Odmlčel se a hloubavě si Fishera prohlížel.

Fisher se znepokojeně pohnul a otázal se: „Ano, řediteli?“

„Fyzik, o kterého mi jde, se jmenuje T. A. Wendel a je to, jak mi bylo řečeno, nejlepší hyperspecialista ve sluneční soustavě —“

„Ale byli to rotorští hyperspecialisté, kteří přišli na hyperposilování.“ Fisher nedokázal zabránit tomu, aby se mu do hlasu nevloudily jisté obavy.

Tanayama to ignoroval. „K objevům někdy dochází šťastnou náhodou a nižší intelekt může na krátkou chvíli předhonit vyšší, který si mezitím dává načas a buduje pevné základy. K tomu došlo v dějinách už několikrát. Kromě toho, to, co má Rotor, je pouhý hyperposilovaný pohon nepřekračující rychlost světla. Já chci superluminální pohon, který rychlost světla daleko překračuje. A chci toho fyzika.“

„A po mně chcete, abych vám ho přivedl?“

„Jo. Je to žena. Tessa Anita Wendelová z Adelie.“

„Uh?“

„Proto potřebujeme právě vás. Podle všeho“ — z Tanayamy jakoby okamžik vyzařovalo mlčenlivé pobavení, přestože v jeho tváři tomu nic nenasvědčovalo — „jste pro ženy neodolatelný.“

Fisherovi ztuhly rysy. „Promiňte, řediteli, že vám odporuji, ale tak si vůbec nepřipadám. Nikdy jsem si tak nepřipadal.“

„To nic nemění na přesvědčivosti mých podkladů. Wendelová je zralá čtyřicátnice, dvakrát rozvedená. Nemělo by být těžké ji přesvědčit.“

„Abych byl upřímný, řediteli, tento úkol mi připadá nechutný a vzhledem k daným podmínkám bych se přimlouval, aby byl přidělen jinému agentovi, který by se na takový úkol hodil lépe.“

„Jenže já chci vás. Jestli máte strach, že ztratíte své neodolatelně přitažlivé já, až se k ní se štítivým výrazem a ohrnutým nosem přiblížíte, můžu vám celou záležitost usnadnit, agente Fishere. Na Rotoru jste zklamal, ale vaše pozdější služby tento neúspěch částečně odčinily. Teď máte příležitost odčinit ho totálně. Pokud ovšem tu ženu nepřivedete, bude to znamenat mnohem větší neúspěch než na Rotoru, takový, který už nebudete moci odčinit nikdy. Nicméně nechci, aby vás poháněla pouze negativní motivace. Dám vám nádavkem i z druhého soudku. Přiveďte mi Wendelovou a až postavíme superluminální loď a vyšleme ji k Sousední hvězdě, budete na její palubě, když si to tak přejete.“

„Udělám, co je v mých silách,“ řekl Fisher, „a udělal bych to i bez záporné či kladné motivace.“

„Skvělá odpověď,“ liboval si Tanayama a dovolil si slabý náznak úsměvu, „a bezpochyby pečlivě připravená.“

Fisher odcházel a plně si přitom uvědomoval, že byl vyslán na svou dosud nejdůležitější rybářskou výpravu.

PATNÁCT

NÁKAZA

31

Eugenie Insignová se na Genarra nad moučníkem usmála. „Zdá se, že tu žiješ příjemně.“

Genarr se také usmál: „Příjemně, ale klaustrofobicky. Bydlíme na obrovském světě, ale omezuje nás Kopule. Lidé se tu uzavírají do sebe. A když už opravdu potkám někoho zajímavého, tak mi za pár měsíců, v nejlepším případě, uteče. Dá se říct, že mě současné osazenstvo nudí, i když pravděpodobně já je víc. Proto příchod tebe a tvé dcery byl pro mě taková 'holovizní událost. Možná bych uvítal i někoho jiného, ale samozřejmě — když jsi přijela právě ty —“

„Lichotníku,“ prohodila Insignová smutně.

Genarr se nadechl. „Marlene mě varovala, pro mé vlastní dobro, abys chápala, že ses docela nevzpamatovala z —“

Insignová ho najednou předběhla. „Nemohu říct, že bych pozorovala nějakou 'holovizní pozornost.“

Genarr to vzdal. „To se jen tak říká. Na zítřek plánujeme menší večírek, na kterém tě formálně představím, aby tě všichni poznali.“

„A podívali se, jak vypadám a co mám na sobě a přetřásli všechno, co se o mně ví.“

„To bezpochyby. Ale Marlene bude pozvaná také a to znamená, jak předpokládám, že ty se o nás dozvíš podstatně víc než my o tobě. Tvůj zdroj informací bude spolehlivější.“

