— 21. září, když konfrontace Nejvyššího Sovětu Ruské Federace a týmu prezidenta dosáhla nejvyššího bodu varu.

— Varu čeho?

— Vášní, samozřejmě. Jak se ukázalo z dalšího vývoje událostí, nikdo při dění těch událostí moc nechápal. Všichni konali spontánně, doslova hraje „ruskou ruletu“, nu a v takových případech vyhrává ten, kdo jde do konce, aby neztratil vše; nebo ten, kdo skutečně nemá co ztratit. V ten den, 21. srpna Jelcin podepsal nechvalně proslulý výnos č. 1400 o likvidaci legitimní zákonodárné moci v Rusku, z hlediska tehdejší ústavy. Pokud mám být upřímný, my sami jsme ten výnos vyprovokovali v naději, že demokratický západ, nutící Rusku nesmyslné věci, nás podpoří a nebude opakovat dvacet let staré chyby. Ale pro nás to byly „smrtelné hry“. Prostě jsme nepochopili, kam vane vítr historie.

— A kam on podle vás vane?

— Myslím, Watsone, že nebudete odmítat, že soudobá civilizace čím dál více připomíná vira-parazita na těle planety. A parazity je  cestou očisty těla.

— Kde už jsem slyšel něco podobného? — dovolil jsem si jednu repliku — náznak „Obranného pikniku“ a znova – žádná reakce.

— Nelamte si hlavu, říká to jedna postava filmu Matrix, který vidělo jeden a půl miliardy lidí na Zemi. Mimochodem, film je z naší produkce...

Promiňte Watsone, musím jít. Bylo zajímavé mluvit s vámi o minulosti, ale nás volá budoucnost, — nabral patetický tón a pronesl frázi z nějakého mě neznámého dramatu: „Nechť se naplní určené osudy, a potom bude řada na nás!“

— A to je Evžene z jakého známého ruského románu?

— To není román, Watsone, to je drama „ruského Byrona“ - Lermontova - „Maškaráda“, - odpověděl velmi vážně a s hrdostí.

— Ještě minutku. Co jste měl na mysli, když jste hovořil o chybách západu dvacetileté dávnosti?

— Santiago, Watsone! Chile – září-říjen 1973. A ačkoliv vy jste Pinocheta pustili a nedovolili, aby platil za staré dluhy, … ještě není večer, jak se říká v Rusku. Všechno teprve začíná, Watsone!

— A co se nyní děje v Rusku?

— To, co by se mělo dít v Rusku, se nyní děje v Americe. V minulém století Rusko a Amerika plnily roli agitačních center světového veřejného mínění. Mimochodem, vy asi nevíte, co je to „agitpunkt“. Ve vaší společnosti je „agitpunkt“ „reklamní kampaň“, během které firma bezplatně rozdává své zboží napravo i nalevo, za tím účelem, aby později prodávala ve větším množství v důsledku zvýšené poptávky.

Pokud byl likvidován agitpunkt socialismu, nesmí být ani agitpunkt kapitalismu, jinak svět nebude v rovnováze. Hopkins mi řekl, že vy jste Watsone byl tři roky s humanitární misí v Afghánistánu, kde jsme se skoro dvacet let pokoušeli rukama Rusů rozšířit naše myšlenky do islámského světa. Establishmentu USA se to nelíbilo, a oni jakožto stoupenci myšlenky „Amerika nade všemi“ začali v Afghánistánu pracovat proti SSSR. Nu a šílenec Březinský se dokecal do toho, že to on zahnal Rusy do Afghánistánu, aby se pomstil za Vietnam. Nikdo by neměl být zbaven práva mýlit se a dělat chyby. Pokud se zamyslet, je to jedno z těch takzvaných práv, které skrytě doprovácí princip „rozděl a panuj“. Nechť nyní sami Yankees jsou chvíli v roli pokrokářů. Váhy Femidy se naklonily na druhou stranu a ve výsledku jsme si vyměnili místa, díky čemuž nepadne naprázdno neocenitelná zkušenost, s takovou námahou námi získaná v Rusku. A teprve poté, co Yankees budou nuceni u sebe doma dělat to, co se nepovedlo v Rusku, my uskutečníme naši společnou věc v tomto světě.

— Jaké je to společné dílo, Evžene, které může sjednotit zájmy Ruska a Západu?

