Nastoupila dlouhá pauza. Galba se díval někam stranou, popíjel kávu malými doušky a doslova si vybavoval v paměti prožité události.

— Je možné říct, — pokračoval ve svém vyprávění, — že „policejní hodinou“ veškerá činnost GKČP i skončila. Už bylo jasné, že „pučisté“ vzdali svou čest budoucímu „caru Borisovi“.  Ale takoví lidé nedělají historii! — neočekávaně pateticky zvýšil Evžen hlas a najednou promluvil odsekávanými frázemi, jako by ho vyměnili: „Skutečný boj s buržoazní demokracií je teprve před námi! Nic se vám v Rusku nepodaří. Nové matky, a nejen v Rusku, vychovají nové „Pavly“, kteří položí život za národní štěstí.“

Byl jsem tou proměnou ohromen a položil jsem otázku, abych ho ochladil a vrátil k tématu našeho rozhovoru: „Promiňte, Evžene, o jakých Pavlech to mluvíte?“

— O těch, kteří kdysi byli Sauly a kteří, na rozdíl od neplodných pragmatiků, jsou schopni tvořit skutečnou historii lidstva, — řekl s křivým úsměškem, ale potom ještě dodal: „Vtipkuju...“ máme román velkého proletářského spisovatele Gorkého: „Matka“ se nazývá. V románě Nilovna obětuje revoluci svého jediného syna Pavla.

— Kdo je ta Nilovna?

— Matka Pavla, — v Rusku tak zdvořile nazývají starší lidi, to znamená, po jménu otce, a ne jejich vlastními jmény, a jaké bylo její jméno už si nepamatuju. Evžen se znovu zahleděl někam do dálky,  jeho tvář podivně ztvrdla a malá ústa se sevřenými rty se podobala hadímu výrazu. Potom znovu přišel k sobě, a pokračoval tónem postranního znuděného pozorovatele událostí starých deset let, který se lenivě snížil k tomu, že do nich zasvěcuje cizince.

— Ano, vše skončilo 21. srpna falešnou policejní hodinou: vojska stála pasivně, nikomu nic nedělala a čekala na nějaké rozkazy „pučistů“. Mně se dodnes zdá, že vystrašili sami sebe. To byl jejich poslední den. Jak se dalo čekat, a na to člověk nemusí být délfským orákulem, dav zavelel sám a napadl vojáky, nemajíce jinou zábavu. Byla prolita krev „obránců demokracie“, na které nikdo neútočil, po čemž byl GKČP odsouzen stát se „pučem“. Nastoupil pátý den, 22.srpna, kdy „srazili hřebínek“ hlavě ministerstva vnitra SSSR, v jehož řadách stoupenci Gorbiho zformovali oddíly milice zvláštního určení – OMON.

— Nepochopil jsem, Evžene, co znamená „srazili hřebínek“?

— To znamená, že někdo udělal hlavě OMONu „šmik“, - a Galba doplnil všeříkající gesto rukou přes krk. „To znamená, že poslednímu ministru vnitra SSSR srazili hlavu. Pokud věřit oficiální verzi, zastřelil se sám, ačkoliv televize všem ukazovala záběry, kde pistole ležela na stolku, kam ji údajně sám odložil poté, co se zastřelil. No a potom začal masový šmon různých stranických výborů: oblastních, městských, krajských a dalších menších.“

— Co je to „šmon“?

— Tak se v ruských vězení označuje prohlídka

[9]

, kterou doprovází důkladná prohlídka všeho obsahu cel, věcí vězňů a jejich osobní prohlídkou, a Rusko všichni západenci stále ochotně nazývají „vězením národů“. Pravda, je těžké pochopit, kdo tam byl věznitel: jestli rusové, oni pak žili vždy hůře než „věznění“.

Bylo vidět, že Evžen chtěl téma „věznitelů“ dále rozvinout, ale doslova narazil na nějaké své myšlenky a neočekávaně zmlkl. Já jsem byl natolik ohromen jeho vyprávěním, že se dostavily pochyby: zdali mi nemotá hlavu. Ale po míře toho, jak postupoval ve svém vyprávění, obrázky prvního „pikniku“ vyskakovaly v mém vědomí jako ilustrace jeho vyprávění s takovou jasností, že už jsem byl téměř přesvědčen – Evžen „pikniky“ viděl.

— Možná je čas přestat s narážkami a zeptat se ho přímo, — přemýšlel jsem, — ale jak to udělat, tím spíše, že si nechtěl vzpomenout na „cirkus Šapiro“ a začal mi vysvětlovat, co je to „šapitó“? Pokud Galba zná „pikniky“ dávno a dokonce o tom, jak jsou spojeny s událostmi 11. září v New Yorku, pak my s Holmesem prostě ztrácíme marně čas? A ne! Takto by se dalo zajít daleko. Je třeba pokračovat v besedě, nechat ji plynout, a postarat se vytáhnout z toho podivného člověka co nejvíc informací. A na konci bude možné se ho na ty „pikniky“ zeptat přímo.