Insignová vypadala znepokojeně: „Marlene se předváděla, že?“

„Myslíš, jestli četla mluvu mého těla? Ano, madam.“

„Zakázala jsem jí to.“

„Nemyslím, že to může ovlivnit.“

„Máš pravdu. Nemůže. Ale chtěla jsem po ní, aby ti to nedávala najevo. Takže mě neposlechla.“

„Chtěla, ale já jí to zakázal. Vlastně jsem jí to zakázal z mé velitelské pozice.“

„Je mi to líto. Chápu, že to může být nepříjemné.“

„Ale nebylo. Ne pro mě. Eugenie, snaž se to pochopit. Mám tvoji dceru rád. Moc rád. Řekl bych, že jako někdo, kdo ví příliš moc a koho nikdy nikdo nemiloval. Neměla moc šťastný život. Že ještě dokáže projevovat to, čemu ty říkáš nekouzelné ctnosti, je skoro zázrak.“

„Varuji tě. Neuneseš to. A je jí teprve patnáct.“

Genarr řekl:

„Zřejmě existuje zákon, který matkám brání vrátit se do svého mládí a vzpomenout si, jak jim bylo patnáct. Bezděčně se zmínila o nějakém chlapci. Možná sama víš, že neopětovaná láska bolí stejně hluboce v patnácti jako v pětadvaceti, možná i později. I když, vezme-li se v úvahu tvůj vzhled, období dospívání jsi měla asi radostnější. Také nezapomínej, že Marlene na tom není nijak zvlášť zle. Ví, že není hezká, a ví, že je inteligentní. Má pocit, že inteligence by měla nedostatek krásy víc než vynahradit a také ví, že tomu tak není, a tak má bezmocný vztek, o kterém zase ví, že jí stejně není nic platný.“

„Podívejme,“ řekla Insignová, se snahou o ledabylý tón, „jaký je z tebe psycholog.“

„Ani v nejmenším. Je to totiž právě to jediné, co dokážu pochopit. Sám jsem tím prošel.“

„Ach —“ Insignová upadla do rozpaků.

„To je v pořádku, Eugenie. Nemám v úmyslu začít se litovat a ani u tebe nechci vyvolat soucit s ubohou, zlomenou dušičkou — protože jí nejsem. Je mi čtyřicet devět, ne patnáct, a jsem se sebou smířený. Kdybych byl hezký a tupý v patnácti nebo v jednadvaceti, jako že jsem si to tehdy přál, teď už bych bezpochyby hezký nebyl — ale hloupost by mi zůstala. Takže jsem z toho nakonec vyšel vítězně, jako z toho, a o tom jsem přesvědčený, vyjde i Marlene — pokud bude mít kdy.“

„Co tím chceš říct?“

„Marlene říká, že mluvila s naším starým dobrým přítelem Pittem a že si ho úmyslně znepřátelila, aby tě poslal na Erythro a tím se také zbavil jí.“

„Můj nápad to nebyl,“ řekla Insignová. „Nemyslím manipulovat Pittem, protože ten se tak lehce manipulovat nedá. Myslím vůbec to zkoušet. Marlene si pomalu začíná myslet, že může tahat za provázky, jak se jí zlíbí, a to ji může dostat do pěkné bryndy.“

„Nechci tě strašit, Eugenie, ale myslím si, že Marlene už v pěkné bryndě je. Přinejmenším mám dojem, že v to Pitt doufá.“

„To už přeháníš, Sievere. Pitt může být dogmatický a arogantní, ale ne zlomyslný. Nebude pronásledovat patnáctiletou holku jenom proto, že si s ním hloupě pohrávala.“

Bylo už po obědě, ale světla v Genarrově vkusně vybaveném příbytku zářila tlumeně a Insignová reagovala slabým zamračením, když se Genarr předklonil ke kontaktu aktivujícímu clonu.

„Tajnosti, Sievere?“ nuceně se zasmála.

„Ano, vlastně ano, Eugenie. Budu si znovu hrát na psychologa. Neznáš Pitta tak jako já. Konkuroval jsem mu a proto jsem se ocitl tady. Chtěl se mě zbavit. V mém případě ovšem separace stačí. V Marlenině případě to může být jinak.“

Další nucené zasmání. „Sievere. Co to povídáš?“

„Poslouchej a pochopíš. Pitt je tajnůstkář. Nesnáší, když někdo zná jeho záměry. Utajení informace mu dávají pocit moci a všechny ostatní, nic netušící, přitom táhne za sebou.“

„Můžeš mít pravdu. Nemesis držel v tajnosti a donutil k tomu i mě.“

„Má mnoho tajemství, víc než o kterých my dva víme, tím jsem si jistý. Jenže teď se najednou objeví Marlene, pro kterou jsou něčí skryté motivy a myšlenky průzračné jako letní obloha. To se nelíbí nikomu — a Pittovi nejméně ze všech. Tak ji pošle sem — a tebe s ní, když ji nemůže poslat samotnou.“

„Dobře. A co z toho?“

„Ty si myslíš, že chce, aby se vrátila? Někdy?“