BOHUMIL

HRABAL

KLIČKY

NA

KAPESNÍKU

© Bohumil Hrabal, 1990

© László Szigeti, 1990

Foto © Tibor Hapka, 1990

ISBN 80-208-0984-8

BOHUMIL

HRABAL

Kličky

na

kapesníku

R O M Á N – I N T E R V I E W

/ptal se a odpovědi zaznamenal László Szigeti/

PRÁCE 1990

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.

Bohumil Hrabal

Pane Hrabale, prosím vás, kdy jste vlastně vstoupil do světa knih a literatury?

První kniha, co jsem dostal, byl slabikář. Když jsem se naučil číst, tak jsem dostal takovou zvláštní knihu, která se jmenovala Z Ledajáčka Ledaják. Je to příběh odporného a zlého kluka, ze kterého se stal nakonec slušný kluk. Já jsem se promítnul právě nikoli do toho slušného kluka, já jsem se promítnul do toho Ledajáka, no a zřejmě jsem tu knížku musel milovat, protože ji mám doma, nikdo z ní nečetl, jenom já, a je úplně rozbitá.

A kdo napsal toho Ledajáka?

Nějaký český spisovatel. Prostě to byla taková knížka pro děti, ilustrovaná. Ale ještě víc mě fascinovala biblická dějeprava. Biblická dějeprava, příběhy od Adama a Evy až k narození Ježíše Krista a obrácení Šavla na Pavla. Naučil jsem se ty biblické příběhy zpaměti. No, a třetí kniha, která mě určila, je Sokol-Tůma, který napsal Z českých mlýnů, a to je vyprávění o krajáncích, o životě ve mlýně a na vesnici vůbec, no a to všechno mě ohromovalo. A pochopítelně pak jsem tu a tam četl detektivky, Leona Cliftona, Nicka Cartera, nebo kovbojky Bufallo Bill, Divoký Billy a tak. Když jsem byl tak v páté třídě, dostal jsem knihu, kterou napsala Florence Montgomeryová a jmenuje se Nepochopen. Je to kniha nesmírně děsná a kromě toho není vůbec pro děti, protože ten Hemfry, ten je neustále nepochopen, i v rodině, ve které žil. Já jsem tu knihu nikdy nedočetl, vždycky jsem zesmutněl nad tím čtením. Dneska ale vím, že tak trochu jsem byl nepochopen i já, tak jako ostatně většina dětí, že jsem ji tedy nedostal na Ježíška omylem, ale že ta kniha měla vyšší smysl, který chápu teprve teď. I když tu knihu mám, dodneška jsem si netroufal ji dočíst, takže ten chlapec žije dál tak jako já. Teprve loni jsem se dozvěděl, že se můj hrdina skoro utopil. No jo. Ale vytáhli ho z vody spolu s jeho bratříčkem, kterému se nic nestalo, ale Hemfry se pádem ze stromu tak zranil, že zůstal mrzák – a ztratil vůli žít. Proto taky brzy zemřel.

Tak vás tedy magneticky přitahovaly nezbednosti. Ale jaké nezbednosti jste nalezl v biblických, historkách a v Tůmově knize?

Přitahovaly mě neustále se odvíjející story, příběhy. Jsou to takové jako mikropovídky. Tenkrát se učívalo náboženství, a mě ohromovalo to zkrácené podání velkých událostí…

A příběhy. Ale co vám daly ty knihy z hlediska myšlení?

Vůbec nic. Zábavu. Já taky považuju literaturu vždycky za zábavu. Můj strýc mi jednou daroval k vánocům knihu od Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel, renesanční dílo. To je takových devět set stran vyprávění velice humorného a velice intelektuálního, a neustále jsou tam citace starých Řeků a Římanů. A tam vlastně jsem se naučil a pochopil, co to je citovat, prostě být jako osvětář, dovolávat se toho, co v minulosti bylo krásného a obsažného.

Asi vás zaujal etický přínos díla, etické krédo Gargantuy a Pantagruela, „Fais ce que tu veux!“, tedy „Dělej, co se ti líbí!“, což silně vyzařuje z vašich knih.