Hopkins nás opustil a odešel k baru, kde o něčem horlivě diskutoval s dlouhovlasým mladým člověkem v kožené bundě a odřených džínsech. Evžen podruhé objednal francouzskou kávu s likérem a já jsem poprosil o čaj s citrónem a medem. Zatímco obsluha servírovala na stůl, vypravěč doslova zapomněl na mou existenci, seděl, zahleděl se do dálky a rytmicky ťukal lžičkou o misku se sušenkami. Rozhodl jsem se připomenout se mu.

— Vidím, že události srpna 1991 se vám nelíbily. Proč jste hned neodjel z Ruska, teprve až za dva roky? Spoléhal jste se na něco?

Galba mlčel. Buďto se tak pohroužil do sebe, že mě skutečně neslyšel, nebo ho zaujalo něco, nemající vztah k tématu našeho rozhovoru. Zachytil jsem jeho zdánlivě nepřítomný pohled a překvapeně jsem si všiml, že se upřeně dívá na televizní obrazovku, visící vpravo od baru. Hlasatel dokončoval večerní seznam zpráv CNN. V baru byl obvyklý šum, ale pokud se člověk zaposlouchal, bylo možné zprávy slyšet.

— Kolikátého je dnes? — zeptal se neočekávaně Galba, ani na moment se neodvraceje od obrazovky.

— 4. října, pokud se nepletu. Něco zajímavého ve zprávách?

— Něco zajímavého? — zádumčivě zopakoval mou otázku a najednou bez hnutí, pečlivě vybíraje slova, pomalu pronesl něco zcela nemístného, — Ano, Watsone, dnes bude na Patriarších zajímavá historie!

Najednou se nadechl a když uviděl mou překvapenou tvář, promluvil už plně při smyslech.

— To já tak, na něco jsem si vzpomněl. Máme u nás takový román Bulgakova, nejpopulárnější román 20. století podle hodnocení vašich, to jest západních literárních kritiků — Mistr a Markétka se nazývá, četl jste ho? Je tam hlavní postava, Voland, který tou frází odpoví na nemístnou otázku jednomu spisovateli. Ale to se vás Watsone vlastně netýká. Co se týká zajímavých zpráv, právě hlásili: dnes v 13.44 v Moskvě nedaleko od Soči spadl do moře TU-156 – letadlo ruských aerolinií letu 1812 Tel-Aviv – Novorosijsk; všichni pasažéři a členové posádky zahynuli, vedou se hledací práce. Příčiny katastrofy se vyjasňují, ačkoliv Američané už prohlásili, že let byl sestřelen protivzdušnou ochranou Ukrajiny během cvičení.

Evžen se znova díval z okna a, soustředěně zkoumaje pouliční život večerního Londýna, o něčem přemýšlel.

— Takže, přece jste si všiml?! — procedil zlověstně, a na jeho tváři se znovu objevil mě už známý úsměšek.

— Všiml čeho?

— Důležité je ne co, ale kdo, Watsone. Dnes uběhlo přesně osm let od tragických událostí u Bílého domu v Moskvě v říjnu 1993. Zeptal jste se, proč jsem neodjel hned. Ano, věřil jsem, velmi jsem věřil, že Rusové nemají tak krátkou paměť jako na Západě. Ale oni všechno zapomněli, všechny oběti, které byly přineseny na oltář skutečné svobody v říjnu 1917. Po srpnovém puči jsme byli přesvědčeni, že nikdo v Rusku se skutečně nechystá budovat kapitalismus; nadšeným davům bylo třeba jednoduše udělat něco jako „očkování“ na kapitalistické zlo, jdoucí ze Západu. Přičemž protikapitalistickou „vakcínu“ bylo třeba dávat v takových dávkách, aby se lidem otvíral  nůž v kapse při slovech „trh“, „kapitalismus“, „lidská práva“ a jim podobných.  Ale ne vše probíhalo tak, jak jsme čekali. Mnozí, kteří zapomněli na výdobytky Velikého Října se od toho „očkování“ odklonili a místo lehké procházky...

— Pikniku? — řekl jsem v naději, že se sebere a pochopí, co od něj chci.

— Nu, může být i piknik, — opravil se, zjevně nedávaje replice nijaký zvláštní význam, načež zakončil frázi patetickým tónem, — ano, místo pikniku jsme získali krvavou maškarádu!

— A proč maškarádu?

— Proto, že mezi námi byli skuteční vlkodlaci, kteří se jen přikrývali maskami bojovníků za národní štěstí, kteří dávno rozepsali spolu s Jelcinem a jeho týmem celé to představení po dnech.

— A jak dlouho maškaráda trvala?

— Přesně 13 dní.

— A kdy to vše začalo?