Fisher zjistil, že přemýšlí, proč se dvakrát rozvedla. Byl ochoten spíš uvěřit, že ji muži omrzeli, než že tomu bylo naopak, přestože mu zdravý rozum napovídal, že muselo jít o vzájemnou nekompatibilitu.

Musel by se dostat do takové sociální skupiny, kde se bude pohybovat i ona. Jeho pozemský původ představoval malou překážku, ale na každé kolonii se našli lidé, kteří byli, do té či oné míry, v pozemských službách. Některý z nich už jistě dohlédne na to, aby Fishera 'připustili' — což byl termín zavedený na většině kolonií.

Podařilo se. Teď stáli vedle sebe a dívali se jeden na druhého. Zamyšleně si ho prohlížela a pohledem přejížděla po jeho těle. Potom řekla, co říct musela: „Vy jste ze Země, že, pane Fishere?“

„Ano, doktorko Wendelová. A je mi nesmírně líto pokud vám to vadí.“

„Nevadí. Předpokládám, že jste byl dekontaminován.“

„To ano. Možná víc než je zdrávo.“

„A přes takové útrapy jste se sem vydal. Proč?“

A Fisher, aniž by se jí díval přímo do očí, ale přece zvědavý, jakou to vyvolá odezvu, odpověděl:

„Protože jsem se doslechl, že Adeliánky jsou výjimečně krásné.“

„Takže se teď, předpokládám, vrátíte domů, abyste ty báchorky vyvrátil.“

„Naopak, právě se potvrdily.“

„Jste krmič, víte to?“

Fisher nevěděl, co znamená slovo 'krmič v adeliánském slangu, ale Wendelová se usmívala, a tak si Fisher připsal první kolo k dobru.

Bylo to proto, že byl neodolatelný? Najednou si vzpomněl, že vůči Eugenii se nikdy nesnažil být neodolatelný. Chtěl se jen dostat do složité rotorské společnosti.

Adeliánská společnost nebyla tak komplikovaná, konstatoval Fisher, ale raději by se neměl na svou neodolatelnost spoléhat, usmál se v duchu posmutněle.

33

O měsíc později se Fisher a Wendelová znali natolik, aby spolu mohli strávit trochu času v nízkogravitační tělocvičně. Fisher měl ze cvičení skoro požitek — ale jenom skoro, protože se nikdy dostatečně neaklimatizoval na cvičení v nízké gravitaci, aniž by se docela zbavil nevolnosti. Na Rotoru se takovým věcem nevěnovalo tolik pozornosti a obvykle se ho ani netýkaly, protože jako nerodilý Rotořan na ně neměl nárok. (Což bylo vlastně protiprávní, ale obyčej býval zpravidla silnější než zákon.)

Výtahem sjeli do silnějšího G patra. Fisher ucítil, jak se mu žaludek zklidňuje. Oba na sobě měli jen minimální ošacení. Cítil, že Wendelová vnímá jeho tělo stejně jako on její.

Po sprše se oblékli a odešli do jedné z odpočívacích kójí, kde si mohli objednat něco k jídlu.

Wendelová řekla: „Na Pozemšťana jste v nízkém G celkem dobrý, Crile. Baví vás pobyt na Adelii?“

„Vy víte, že ano, Tesso. Pozemšťan si nikdy nemůže docela zvyknout na malý svět, ale vaše přítomnost vyváží všechny strasti.“

„Ano. Přesně to by řekl krmič. A když srovnáte Adelii s Rotorem?“

„S Rotorem?“

„Nebo s jinou z kolonií, na kterých jste byl? Chcete, abych vám je všechny vyjmenovala, Crile?“

Fisher zneklidněl. „Vy jste si o mně něco zjišťovala?“

„Ovšem.“

„Až tak jsem zajímavý?“

„Každý, kdo se trmácí takový kus cesty, aby se potom o mě zajímal tak okatě, je pro mě zajímavý. A chci vědět proč. Sex pomineme. To je samozřejmost.“

„Tak proč mě teda tak zajímáte?“

„Neřeknete mi to sám? Co jste dělal na Rotoru? Zůstal jste tam dost dlouho, abyste se oženil a měl dítě, a potom jste z něj ve spěchu utekl dřív, než si to odhasili pryč. Bál jste se, že tam zůstanete trčet do konce života? Nelíbilo se vám tam?“

Pocit zneklidnění vystřídal pocit ohrožení. Řekl: „Vlastně se mi na Rotoru moc nelíbilo, protože mě tam neměli v lásce — myslím jako Pozemšťana. A máte pravdu. Nechtěl jsem tam zůstat trčet do konce života jako druhořadý občan. Jiné kolonie jsou k nám vlídnější. Třeba Adelia.“

„Neměl Rotor náhodou nějaké tajemství, které se snažil před Zemí zatajit?“ V Tessiných očích hrály šibalské plamínky.

„Tajemství? Předpokládám, že máte na mysli hyperposilování.“

„Ano. Předpokládám, že to je to, co mám na mysli. A také předpokládám, že právě kvůli tomu jste tam přišel.“

„Já?“

„Ano, vy. Kdo jiný? Získal jste ho? Chci říct — proto jste se přece oženil s rotorskou specialistkou, nebo ne?“ S lokty na stole si oběma pěstmi nevinně podepřela bradu a naklonila se k němu.

