— Co je na tom člověku zajímavého? — zamyslel se Holmes pro sebe a pochopil, že zajímavé byly noviny, které tlouštík tiskl rukou na nevelký kufřík.

Noviny byly ruské a jmenovaly se Izvestija, ale Holmes ani tak nemohl pochopit, proč přitáhly jeho pozornost. Zatímco o tom přemýšlel, tlouštík ve světlém plášti zašel do kabiny vízové kontroly a Holmes ho ztratil z očí. Když prošel kontrolou, Holmes vyšel do čekacího sálu, kde hledal zástupce své firmy, když najednou jeho zrak opět padl na ty samé noviny, které tlouštík před chvílí držel a z nějakého důvodu odhodil, než odešel, ne do koše na odpadky, ale na lavici v sálu letiště. Tažen nepochopitelným pocitem zájmu, Holmes si to namířil místo k východu z letiště k lavici s novinami, a v ten okamžik na něj zavolali.

— Buďte zdráv, pane Holmesi, mě říkají Louis Renier. Dovolíte, vaše zavazadla?

Holmes se zastavil a stiskl ruku vysokému štíhlému brunetovi středních let, s občas prosvítajícími šedinami.

— Jsem připraven vás odvézt do hotelu, — pečlivě vybíraje anglická slova, obrátil se k Holmesovi s francouzským akcentem, — pokud budete chtít, večer se můžeme projít po starém Curychu.

Holmes už se chystal jít k autu, ale najednou se zastavil.

— Promiňte, Reniere, minutku. Hned jsem zde.

Holmes nechal svého překvapeného společníka, otočil se k lavici, vzal ruské noviny a  zasunul je do kapsy saka. Stěží on sám mohl vysvětlil Renierovi, který to s údivem pozoroval, proč vzal noviny v jazyce, kterému nerozumí. Ale jeho společník byl člověkem delikátním, zbytečné otázky nedával a odvezl hosta  přímo do hotelu, kde byl firmou „Ernst & Young“ zarezervován pokoj. Sobotu večer a neděli Holmes strávil v citadele „curyšských gnómů“. Brouzdal úzkými uličkami starého Curychu, rozmýšleje o té moci, kterou bez armád a zbraní získali světoví bankéři. A proč je Švýcarsku dovolena taková rozkoš, jako neutralita? A proč tento stát dodnes není členem OSN? Otázky, otázky...

Celé pondělí probíhala jednání v Curychu, která pokračovala druhý den v Davosu. Pěkné městečko si vymysleli žraloci světového kapitalismu, přemýšlel Holmes. Toto nevelké městečko, ve kterém jsou všeho všudy dvě ulice, se stalo skutečnou Mekkou největších finančníků světa, a přesněji těch, kdo si myslí, že se účastní určování cílů a metod světové politiky. Při zpáteční cestě do Curychu Luis Renier nečekaně nabídl Holmesovi návštěvu Lichtenštejnska kde, jak se vyjádřil, dožíval své roky jeden známý ruský emigrant a mecenáš, hrabě Pfanfalts. Hrabě pobýval někde v okolí Vaduzu – administrativního centra trpasličího státu, do kterého se slévají kapitály celého světa jen proto, že své území prohlásilo za osvobozené od daní. Deset minut bloudili úzkými uličkami městečka, zaplněného turisty celého světa, potom stejně dlouhou dobu po horských serpentýnách, načež se ocitli u vrat „Askania Novy“, – tak se nazývala vila hraběte. Pán domu byl doma, což podle jeho slov bylo velkou vzácností. Mnoho cestoval, nehledě na vysoký věk,a zabýval se skupováním rarit ruské minulosti a vracením jich Rusku.

Po čaji, kterým hrabě pohostil své hosty, se rozhovor stočil na nedávné události v Americe. Všichni se shodli, že po 11. září se svět stal jiným a není jediná země, které by se tato událost nějak nedotkla. Holmes se hraběte zeptal na Rusko a jeho perspektivy ve světle americké tragédie. Ten určitý čas mlčel,  potom se zvedl a s omluvou odešel do svého kabinetu. Brzy se vrátil s tlustým balíčkem žlutého papíru. Jaké bylo Holmesovo překvapení, když před ním hrabě rozložil tytéž „pikniky“, které před dvěma dny probíral s Watsonem. Podle toho, jak na kresby zareagoval Renier, Holmes usoudil, že ten je už také viděl. Kromě známých „pikniků“ se ve žluté složce ocitlo ještě několik dokumentů. Hrabě před Holmesem rozvinul kopii první strany novin „Práce“ č. 107 z 9.5.1985, 9. stranu týdeníků „Argumenty a Fakta“ č. 43 z října 1996 a první stranu novin „Doba zvratů“ č. 151 ze 14. října 1997.

