Máte rodinu?

Manželku jo, děti ne. Asi proto taky nepíšu pro děti. Kdybych měl nějaké děti, tak bych jim asi také něco napsal, třeba. Ale i to je pravda, že kdybych měl děti, kdepak se psaním! Určitě bych se staral o děti a na psaní bych si ani nevzpomenul, protože pro mě rodina a děti, to je víc než všechno to ostatní. Ale když nemáte děti, tak co máte dělat? Nezbývá nic jiného než se oběsit, anebo psát. Psaní je obrana nejen proti nudě, ale psaním se člověk tak nějak léčí z melancholie, je to nakonec milé, když vyjde knížka, ale když nemáte děti, tak co opravdu dělat? Psát dál, aby se člověk vyléčil z tesknoty a opuštěnosti. Ale protože i děti se dostanou do brlohu tesknoty a opuštěnosti, já bych jim to přece napsal. Jo, napsal bych tu knížku, ale napsal bych to pro velké děti, pro děti, co jsou ve velkých lidech. Podívejte, pro dětí bude asi nesmírně těžké psát. Tak by se dalo říct, že u nás byl jednička pro děti Franta Hrubín. A když ho čtu, tak jsem zděšen, jak to ten Franta uměl. On musel být v první řadě velké dítě, já bych myslel, že takové dítě já nejsem, já jsem spíš zlé dítě, já jsem ten Ledajáček. – Anebo, víte, někdy dělám účet, když se mluví o penězích. Ty vám nepomůžou, musí to být ve vás. A když máte rodinu a děti, tak musíte mít pro ně peníze. Víte, kdybych měl třeba taky tu schopnost psát, ale měl řekněme čtyři děti, pak ten by chtěl klavír, ten zas motorku, a ten by chtěl jánevímco, rozumíte, tak já bych se musel snažit, já bych se snažil pro ty děti. – Ale proč bych psal pro děti, když já píšu sám pro sebe? Já jsem první. Já si můžu dopřát ten luxus. Tak mě to naučili Baudelaire, Rimbaud, kteří jsou pro mě nedostižní. Ti psali pro sebe. Třeba Baudelaire byl zámožný, já v posledních dvaceti letech jsem taky zámožný. Tak si můžu dopřát ten luxus, teda to, o čem jsem jako jinoch snil, realizovat teď. Psát uvolněnou prózou, tak jak psali ti moji velcí, jak to psal Rimbaud, stylové, ten pobyt v pekle; tak jak to psal doktor Kafka, že jo. Také to psal pro jistou hojivost, u něho to byl také luxus, psával tak, jako by se léčil. Tuberkulózu měl strašlivou, tak proti ní stavěl prostě svoje texty. A já mám tušení, že i Arthur Schopenhauer psal tak, jako by se léčil. Když jsem byl na vysoké škole jako právník, tak tam přednášel Fischer filozofii Arthura Schopenhauera a mě začal zajímat ten Arthur Schopenhauer vlastně rok předtím, protože jsem začal číst Kanta, a tam bylo v předmluvě, že v jistých směrech je pokračovatelem Kanta Schopenhauer. No, tak jsem začal chodit na přednášky, jel jsem si koupit knihy, musel jsem se naučit německy. Představte si, že naproti právnické fakultě bylo knihkupectví, po bombardování Prahy zmizelo, a já jsem si tam koupil pět svazků, a byl to Schopenhauer, Die Welt als Wille und Vorstellung, byly to černé knihy, komentované, podtrhané, a neznámá slovíčka byla napsána na marginu. Podle rukopisu jsem poznal, že to bylo z knihovny Ladislava Klímy, který byl velký znalec Schopenhauera. No pochopitelně se mi ten Schopenhauer hodil, protože já jsem ten čas bydlel v Nymburce, chodil jsem na nekonečné procházky, rád jsem se koupal, splýval jsem s přírodou, ten Nymburk byl pro mě skutečně takové krásné město, kde se zastavil čas, a ten Schopenhauer o tom hovoří ve své filozofii. To umění stáhnout se vycházelo z Platóna, procházelo indickou filozofií, nesnažící se snažení, to „tat-twam asi!“ – to jsi ty!, umění mystiky. Víte, ten mladý muž, který se neuměl učit, to všecko podvědomě znal, těmi procházkami temným pivovarem a nocí do toho sadu a zíráním na hvězdy. Proto jsem se nemohl učit, protože když se smrákalo a vyšla první hvězda, tak já jsem se přeléval do ní a měl jsem takový neskonale slastný pocit. Že já jsem se tam vlastně dostal až k hvězdě. Vycházel jsem nahoru, na ten pivovar, na ty střechy, prostě noc celá krásná, já jsem prožíval to plození v krásném toho Platónova světa. Já jsem neměl rád nějaký ten pokrok, já jsem měl rád takové to zastavení, a to všechno jsem se dočetl u Schopenhauera, že to je to pravé. Alle Liebe ist Mitleíd, soucit i se zvířaty. Když mě nemohli najít, tak já ležel v maštali, u volů, volové mě milovali, měli jsme tam dva páry, anebo u koní, jenom tak jsme se dotýkali, víte, čili i takové to moje nechtění. A vlastně já nejsem pro to, aby mí lidé byli nějak pokrokoví, já jsem spíš ten zasněný, ten permanentní jinoch, který dovede vnímat krásné věci. Estetika se stává mou etikou. Estetické vnímání. A protože ten pivovar byl mimo a to Labe tak krásné, ty louky byly tak překrásné, a ten recipient toho nebe – a do toho slunce a koupání, a loďky, byl jsem obklopen dětmi; mě milovaly děti, holčičky, kluci, a proto jsem jich měl plnou loďku. Já jsem měl takový pocit, že jsem superotec. Rozumíte? I večer, když jsme sedávali na lávkách, tak já jsem byl obklopen dětmi, i v Libni jsem měl cizí děti. Jak mohly, hned byly tam Na hrázi, kladly otázky, anebo přišly jenom tak, jako máte zatoulané kočky, prostě k sobě; koexistence, aniž byste musel třeba hovořit. Se zvířaty jsem si vůbec nepovídal, ač jsem byl s nimi ve velké jednotě. A to všechno, já bych řekl, bylo v tom Schopenhauerovi, který si nesl v sobě ten Východ, tu Indii, tu indickou filozofii snažícího se nesnažení. Až teprve teď se mi začíná trochu líbit Hegel. Protože jsem teď starší o těch padesát let, když na něho narazím, tak najednou zjišťuji, že jsem na tom jako on, když vychovával vzorné občany. Jestli jste pošťák, tak to musíte dělat téměř jako transcendentální pošťák, a když jste kočí, tak jste transcendentální kočí, a pokud jste prezident, no tak jím musíte být, každý v tom svém musí mít svou etiku. Já, i když jsem právník, jsem nikdy nebyl ctitelem státu. Stát je organizace, pyramida, tak to musí být, ale že bych z toho měl radost? Zrovna tak jako jsem nebyl ctitel vojska. Ale Hegel byl dokonce tvůrce pruského státu, tvůrce pruské, a tedy i carské armády, vždyť a to od něho všichni všechno přebírali; čili jsem ho jako nepřijímal, byl jsem hloupý, ale možná že ne. Měl jsem ale dojem, že je tvůrcem i toho pruského militarismu, a to já nerad. No tak jsem se s ním neztotožňoval, vždyť mi bylo dvacet pět let, ani ne, když jsem luštil Schopenhauera, zkrátka Die Welt als Wille und Vorstellung; tam jsou ty křiky na Hegela. A Friedrich Nietzsche říká: Wir Deutschen sind Hegelianer, ob wir wollen, oder nicht. A jak to dopadlo? Tím, že chtěli být Němci rasově nejlepší, vyvolali totální válku a všechno totálně prohráli.