— Na zájmy Ruska i Západu zapomeňte jednou provždy, když mluvíte o tomto tématu, – prořízl vzduch jeho hlas, načež pokračoval: „Copak nevidíte, Watsone, že Amerika končí hru na demokracii? Už je na prahu totalitní společnosti, přičemž takové, že totalita SSSR bude ve srovnání s občanskou společností v USA vypadat jako vzor demokracie. Taková „občanská společnost“ se stane fíkovým listem, stabilně zakrývajícím skutečný fašismus v americké variantě.“

— fašismus v Americe? — zopakoval jsem. — To je něco skutečně nového, ačkoliv... publikace na téma amerického fašismu se v tisku už objevovaly. Ale zdá se mi, že je to daň módě. Je zajímavé, Evžene, jak si představujete národní socialismus v Americe, kde myšlenky internacionalismu našly tu nejúrodnější půdu.

— A kde jste přišel na to, Watsone, že jsem mluvil o americkém nacionál-socialismu? Měl jsem samozřejmě na mysli americký internacionál-socialismus, který se nerealizoval v bývalém Sovětském svazu, který se možná proto i rozpadl.

— Nechápu. Vy máte také za to, jako i mnozí historici na Západě, že mezi fašistickým Německem a sovětským Ruskem nebyl žádný rozdíl?

— Vidíte Watsone, já jsem internacionalista a jsem na to hrdý. Stalin zvítězil nad nacionál-socialismem pod znamením  internacionalismu, ale když porazil Hitlera, začal se oddávat ruskému nacionalismu, ze kterého ho měl vyléčit Hitler: jak říkají Rusové, „vybít klín klínem“. A to vše, všimněte si, se odehrávalo v mnohonárodnostní zemi. Je pro mě těžké vysvětlit vám boj určitých tendencí v SSSR za života a tím více po smrti Stalina, když je přestal zosobňovat, a na které jsme my, potomci skutečných revolucionářů, kteří přežili stalinské čistky, velmi sázeli. Vše vyšlo nějak špatně a skončilo to přirozeně rokem 1991, noční můrou v blázinci, o kterém jsme mluvili na začátku naší besedy.

Jeho řeč se stala nervózní a přerývanou: buďto něco nedoříkával nebo sám přestával chápat a začal se bát toho, co říkal.

— Vy máte za to, že Spojené státy čeká realizace ideí, kterým nebylo souzeno realizovat se v Sovětském Rusku? — rozhodl jsem se vrátit ho k tématu perspektiv internacionál-socialismu v USA. — možná ukážete na příznaky přicházejícího amerického fašismu?

Okamžitě ožil, jako člověk dávno čekající na tu myšlenku.

— Prosím, Watsone, všechny příznaky leží na povrchu, — začal postupně počítat na prstech levé ruky: byl vykonán teroristický čin v New Yorku a Washingtonu, který mnozí asociují s požárem Reichstagu – zaprvé; americké gestapo je na pochodu, všechny speciální služby se sbírají do takové pěsti, o jaké se nesnilo ani stalinskému KGB, ani hitlerovskému gestapu – zadruhé; zavádí se cenzura ve sdělovacích prostředcích – zatřetí; je zformován obraz nepřítele v osobě islámských teroristů – čtyři; každou chvíli začne malá válka v Afghánistánu – pět. Mám pokračovat?

— To probíhá samo sebou. Nemyslíte si snad, že proces fašizace je řízen?

— Všechno závisí na tom, z jakých pozic ten proces pozorujete: pokud jste v něm, bude se vám nejspíše zdát jako „živelný“ proces nebo samořízený; pokud jste z něj vyšli, můžete vidět to, co není pro všechny očividné: ty, kdo ten proces kontroluje.

— Předpokládám Evžene, že vy jste už vyšel z procesu a vidíte, kdo kontroluje proces fašizace Ameriky?

— Řekl jsem, že se vidět dá, ne, že východ z procesu takové vidění garantuje.

— Možná, je to to vidění, které pěstuje váš Vnitřní prediktor? — rozhodl jsem se nakonec prověřit jeho reakci.

Na tváři Evžena se najednou objevila podivná grimasa tápání a údivu, která se objevuje u dětí, když je chytí při nežádoucím konání.

— Velmi zajímavé, Watsone. Jak vidím, vy se skutečně zajímáte o dění uvnitř Ruska, když jste se dostal k Vnitřnímu prediktoru. Odkud o něm víte? Ale jistě! Navstěvujete stránky dotu.ru a jste seznámen s jeho analytikou.

— Bohužel, Evžene, neznám natolik dobře ruský jazyk, abych četl analytické práce z těch stránek, ačkoliv se dvěma jeho pracemi přeloženými do angličtiny jsem skutečně seznámen a zdály se mi mimořádně zajímavé. Ale jejich lexika a styl pro mě byly natolik neobvyklé, že jsem měl dojem, že se jedná o nějakou jinou civilizaci a kulturu. Chápu, Evžene, že i tak jsem vás připravil o mnoho času, ale jestli byste mi mohl povykládat o materiálech Prediktora, zvláště o dostatečně všeobecné teorii řízení, byl bych vám velmi vděčný.