Asi jo, umím některé partie zpaměti, a vlastně ta renesanční bible Françoise Rabelaise je moje druhá univerzita. Má Magna Charta libertatum… Tak vlastně já do těch dvaceti let jsem četl jakoby pro zábavu a vždycky v posteli s kocourama. Já jsem chodíval brzo spát, ještě se nestmívalo a já už jsem byl v posteli a četl jsem a kocouři leželi vedle mě a já jsem četl pořád to samé a vzrušovalo mě to neustále. To jsou ty kořeny. Po dvaceti letech jsem si začal uvědomovat, co to je kniha a co to je vzdělání. Já jsem byl do dvaceti let vlastně duševně mrtev. Byl jsem pořád někde jinde. I ve škole.

Z čeho jste propadl?

No vždycky z češtiny. Teprve teď jsem pochopil, co to je plusquamperfektum.

A na které škole, na základní, anebo na střední?

V Brně a v Nymburce; byl jsem jako zabedněn. Ignorantia.

Jaký má podle vás význam čtení v dospělosti, v dospívání a v dětství?

Já bych řekl, že čtení je součást vytváření osobnosti. Dítě, to děcko, které ještě neumí opravdu číst, čtením si potom získá přehled, je to takový narůstající proces, poznávání světa kolem nás. Kdy se potom dovídáte o věcech, které i ve škole i ve světě jsou. Ti kluci, kteří ve škole něco znamenali, vždycky rádi četli.

A co ta léta dospívání, ve kterých jste se nedovedl učit?

Ovšem, na střední škole jsem měl tu chybu, že jsem se nedovedl učit. Já jsem se nemohl podívat na jakoukoliv učebnici, dostával jsem z ní psotníček.

Proč?

Nevím. Totiž – moje kniha byla všechno to venku.

Byl jste chytrý?

Vůbec ne; já byl spíš hlupák, svým způsobem. Jednou ve čtvrté třídě pro mě přišla dospělá děvčata ze čtvrté měšťanky a přivedla mě do dívčí školy. Tam děvčata nevěděla přesně, jak je to s tím obrácením Šavla na Pavla. Já jsem tam přišel a všecko suverénně odříkal. Děkan Nikl potom řekl: „Děvčata, styďte se!“, a pak: „Bohoušku, děkuju ti!“, a zase mě odvedli zpátky. Tak poprvně a naposled se stalo, že jsem nějak v té škole vynikl.

A na prahu dospělosti?

V dospělosti, to je od těch dvaceti let, když jsem přišel na vysokou školu, tak jsem propadl knihám totálně. A prostě od té doby, od mých dvaceti let, sháním informace. A s velkou chutí. Dokonce posedle jsem četl filozofy antické, básníky čínské, a tak čas předminulý se mi stává časem přítomným…

Vy jste spisovatel a čtete filozofy. Ale co takový jednoduchý člověk? Proč čte a jak čte?

Přesně asi tak jako já. Podle svého si vybere, co se hodí k jeho mentalitě, k jeho stylu, to, co je v něm už od dětství, a vybírá si takovou literaturu. Takže v téhle zemi, kterou znám, v Čechách a na Moravě, číst je přece samozřejmé. Tady, když se objeví jakákoliv kniha, která má hodnotu, tak je hned rozebrána. To máte fronty ve čtvrtek a už přesně víte, že tam bude nějaký bestseller nebo něco takového, co českého čtenáře zajímá. A je jedno, jestli je to dělník nebo student nebo intelektuál; já totiž žiju v zemi, kde desítky generací už umějí číst a psát. Takže dneska chce bejt každej chirurg, nikdo házet lopatou…

A z čeho plyne ta žízeň po knize?

Nevím, v téhle zemi je nějaká ta potřeba číst, tak jako třeba v jiných zemích to není. Kdysi dávno kardinál Piccolomini poslal zprávu do Říma a má tam v ní poznámku, že v této zemi, teda v Praze, jak zjistil, staré a obyčejné ženské rozuměly Písmu svatému líp než v Římě kardináli. Když pojedete po Praze, uvidíte, že každý třetí člověk v tramvaji spí a každý čtvrtý čte. Nejen noviny, ale i knihy, a lidé jsou tak vášnivě začteni do těch knih, že to je až nápadné. Odkud je ten hlad, to nevím. Nevím, kde se to v tomhletom národě bere, jen to vím, že jiné národy čtou také. Cizinci si jako prvního všimnou, když sem přijedou, že průměrní lidé jsou daleko víc informováni, než očekávali. Že teda obyčejní lidé mají svou knihovničku, ve které se vyznají, a mají tak v tom průměru prostudované jisté problémy evropské a světové. Češi jsou daleko líp informováni, do větší hloubky, než třeba Němci, český člověk je nějak posedlý touhou po informaci. Proto taky ten zmatek…