„To je paranoidní, Sievere. Ty mi vážně chceš naznačit, že by ji Pitt chtěl držet v permanentním exilu?“

„Svým způsobem to může udělat. Abys věděla, Eugenie, neznáš ranou historii Kopule tak, jako ji znám já a Pitt a už stěží kdo další. Pittova záliba v zatajování fungovala i v tomto případě. Musíš pochopit, proč zůstáváme v Kopuli a vůbec se nepokoušíme Erythro kolonizovat.“

„To jsi mi vysvětlil. Povaha světla —“

„To je oficiální vysvětlení, Eugenie. Světlo vynech — na to si můžeme časem zvyknout. Co dalšího: svět s normální gravitací, dýchatelná atmosféra, příjemný rozsah teplot, povětrnostní cykly podobné pozemským, žádné životní formy převyšující fázi prokaryotů, kteří jsou navíc prokazatelně neškodní. Přesto všechno se ani omezeným způsobem nepokoušíme takový svět kolonizovat.“

„Tak dobře, proč tedy?“

„V začátcích Kopule vycházeli lidé volně na povrch. Nedělala se žádná zvláštní bezpečnostní opatření, dýchali vzduch, pili vodu.“

„A?“

„A někteří onemocněli. Mentálně. Trvale. Ne, že by se z nich stali nebezpeční blázni — ale ztratili kontakt s realitou. U některých se to časem zlepšilo, ale nikdo se z toho, pokud vím, nedostal úplně. Zjevně to není nic nakažlivého, starají se o ně na Rotoru — pěkně v tichosti.“

Insignová se zamračila. „Děláš si legraci, Sievere. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela.“

„Znovu připomínám Pittovu zálibu v zatajování. Nebylo to něco, o čem bys musela vědět. Nespadalo to do tvého oboru. Ale musel jsem to vědět já, protože mě poslali se s tím vypořádat. Kdybych selhal, možná bychom se museli z Erythro stáhnout úplně a propadnout pocitu strachu a znepokojení.“

Na chvíli se odmlčel, potom řekl:

„Neměl bych ti to říkat. Svým způsobem jsem porušil služební přísahu. Ale pro Marlenino dobro —“

Eugenin obličej vyjadřoval nejhlubší obavy. „Co tím chceš říct? Že Pitt —“

„Chci tím říct, že Pitta mohlo napadnout, že Marlene podlehne tomu, čemu říkáme 'erythrejská Nákaza'. Nezabil by ji, z fyzické stránky by vlastně ani neonemocněla, ale poškození mozku by možná stačilo, aby vyřadilo z činnosti její zvláštní dar. Na to se Pitt pravděpodobně spoléhá.“

„Ale to je příšerné, Sievere. Nemyslitelné. Vystavit dítě —“

„Netvrdím, že k tomu dojde, Eugenie. Pitt nemusí vždy dosáhnout svého. Hned, jak jsem zde nastoupil, zavedl jsem drastická bezpečnostní opatření. Ven nevycházíme a když tak jen v upravených ochranných oblecích, a zůstáváme jen tak dlouho jak je nezbytně nutné. Upravili jsme také filtraci vzduchu. Co jsem přijal tato opatření, vyskytly se jen dva případy, oba spíše mírné.“

„Ale co to způsobuje, Sievere?“

Genarr se krátce, bezmocně zasmál. „Nevíme. To je na tom to nejhorší. Víc už pro naši bezpečnost udělat nemůžeme. Pečlivě prováděné experimenty ukazují, že ve vzduchu ani ve vodě není nic, čím by se to dalo vysvětlit. Stejně tak v půdě — tu máme, koneckonců, i tady, uvnitř Kopule, od té se oddělit nemůžeme. Vzduch i vodu důkladně filtrujeme. Přesto se našlo mnoho lidí, kteří dýchali čistý erythrejský vzduch a pili erythrejskou vodu a obešlo se to bez jakýchkoli následků.“

„Potom připadají v úvahu prokaryota.“

„Ne. Předtím jsme je přece všichni neuvědoměle vstřebávali, navíc jsme je vyzkoušeli na zvířatech. Nic. Kromě toho, kdyby to způsobovali prokaryoti, musela by být Nákaza nesmírně nakažlivá, což, jak už jsem řekl, není. Dělali jsme pokusy i s Nemesijným zářením a vypadá to, že je neškodné. Co víc, jednou jedinkrát se stalo, že onemocněl člověk, který nikdy nebyl venku. Záhada.“

„Nemáš žádnou teorii?“

„Já? Ne. Mně stačí, že to fakticky ustalo. Přesto, dokud nebudeme znát povahu a příčinu Nákazy, nikdy nemáme jistotu, že znovu nepropukne. Objevila se teorie —“

„Jaká?“

„Přišel s ní jeden psycholog a já to předal dál, Pittovi. Tvrdil, že všichni, u koho mozková porucha nastala, byli, po mentální stránce, nadprůměrně imaginativnější, inteligentnější, víc tvůrčí a víc výjimeční. Trval na tom, že ať už je příčina jakákoli, čím pozoruhodnější mozek, tím méně odolnější, náchylnější k porušení.“

