hyperposilování, ale teď ho máme i my, a stejně tak ostatní kolonie. Superluminální pohon budou mít všechny kolonie nakonec také. Vývoj se může odehrát kdekoli, nakonec to stejně pomůže celému lidstvu.“

„Ale Země ho potřebuje víc než ostatní kolonie.“

„Myslíš kvůli Sousední hvězdě, které se kolonie mohou snadno vyhnout tím, že v případě nutnosti odletí pryč, což Země nemůže. Nu, ano, ale tento problém přenechám pozemským vůdcům. Já jim dodala nástroj a oni už musí vypracovat metodu, jak ho co nejlépe využít.“

„Jestli to dobře chápu, tak zítra odlétáme,“ podotkl Crile.

„Ano, konečně. Udělají z toho holografický záznam a my v něm budeme hrát hlavní role. Ale kdoví, jestli to budou někdy moci pustit široké veřejnosti a koloniím.“

„Ne dřív než se vrátíme,“ souhlasil Fisher. „Nemá smysl dávat to do holovize, když si nemohou být jistí, jestli se vůbec někdy vrátíme. Už jen to čekání pro ně bude hrozné, když s námi nebudou mít žádný kontakt. Když přistáli na Měsíci první kosmonaute, byli po celou dobu v kontaktu se Zemí.“

„Pravda,“ připustila Wendelová, „ale když Kolumbus vyplul na Atlantik, neslyšeli o něm španělští vladaři dřív, než když se po sedmi měsících vrátil zpátky.“

„Země má nyní v sázce mnohem víc, než mělo Španělsko před sedmi stoletími. Je to opravdu velká škoda, že nemáme superluminální komunikaci, když máme superluminální let.“

„Já si to myslím také. Stejně jako Koropatský, který na mě silně naléhal, abych telekomunikaci vypracovala. Ale, jak jsem mu i řekla, já nejsem žádná zázračná nadpřirozená síla, která ze sebe chrlí na počkání, co si kdo zamane. Jedna věc je poslat hyperprostorem kus hmoty, a něco docela jiného dostat hyperprostorem jakési záření. Řídí se jinými zákonitostmi dokonce i v obyčejném prostoru, takže Maxwell své elektromagnetické rovnice nevypracoval dřív, než za celá dvě století potom, co Newton vypracoval gravitační rovnice. V hyperprostoru se hmota a záření také řídí různými zákonitostmi, no a to druhé nám stále vzdoruje. Jednou superluminální komunikaci budeme mít, ale zatím ji nemáme.“

„To je zlé,“ řekl zamyšleně Fisher. „Může se stát, že bez superluminální komunikace se superluminální let stane nepraktickým.“

„Pročpak?“

„Protože absence superluminální komunikace odřízne pupeční šňůru. Mohou kolonie existovat daleko od Země — daleko od zbytku lidstva — a přežít?“

Wendelová se zamračila.

„Co je to za novou filozofickou linii, po které ses tak najednou pustil?“

„To mě jen tak napadlo. Ty, jako kolonista, jsi na to zvyklá a možná ti nepřipadá, že by život na kolonii byl ve skutečnosti lidským tvorům nepřirozený.“

„Opravdu? Mně se nikdy nepřirozený nezdál.“

„Protože ve skutečnosti jsi na takové kolonii nežila. Žila jsi v celém systému kolonií, z něhož jedna byla velká planeta s miliardami obyvatel. Co když Rotořané, když dorazili k Sousední hvězdě, zjistili, že život na izolované kolonii není to ono? V tom případě by se jistě vrátili k Zemi, ale to se nestalo. Co když je to proto, že tam nalezli obyvatelnou planetu?“

„Obyvatelnou planetu obíhající kolem rudého trpaslíka? Nanejvýš nepravděpodobné.“

„Příroda nás ráda občas doběhne a vyvrátí to, co se s takovou jistotou předpokládalo. Řekněme, že tam je obyvatelná planeta. Neměla by se pečlivě prostudovat?“

„Ach tak, začínám chápat, kam míříš. Chceš říct, že naše loď může dorazit k Sousední hvězdě a zjistit, že tam je nějaká planeta. Museli bychom si jí potom všimnout, z dálky poznat, zda není obývaná, a dát se do jejího podrobnějšího průzkumu. Chtěl bys, abychom na ní přistáli a provedli co možná nejrozsáhlejší pozorování, a abychom se zároveň pokusili najít tvou dceru. Ale co když neuronový detektor nezachytí v žádné z planetárních soustav, které může Sousední hvězda mít, ani stopu inteligence? Musíme i přesto jednotlivé planety prozkoumat?“

Fisher zaváhal: „Ano. Kdybychom zjistili jen náznak, že by mohla být některá obyvatelná, myslím, že je budeme muset prozkoumat. O každé takové planetě se musíme dozvědět co nejvíce. Evakuace Země může začít co nevidět a my musíme vědět, kam máme naše lidi odvést. Pro tebe je lehké tohle všechno ignorovat, když se kterákoli kolonie může kdykoli sebrat, aniž by musela evaku-“

„Crile! Přestaň se ke mně chovat jako k nepříteli! Najednou mě bereš jako kolonistu! Já jsem Tessa. Jestli tam nějaká planeta je, tak ji prozkoumáme, jak jen budeme moci, to ti slibuji. Ale jestli tam opravdu bude a jestli na ní budou Rotořané, tak — Co ti budu povídat, strávil jsi na Rotoru pár let, sám musíš vědět, jaký je Janus Pitt.“

„To vím. Sice jsem se s ním nikdy nesetkal osobně, ale moje že — moje bývalá žena s ním pracovala. Podle ní to byl velmi schopný, inteligentní, autoritativní člověk.“

„Velmi autoritativní. Na ostatních koloniích o něm také věděli. A většinou ho neměli moc v lásce. Byl to jeho nápad — najít pro Rotor místo skryté ostatnímu lidstvu; a nemohl udělat nic lepšího, než se vydat k Sousední hvězdě, protože byla blízko a protože o její existenci toho času nikdo, kdo nebyl z Rotoru, nevěděl. A jestli chtěl člověk jako Janus Pitt mít celou soustavu pro sebe, ať už z jakéhokoli důvodu, tak by se mu asi nelíbilo, kdyby ho někdo následoval a ohrozil jeho monopol. Jestli se mu náhodou podařilo najít planetu, která by Rotoru vyhovovala, tak by se mu nezvaní návštěvníci líbili tím méně.“

„Na co narážíš?“ zeptal se Fisher. Zdálo se, že není vyvedený z rovnováhy, jako by ve skutečnosti znal odpověď na svou otázku.

„Jak to na co? Zítra odlétáme a za poměrně krátký čas budeme u Sousední hvězdy. A jestli má opravdu planetu, což se zřejmě domníváš, a jestli zjistíme, že ji obsadili Rotořané, tak si nemysli, že postačí jen sestoupit na její povrch a říct: 'Jak se máte? To je ale překvapení! Obávám se, že nám při prvním spatření uchystá svoji vlastní verzi pozdravu a pošle nás na věčnost.“