— Podívejte se, pane Holmesi, vy na těch snímcích vyššího vedení bývalého Sovětského svazu nevidíte nic zvláštního?

— Na rovinu, nebýt té šipky, namířené na hlavu Gorbačova v „Argumentech a Faktech“, já bych si jí v novinách „Práce“ ani nevšiml. Ale jaký vztah mají ty snímky k „piknikům“ a tím více k tragédii „černého úterý“?

A podívejte se, jak vypadá kompletní fotografie na první straně novin „Práce“ z 9. května 1985:

Hrabě se pohodlně usadil v křesle z červeného dřeva,  vybavoval si z paměti obrazy minulosti a začal své neobvyklé vyprávění, které později způsobilo tolik rozruchu v mecenášských kruzích.

Balíček s „pikniky“ a kopiemi dalších novin jsem objevil ve své poště 17. srpna 1998. To datum jsem si dobře zapamatoval, protože v ten den televizní kanály sršely informacemi o finanční krizi, která postihla Rusko. Když jsem zkoumal „pikniky“, zpočátku jsem si myslel, že si se mnou někdo hraje, protože jsem nikdy nebyl specialistou na rébusy. Ale ti, kdo položili balíček do mojí poštovní schránky, zjevně věděli o mé zálibě v obrazech a proto jsem přirozeně ze všeho nejdříve přečetl článek o restauraci „Danae“ od Rembrandta. Ten klenot kolekce Ermitáže byl prakticky zničen nějakým maniakem 15. 6. 1985, to znamená 37 dní poté, co se ve svátečním vydání novin „Práce“ objevil snímek s polovinou lebky generálního tajemníka KSSS. Mnozí zahraniční specialisté přišli tehdy k závěru, že obraz Rembrandta obnovit nepůjde. Maniak mu zasadil dva údery nožem a potom ho polil koncetrovanou kyselinou sírovou. Pamatuju si, že když jsem se dozvěděl o teroristickém činu proti mistrovskému Rembrandtovu dílu, téměř mě to položilo. A hle, přede mnou leží petrohradský týdeník „Doba zvratů“ ze 14. října (č.151) ze kterého se dovídám, že v den Přesvaté Bohorodičky se otvírá senzační výstava: „Danae – osud Rembrandtova veledíla“. Obraz byl obnoven a já jsem událost považoval za mystický jev.

Vy jste se Holmesi ptal, jaký vztah má ten symbolický jev k fotografii v novinách „Práce“, k „piknikům“ a tím více k teroristickým činům 9/11 – tak na Západě značí měsíc a den? Mně se zdá že má, ale abych vám mohl to mystické spojení vysvětlit, budu muset v hlavních rysech připomenout legendu o Danae a jejím synu Perseovi.

Danae byla dcerou argóského krále Akrísia, kterému délfské orákulum předpovědělo smrt z rukou vlastního vnuka. Akrísij, aby unikl osudu, zavřel svou krásnou dceru-pannu do podzemní měděnné věže. Ale k Danae vzplál vášní Zeus, vládce Olympu. K Danae pronikl ve formě zlatého deště, načež ona porodila syna, budoucího hrdinu řecké mytologie Persea. Akrísij zabednil dceru i vnuka do sudu a hodil je do moře. Další rozvoj zápletky svébytně interpretoval i náš velký Puškin v „Skazce o caru Saltánovi, o synu jeho slavném a mocném bohatýru knížeti Gvidonu Saltánoviči a o překrásné carevně Labuti“, kde odstranil katastrofický konec. Zdá se mi, že Puškin tímto způsobem zkoušel své síly v napravení scénáře produkce katastrof, který je vlastní celé takzvané „křesťanské“ kultuře. Jak víte, mýtus o Perseovi a Danae končí pro Akrísia tragicky. Po dlouhé a strastné pouti a mnoha hrdinských činech se Perseus dostává na Olympijské hry do Argosu a během soutěže v hodu diskem „snesl půl věže“ (ta slova hrabě pronesl rusky, ačkoliv jinak používal angličtinu, a potom se ihned opravil), promiňte, usekl půl hlavy svému dědovi.