„Zakázáno ne. Prostě se to nedělá. Já to ale udělám, jestli chceš. A jestli to budu umět. Nejsem totiž žádný zvláštní oslovovač."

„Vy na to máte speciální učitele?"

„Ano. S výjimkou Alteny, kde je vysoký výskyt přirozené senzibility a prý se tam maminky domlouvají se svými nenarozenými dětmi. Nevím, co jim ta mimina odpovídají. Ale většina z nás se to učí, jako by to byl cizí jazyk. Nebo spíše mateřský jazyk, který se však člověk učí hodně pozdě."

Myslím, že chápal moje motivy, proč mu nabízím, že ho naučím této dovednosti, a strašně ji chtěl zvládnout. Učinili jsme první pokus. Snažil jsem si vzpomenout, jak mě oslovovali, když mi bylo dvanáct. Řekl jsem mu, že nesmi na nic myslet, prostě temno. To se mu nepochybně podařilo rychleji a důkladněji, než jsem toho byl schopen já: byl ostatně vyznavačem handdary. A pak jsem ho oslovoval myšlenkami, jak nejzřetelněji jsem uměl. Bezvýsledně. Zkusili jsme to znovu. Jelikož člověk nemůže oslovit druhého, dokud sám nebyl osloven, dokud se jeho skryté, telepatické schopnosti neprobudí k životu jedním jasným přijatým sdělením, musel jsem se nejdříve já propracovat k němu. Půl hodiny jsem se o to pokoušel, až jsem cítil, že mi mozek vypovídá službu. On vypadal sklíčeně. „Myslel jsem, že to pro mě bude hračka," přiznal se. Byli jsme oba unaveni a pro ten večer jsme s pokusy skončili.

Další naše snažení nebylo o nic úspěšnější. Snažil jsem se vysílat k Estravenovi myšlenky, když spal, protože jsem si vybavil, co mi říkal můj oslovovač o existenci ‚snových vzkazů‘ u předtelepatických národů, ale nezabralo to.

„Co když my tady tuto schopnost postrádáme?" zapochyboval Estraven. „Různé náznaky a zvěsti o ni existuji, takže jsme si pro ni vytvořili slovo, ale nevím o žádném prokázaném případu telepatie mezi námi."

„Tak tomu bylo u nás po celá tisíciletí. Několik přirozených senzibilů, kteří si nedovedli své nadání vysvětlit a neměli nikoho, od koho by přijímali a koho by oslovovali. U všech ostatních byla tato schopnost latentní, pokud vůbec byla. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že, s výjimkou rozených senzibilů, je tato schopnost, ačkoli má fyziologický základ, záležitosti psychologickou, je produktem kultury, vedlejším příznakem běžného myšlení? Malé děti, defektní osoby a lidé v nerozvinutých a zaostalých společnostech se myšlenkami dorozumívat nedovedou. Základním předpokladem je určitá úroveň složitějšího myšlení. Nemůžeš jen tak vytvořit z atomů vodíku aminokyseliny: nejdříve je třeba poměrně složitě zauvažovat a tohle je stejná situace. Abstraktní myšleni, rozmanitost vzájemných společenských vztahů, kulturní pokrok, estetické a etické vnímáni, to vše musí dosáhnout napřed určité úrovně, než se dá spojení uskutečnit – než se o té utajené vnitřní síle dá uvažovat."

„Možná jsme my Getheňané té úrovně nedosáhli."

„Vy jste ji daleko přesáhli. Ale svoji roli sehrála náhoda. Jako při tvorbě aminokyselin… Nebo sáhněme po analogiích z kulturní oblasti – jsou to jen analogie, ale mohou ledacos objasnit – z vědy, například užíváni konkrétních experimentálních technik. V Ekumenu existuji země, které se mohou pochlubit rozvinutou kulturou, složitým společenským uspořádáním, filozofu, nejrůznějšími druhy umění, etikou, vysokou životni úrovni a úspěchy ve všech těchto oblastech; a přitom se tam lidé nikdy nenaučili přesně zvážit kámen. Samozřejmě že teď se to naučit mohou. Ale půl miliónu let na to nepřišli…, některé země zase vůbec nemají vyšší matematiku, nedostali se za nejjednodušší aplikovanou aritmetiku. Všichni jsou tam schopni pochopit matematickou symboliku, ale nikdo to nezkouší ani nezkusil. Terrané ve skutečnosti neznali nulu, začali ji používat až někdy před třemi tisíci roky." Estraven překvapením zamrkal. „A co se týká Gethenu, ze všeho nejvíc by mě zajímalo, jestli my ostatní můžeme v sobě najít schopnost věštby – zda i to je součástí vývoje myšlení – jestli nás ty techniky naučíte."

„Ty to považuješ za užitečné?"

„Přesné proroctví? No ovšem!"

„Asi bys musel napřed uvěřit, že je to zbytečné, abys to mohl provozovat."

„Vaše handdara mě fascinuje, ale někdy si tak, Harthe, říkám, jestli to není prostě paradox, ze kterého se stal životní styl…"

Znovu jsme se pokusili o myšlenkové dorozumívání. Nikdy dřív jsem opakovaně nevysílal totálnímu nepříjemci. Byl to trpký zážitek. Začínal jsem mít pocity ateisty, který se modli. Zanedlouho Estraven zívl a prohlásil: „Jsem hluchý, hluchý jak pařez. Pojďme raději spát." Souhlasil jsem. Zhasl světlo, odříkal kratinkou chválu temnoty; zavrtali jsme se do spacích pytlů a Estraven v minutě spal, jako když ho do vody hodí. Pociťoval jsem jeho spánek jako svůj vlastni: empatické pouto bylo na světě a já jsem ho ještě jednou, ospale, oslovil jménem – Thereme!