Fisher zavrtěl hlavou a opatrně odpověděl: „Nikdy mi o hyper-posilování neřekla jediné slovo. Máte o mně úplně mylnou představu.“

Wendelová jeho poznámku ignorovala: „A teď ho chcete získat ode mě. Jak to plánujete provést? Oženit se se mnou?“

„A získal bych od vás něco, kdybych se s vámi oženil?“

„Ne.“

„Takže svatba patrně nepřipadá v úvahu, že?“

„Smůla,“ usmívala se Wendelová.

„Dáváte mi tyhle otázky, protože jste hyperspecialistka?“

„Odkud víte, co jsem? Ze Země, ještě než jste sem přiletěl?“

„Vaše jméno je uvedeno v Adeliánském věstníku.“

„Ale podívejme se, vy jste se na mě také informoval? My jsme ale prazvláštní dvojice. A všiml jste si, že jsem tam uvedena jako teoretický fyzik?“

„Taky tam jsou uvedeny vaše studie, a když má každá druhá v titulu slovo 'hyperprostorový, tak to z vás dělá v mých očích hyperspecialistku.“

„Ano, ale i tak zůstávám teoretickým fyzikem, takže k celé záležitosti přistupuji z teoretické stránky. Nikdy jsem to nezkoušela uvést do praxe.“

„Ale Rotor ano. Mrzí vás to? Nedivil bych se. Koneckonců, někdo z Rotoru vás předběhl.“

„Proč by mě to mělo mrzet? Teorie je zajímavá, ale aplikace ne. Kdybyste nečetl jen tituly mých prací, zjistil byste, že tam zcela otevřeně říkám, že hyperposilování nestojí za námahu.“

„Rotořané dokázali poslat své plavidlo daleko do vesmíru a studovat hvězdy.“

„Mluvíte o Dálkové Sondě. Umožnila Rotoru získat paralaxy velkého počtu poměrně vzdálených hvězd, ale vyplatí se takové náklady? Jak daleko se Dálková Sonda dostala? Jen na pár světelných měsíců. To opravdu není daleko. V galaktickém měřítku by pomyslná spojnice mezi krajní polohou Dálkové Sondy a Zemí neznamenala víc než tečku.“

„Dokázali víc, než jen vyslat Dálkovou Sondu,“ namítl Fisher. „Odletěla celá kolonie.“

„To jistě. To bylo ve dvaadvacátém, takže už jsou pryč šest let. A všechno, co víme, je jen to, že odletěli.“

„To nestačí?“

„Jistěže ne. Kam odletěli? Jsou ještě naživu? Mohou být ještě naživu? Lidé se nikdy neoctli v izolaci jediné kolonie. Vždycky měli poblíž Zemi a jiné kolonie. Může pár desítek tisíc lidských bytostí přežít — samy ve vesmíru na jedné malé kolonii? Nikdo nemá představu, zda je to z psychologické stránky možné. Já bych řekla, že ne.“

„Já bych řekl, že budou chtít najít svět, na kterém by se mohli usadit. Na kolonii nezůstanou.“

„Jaký svět, prosím vás? Jsou pryč šest let. Existují jen dvě hvězdy, ke kterým by mohli mezitím dorazit, protože hyperposilovaný motor letí pouze průměrnou rychlostí rovnající se rychlosti světla. A to je Alfa Centauri, tříhvězdná soustava, čtyři celé tři světelných roků daleko. Jedna z těch tří hvězd je navíc rudý trpaslík, a potom Barnardova hvězda, rudý trpaslík pět celých devět světelných let daleko. Celkem čtyři hvězdy: jedna slunečního typu, jedna blízká slunečnímu typu a dva rudí trpaslíci. Ty dvě hvězdy slunečního typu tvoří středně blízkou dvojhvězdu, a tedy je nepravděpodobné, že by měly planety pozemského typu se stabilní orbitou. Kam půjdou dál? Nevyjde jim to, Crile, je mi líto. Vím, že na Rotoru byla vaše žena a dítě, ale nevyjde jim to.“

Fisher mlčel. Věděl něco, co ona nevěděla. Věděl o Sousední hvězdě — ale to byl také rudý trpaslík.

Řekl: „Takže si myslíte, že mezihvězdné lety jsou neuskutečnitelné?“

„V praktickém slova smyslu ano, pokud je hyperposilování to jediné, co přichází v úvahu.“

„Mluvíte, jako kdyby hyperposilování nebylo to jediné, co přichází v úvahu, Tesso.“

„Možná, že je. Není to dlouho, co jsme si mysleli, že i to je nemožné, a jít ještě dál — přesto nám zbývá alespoň snít o opravdovém hyperprostorovém letu a opravdové superluminální rychlosti. Kdybychom mohli cestovat tak rychle a tak dlouho, jak se nám zachce, potom by se z galaxie, možná z celého vesmíru stala jedna velká sluneční soustava, mám-li to tak říct, a celá by byla naše.“