Když na vás působila tato literatura, předpokládám, že na vás působil i Sigmund Freud.

Na mě působila jeho kniha o hysterii, je to vlastně kniha esejů. Byl to mistr stylu. Čili mě vzrušovalo to, jakým způsobem popisoval ty svoje případy a přístupy k věci. Ale k Freudovi jsem se dostal přes surrealisty. Surrealisté ho považovali za jednoho ze svých předchůdců. Traumdeutung, třeba. Existuje jedna malba o surrealistech, já už nevím, kdo to udělal, a je tam i Freud, je tam Dostojevskij, jsou tam jakoby živí, s tou surrealistickou skupinou. Čili Freud, způsob, kterým vyšetřoval, tím proudem podvědomí, se ztotožňuje i s automatickými texty surrealistů André Bretona, Philippe Soupaulta a Artauda i Crevela… Dalo by se říci, že Freud svou psychoanalýzou jim dal metodu, že lidé narušení nejsou odsouzeníhodní, ale pozoruhodní… že Freudovou metodou se lze dobrat podstaty člověka… Jeho klientela byli lidé vždy narušení, jejich projevy téměř básnické. A ta záliba surrealistů v pomatených je tak velká jako moje. A to je i můj strýc, jeho způsob vyprávění a vlastně jeho život; on se tím křikem a tím vyprávěním vlastně léčil. Čili to, co vyprávěl nám v rodině, co vyprávěl v hospodách slečnám, to všechno byl vlastně druh léčby, jako kdyby byl klientem pana Sigmunda Freuda. A ta naše spontaneita, i můj vztah k němu je apriorně spontánní, tedy já jsem s tím strýcem tak zajedno, že jsem převzal i jeho styl, ten jeho proud vyprávění, a když vezmu nůžky, rozstříhám to a sestavím si to ve svůj celek, tak je to literatura. Ale ten počátek je vždycky velký proud podvědomí, a to mě vždycky učil strýc a tak to dělám i dneska. Mě na Freudovi fascinuje jedna knížka. A je dost malinká. Vezměte Zur Psychopathologie des Alltagslebens. Co jsou moje příběhy? Psychopatologie dnešního všedního dne. Co je vyprávění Švejka? To je psychopatologie všedního dne. To má Freud vědecky zdůvodněné. Ale má jednu knížečku, ta je malá a vyšla na zlomu století, dokonce mám dojem, že roku 1900 Budoucnost jedné iluze. A jde tam o budoucnost iluze, jestli lidská společnost může být bez svých králů, bez prezidentů, bez arcibiskupů. A jak on tvrdí, jednou to možná půjde, ale musíme být všichni synové. Jak máme otce, tak tím momentem, tím otcem je dána jistá poslušnost a vzniká ta pyramida, která je u Hegela, čili je to budoucnost jedné iluze – žít bez otců… A pak mě Freud fascinuje tím, že dodělal to, co napsal Josef Breuer. Ten vlastně přišel na psychoanalýzu a napsal to, ale včas od toho odešel, protože byl křesťan. Protože začal vcházet do toho pokoje, kam křesťan nemá vejít. Kdežto ten Freud tam podle mě mohl vstoupit bez pocitu viny.