Musel sedět rovně jako svíčka, protože jeho silný hlas zazněl v černi nade mnou. „Areku! Jsi to ty?"

„Ne, Genly Aii, já tě oslovuji."

Lapal po dechu. Ticho. Šmátral po chabovém ohřívači, rozsvítil a upřel na mě tmavé oči plné strachu. „Zdálo se mi," promluvil, „myslel jsem, že jsem doma – "

„To jsi slyšel moje myšlenky."

„Tys mě volal – to byl přece můj bratr. To byl jeho hlas. Ale on je mrtvý. Tys mě volal – tys mě volal jménem Therem? Já… To je strašnější, než jsem čekal." Vrtěl hlavou jako někdo, kdo se chce zbavit noční můry, a potom si položil hlavu do dlani.

„Harthe, moc mě mrzí – "

„Ne, klidně mi tím jménem říkej. Když můžeš uvnitř mé lebky promlouvat hlasem zemřelého, pak mi můžeš říkat mým jménem! Říkal by mi on ‚Harthe‘? Už chápu, proč v této domluvě neexistuje lhaní. To je strašné… Tak dobře. Dobře, zkus to ještě."

„Počkej."

„Ne. Dělej."

Upíral na mě planoucí ustrašené oči a já jsem ho oslovil: „ Thereme, příteli, mezi námi není nic, čeho bychom se měli bát."

Nespouštěl ze mě oči, takže mě napadlo, že mi nerozuměl. „Ale je," řekl.

Za chvilku, to už se ovládal, klidně konstatoval: „Tys mluvil mou řečí."

„Protože můj jazyk ty neznáš."

„Říkal jsi mi, že to budou slova, já vím… přesto jsem si to představoval jako – porozumění – "

„Empatie je něco jiného, i když spojitost tu je. Dnes večer nám umožnila spojení. Ale při té pravé myšlenkové domluvě se aktivizují fečová centra mozku, stejně jako – "

„Ne, zadrž, ne, prosím tě. To mi řekneš později. Proč mluvíš hlasem mého bratra?" V jeho otázce bylo patrné napjaté očekávání.

„Na to ti neodpovím. To nevím. Řekni mi o něm."

„Nusuth… Můj skutečný bratr Arek Harth rem ir Estraven. Byl o rok starší než já. Byl by lord z Estre. My… odešel jsem prostě z domu kvůli němu. Čtrnáct roků je mrtvý."

Oba jsme chvíli mlčeli. Nemohl jsem vědět ani se zeptat, co se za jeho slovy skrývá: stálo ho příliš mnoho námahy říci i to málo, co řekl.

Nakonec jsem ho vyzval: „Oslov mě, Thereme. Zavolej mě jménem." Věděl jsem, že toho je schopen: spojení bylo navázáno, neboli, jak říkají odbornici, byli jsme stejně nafázováni, i když on samozřejmě ještě netušil, jak vůli překonat existující bariéru. Kdybych byl naslouchač, mohl jsem slyšet jeho myšlenky.

„Ne," bránil se. „Nikdy, ještě ne…"

Ale jeho nenasytného, zvídavého ducha nezkrotil žádný šok, posvátná úcta ani strach nadlouho. Poté co znovu zhasl světlo, jsem najednou svým vnitřním sluchem rozeznal jeho zajíkavé: „Genry." Ani v myšlenkové řeči nikdy nevyslovil „l" jak se patří.

Hned jsem mu odpověděl. Ze tmy se ozval neartikulovaný zvuk, který vyjadřoval strach a měl v sobě i přídech uspokojení. „Už ne, už ne," řekl nahlas. Za chvilku jsme konečně oba usnuli.

Nikdy tomu nepřišel úplně na chuť. Ne že by neměl nadání nebo se mu nedařilo, ale vždycky ho to uvádělo v hluboký zmatek a pořád to nebyl schopen přijmout jako hotovou věc. Rychle se naučil vybudovat bariéry, ale nejsem si jistý, jestli měl pocit, že se na ně může spolehnout. My jsme asi na tom byli také tak, když se před staletími vrátili oslovovači z Rokanonu a učili nás tomuto ‚Poslednímu umění‘. Je možné, že Getheňan, tím, že je podivuhodně soběstačný, pociťuje telepatické dorozumíváni jako porušení své soběstačnosti, jako zásah do své nedotknutelnosti, což jen stěží snáší. Je možné, že to bylo jen Estravenovými povahovými rysy, mimořádnou otevřeností a rezervovaností zároveň: každé slovo, které řekl, se vynořilo z hlubokého ticha. Když jsem k němu promlouval já, slyšel hlas mrtvého, hlas svého bratra. Nevěděl jsem, co kromě lásky a smrti mezi ním a jeho bratrem bylo, ale věděl jsem, že kdykoli ho oslovím, škubne sebou, jako bych se dotkl nějaké rány. A tak to důvěrné sblížení mezi našimi mozky bylo poutem, to ano, ale záhadným a plným odříkáni, poutem, které nepřinášelo (jak jsem původně očekával) více světla, ale spíše ukázalo velikost temnoty.