„To nemohu posoudit. Možné to je.“

„Nemělo by se to vyzkoušet?“

„Snad, ale jak?“

Pitt tiše řekl: „Vystavit ji působení Erythro, jak jen to bude možné.“

D'Aubissonová zamyšleně podotkla: „To také sama chce, jak to vypadá, a velitel Genarr, jak se zdá, jí to hodlá dovolit.“

„Výborně. Vy tedy zajistíte lékařský dohled.“

„Rozumím. A když dívenka dostane Nákazu?“

„Musíme si uvědomit, že vyřešení tohoto problému je důležitější než prospěch jednotlivce. Můžeme získat celý svět — a možná bude třeba zaplatit nezbytnou daň.“

„A když ztratíme Marlene a nepomůže nám to pochopit povahu Nákazy?“

„Takové riziko musíme podstoupit. Koneckonců, může se také stát, že se jí nestane nic, a právě její imunita, při pečlivém prostudování, může způsobit průlom v pochopení povahy Nákazy. V tom případě zvítězíme beze ztrát.“

Teprve když D'Aubissonová odešla do svého rotorského apartmá, dovolilo Pittovi jeho neochvějné odhodlání pohlížet na sebe jako na úhlavního nepřítele Marlene Fisherové. Opravdovým vítězstvím by bylo, kdyby byla Marlene zničena a Nákaza zůstala nevyřešená. Jednou ranou by se zbavil nepohodlné holky, která by jinak mohla jednoho dne přivést na svět dalšího sobě podobného jedince, a zároveň nepohodlného světa, který by jinak mohl jednoho dne vyprodukovat populaci stejně nežádoucí, stejně závislou a stejně nemobilní, jako byla populace Země.

64

Všichni tři seděli uvnitř erythrejské Kopule — Siever Genarr ve střehu, Eugenie Insignová hluboce znepokojená a Marlene Fisherová zjevně netrpělivá.

Insignová kázala: „Hlavně si, Marlene, pamatuj, že se nemáš dívat do Nemesis. Vím, že o jejím infračerveném záření víš, aleje tu fakt, že Nemesis je mírně eruptivní hvězda. Jednou za čas dochází na jejím povrchu k výboji bílého světla. Trvá sice jen minutu nebo dvě, ale to už stačí, aby ti to poškodilo sítnici, a sama nepoznáš, kdy se to stane.“

Genarr se k ní obrátil: „A astronomové poznají, kdy se to stane?“

„Prozatím ne. Je to jedna z nevypočitatelných vlastností přírody. Prozatím jsme neodhalili zákonitosti hvězdné turbulence a jsou mezi námi i takoví, kteří tvrdí, že je neodhalíme nikdy. Jsou jednoduše příliš komplikované.“

„Zajímavé,“ poznamenal Genarr.

„Ne, že bychom proti těm výbojům něco měli. Tri procenta energie, které se z Nemesis dostanou na Erythro, pochází právě z nich.“

„To se mi nezdá nijak moc.“

„Ale je. Bez těchhle erupcí by Erythro byla ledovým světem, mnohem méně obyvatelným. Zato pro Rotor jsou problémem. Při každém výboji se musí upravit propustnost slunečního světla a posílit pole pro pohlcování jeho částic.“

Během hovoru se Marlene dívala z jednoho na druhého a nakonec je poněkud podrážděně přerušila: „Jak dlouho v tom ještě míníte pokračovat? Schválně mě zdržujete. To je mi úplně jasné.“

Insignová se chvatně zeptala: „Kam půjdeš, až budeš venku?“

„Jenom tak. K té říčce nebo potůčku nebo co to vlastně je.“

„Proč?“

„Protože je zajímavý. Volně tekoucí voda, nikde nevidíš její začátek ani konec a přitom víš, že ji nikdo nepumpuje zpátky do oběhu.“

„Ale ano,“ pokusila se o vysvětlení Insignová, „teplo Nemesis.“

„To se nepočítá. Chci říct, že to nedělají žádní lidé. A vůbec, chci tam prostě stát a dívat se na něj.“

„Ne aby ses z něho napila,“ nařídila jí Insignová přísně.

„To ani nechci. Hodinu bez pití vydržím. Kdybych dostala hlad nebo žízeň — nebo cokoli jiného — tak se vrátím. Ty toho naděláš, kvůli takovým hloupostem.“

Genarr se usmál. „Ty bys asi byla nejraději, kdybychom v Kopuli recyklovali úplně všechno.“

„Jistě, jak jinak. Kdo by nechtěl?“

Genarrův úsměv se ještě rozšířil: „Víš, Eugenie, jsem si celkem jistý, že život na koloniích lidstvo trvale poznamenal. Je v nás zakořeněný nějaký cyklický princip. Na Zemi něco nepotřebného prostě odhodíš, v domnění, že se to recykluje samo, a ono to tak, samozřejmě, vždycky není.“

„Genarre,“ prohlásila Insignová, „ty jsi fantasta. Člověk se pod tlakem okolností možná odnaučí špatným mravům, ale jakmile tlak povolí, máš je hned zpátky. Z kopce to jde snadněji než do kopce. Říká se tomu druhý termodynamický zákon a kdybychom někdy Erythro přece jen kolonizovali, tak ji podle mě zaneřádíme dřív, než bys řekl švec.“

„Nezaneřádíme,“ odporovala Marlene.