„Myslíš, že je to možné?“

„Nevím. Potíž je v tom, že Nákaza si nevybírala. Zasáhla v přibližně stejném poměru obě pohlaví bez rozdílu věku, vzdělání nebo celkové tělesné konstituce. Samozřejmě, obětí Nákazy je příliš málo, aby utvořili dostatečný statistický vzorek. Pitt se domníval, že by šlo tuhle teorii 'výjimečnosti' brát jako fakt a tak v posledních letech na Erythro nepřišel nikdo, kdo nebyl uplácány z nemastného, neslaného těsta — ne vyloženě hloupý, abys rozuměla, ale prostě moula. Jako já. Ideální jedinec imunní vůči Nákaze, průměrný mozek. Nemám pravdu?“

„Přestaň Sievere, ty nejsi —“

„Zato musím říct,“ pokračoval Genarr přes její protesty, „že Marlenin mozek má obzvlášť daleko do průměrnosti.“

„Ach tak,“ začala Insignová, „teď chápu, kam míříš.“

„Je možné, že když Pitt zjistil, jaké má Marlene schopnosti a že po něm chce, aby ji pustil na Erythro, ihned ho napadlo, že by se mohl pouhým svolením zbavit mozku, ve kterém okamžitě rozpoznal nebezpečí.“

„V tom případě ale musíme hned odejít — vrátit se na Rotor.“

„Ano, ale vím s určitostí, že Pitt se bude snažit váš návrat nějaký čas pozdržet. Může trvat na tom, že měření, která se chystáš provést, jsou životně důležitá a tedy je musíš dokončit. Potom ti Nákaza jako důvod nepostačí. Můžeš se o to jen pokusit, a nechá tě podrobit psychologickému vyšetření. Doporučuji ti měření co nejrychleji dokončit a co se týče Marlene, dostane se jí veškeré možné ochrany. Nákaza se zastavila a teorie o tom, že napadá nadprůměrně inteligentní jedince, je stále jen teorie a nic víc. Není žádný důvod považovat naši situaci za bezvýchodnou. Můžeme Marlene držet v bezpečí a vytřít Pittovi zrak. Uvidíš.“

Insignová na Genarra hleděla, aniž by ho vlastně vnímala. Začínal se jí stahovat žaludek.

ŠESTNÁCT

HYPERPROSTOR

32

Adelia byla příjemná kolonie. Mnohem příjemnější než Rotor.

Když nepočítal Rotor, byl Crile Fisher na šesti koloniích a všechny byly příjemnější než on. (Rychle si v duchu zopakoval jejich jména a povzdechl si. Bylo jich sedm, ne šest. Začínal ztrácet přehled. Třeba toho na něj už začínalo být příliš.)

Ať jich bylo, kolik chtělo, Adelia byla nejpříjemnější kolonie, kterou Fisher navštívil. Vzhledem možná ne. Rotor byl starší, žil už vlastními tradicemi, dá-li se to tak říct. Sálala z něj činorodost, jako by každý znal přesně své místo, byl s ním spokojen a se vší zodpovědností ho zastával.

Tessa žila ovšem zde, na Adelii — Tessa Anita Wendelová. Crile se ještě nepustil do 'práce', snad proto, že jím otřáslo Tanayamovo tvrzení o jeho neodolatelnosti. Jakkoli to mohlo být myšleno v žertu (nebo z jízlivosti), donutilo ho to, téměř proti jeho vůli, postupovat obezřetně. V očích někoho, kdo věřil, (jakkoli neupřímně), že to se ženami umí, by se případné fiasko ještě zdvojnásobilo.

Dva týdny potom, co se Fisher dostal na kolonii, se mu ji podařilo poprvé spatřit. Nikdy nepřestal vycházet z úžasu nad tím, jak lehce se dalo na kterékoli kolonii zaranžovat, aby potkal kohokoli. Přes všechny zkušenosti si stále nemohl zvyknout na malé rozměry kolonií, nepočetnou populaci, na to, jak se příslušníci jednotlivých sociálních vrstev navzájem všichni, naprosto všichni znali — a ostatní obyvatelstvo vlastně také.

Ukázalo se, že Tessa Wendelová je úplně jiná, než si ji představoval. Z Tanayamova popisu zralé a dvakrát rozvedené ženy — a jak přitom sešpulil stařecké rty, jako by mu vědomě zadával nepříjemný úkol — si Fisher v duchu utvořil obrázek nevlídné ženy se strohými rysy, nervózními pohyby, jejíž vztah k mužům byl buď cynický nebo nenasytný.

Tessa, z nevelké vzdálenosti, ze které ji teď poprvé zahlédl, tak vůbec nevypadala. Byla skoro stejně vysoká jako on, svěží bruneta s rovnými vlasy. Nenuceně se smála. Šaty nosila neotřele prosté, jako by touha po různých ozdobách u ní patřila dávno minulosti. Měla štíhlou a překvapivě mladistvě vyhlížející postavu.