Genarr se jí zdvořilým tónem zeptal: „Pročpak ne, drahoušku?“

Marlene netrpělivě vyhrkla: „Prostě ne. Můžu už jít ven?“

Genarr se podíval na Insignovou a řekl: „Necháme ji jít, Eugenie. Nemůžeme ji zadržovat věčně. Kromě toho, jestli tě to uklidní, Ranay D'Aubissonová, která se právě vrátila z Rotoru, si prošla od začátku všechny údaje a včera mi oznámila, že Marlenin mozek vypadá tak stabilně, že je přesvědčená, že se Marlene na Erythro nic nestane.“

Marlene, která se už otočila ke dveřím, připravená vydat se do přetlakové komory, se obrátila. „Málem jsem zapomněla, strýčku Sievere. Na doktorku D'Aubissonovou si musíš dávat pozor.“

„Proč? Je to skvělý neurofyzik.“

„Tak to nemyslím. Když se ti to tehdy venku stalo, tak z toho měla radost, a když ses uzdravil, byla dost zklamaná.“

Insignová vypadala překvapeně a automaticky se zeptala: „Jak jsi na to přišla?“

„Prostě to vím.“

„To nechápu. Sievere, ty s D'Aubissonovou nevycházíš dobře?“

„Jistěže ano. Vycházím. Nikdy mezi námi nedošlo k nedorozumění. Ale když Marlene říká —“

„A nemůže se Marlene mýlit?“

Marlene ihned odpověděla: „Jenže se nemýlím.“

„Já vím, že ne, Marlene,“ ujistil ji Genarr. Nato se otočil k Insignové: „D'Aubissonová je ctižádostivá žena. Kdyby se mi něco stalo, přichází jako můj nástupce logicky v úvahu ona. Je tu dole už dost dlouho a zcela jistě to je nejkompetentnější osoba pro případ, že by Nákaza znovu vystrčila růžky. Co víc, je starší než já a možná se domnívá, že nemá moc času. Nemohu jí mít za zlé, že by chtěla na mé místo, a že jí, když jsem nebyl v pořádku, radostí trochu poskočilo srdíčko. Třeba si své pocity ani neuvědomuje.“

„Ale ano, uvědomuje,“ tvrdila Marlene zlověstně. „Ví o tobě všechno. Dávej si pozor, strýčku Sievere.“

„Dobrá, budu. Tak co, připravená?“

„Ovšem, připravená.“

„Tak půjdeme do přechodové komory. Pojď s námi, Eugenie, a netvař se tak nešťastně.“

A tak tedy Marlene vstoupila na povrch Erythro poprvé sama a bez ochrany. Stalo se to, podle standardního pozemského času, patnáctého ledna roku 2237 v 21:20. Podle erythrejského času bylo dopoledne.

TŘICET

PŘECHOD

65

Crile Fisher se snažil zakrýt rozrušení a zachovat si stejný klidný výraz, jaký měli na tváři ostatní.

Nevěděl, kde se v daném okamžiku nachází Tessa. Nemohla být daleko, protože Superluminal byl poměrně malý — ačkoli byl přeštípnutý vedví, takže někdo v jednom oddílu mohl být skrytý před zraky člověka v druhém oddílu.

Ostatní tři členové posádky byli pro Fisher a pouze jako tři páry rukou. Všichni měli své úkoly, které právě prováděli. Jediný Fisher neměl žádný, snad kromě toho, aby se ostatním nepletl pod nohy.

Téměř pokradmu se na ty tři (dva muži a jedna žena) podíval. Věděl, kdo jsou a už častokrát s nimi hovořil. Byli mladí. Nejstarší z nich byl Čao-Li Wu, třicet osm let, hyperspecialista. Potom Henry Jarlow, tomu bylo třicet pět a nakonec Merry Blankowitzová, nejmladší člen posádky, sedmadvacetiletá s ještě vlhkým razítkem na doktorském diplomu.

Wendelová, pětapadesátiletá, byla proti nim stařena, zato však byla vynálezcem, projektantem a polobohyní celého projektu.

To Fisher byl navíc. Příští narozeniny, které se blížily, mu mělo být padesát, a neměl žádnou profesionální průpravu. Z hlediska mládí či vědomostí neměl vlastně žádné právo být na palubě lodi.

Jenže kdysi pobýval na Rotoru. To mělo váhu. A Wendelová ho chtěla s sebou a to zapůsobilo ještě více. A totéž chtěl i Tanayama a Koropatský, a to bylo rozhodující.