„Vaše rasa je na tomto světě strašlivě sama. Žádní jiní savci. Žádné jiné dvojpohlavni druhy. Žádný jiný živočich, který by byl dost inteligentní, aby se dal ochočit. To musí ovlivnit vaše myšleni, tahle výlučnost. Nemám na mysli vědecké myšleni, ačkoli jste vynikající ve vyslovování hypotéz – je pozoruhodné, že jste došli k nějakému evolučnímu pojetí, když je mezi vámi a nižšími živočichy taková nepřekonatelná propast. Ale filozoficky, citově: být tak zoufale sami, v tak nepřátelském světě, to musí poznamenat celý váš pohled na svět."

„Yomeshové by řekli, že lidská jedinečnost pochází od Boha."

„Vládcové Země, ano. Jiné kulty na jiných světech došly ke stejnému závěru. Jsou to většinou kulty dynamických, dravých civilizací, vyznačujících se neúctou k ekologii. Orgoreyn je svým způsobem typickou ukázkou; alespoň působí dojmem, že má tendenci nenechávat věci na pokoji. Co říkají handdarové?"

„V handdaře, no… jak bych to řekl, není žádná teorie, žádné dogma. Možná jsou si méně vědomi té mezery mezi lidmi a zvířaty a více se zabývají podobnostmi a pojítky, protože živí tvorové jsou jen částí velkého komplexu takových spojovacích článků." Celý den se mi hlavou honila Tormerova balada, a tak jsem zarecitoval:

Hlas se mi chvěl, když jsem to odříkával, protože jsem si přitom vzpomněl, že mi tytéž verše napsal ve svém posledním dopise před smrtí můj bratr.

Ai se pohroužil do svých myšlenek a po chvíli řekl: „Vy jste izolovaní a nerozlišení. Zřejmě jste zrovna tak posedlí jednotou jako my dualismem."

„My jsme také dualisté. Dualita je základem všeho, ne? Pokud existuje nějaké já a někdo druhý."

„Já a Ty," řekl. „Ona to je konec konců daleko širší otázka, než jen otázka pohlaví…"

„Víš, co mi pověz – jak se liší u vaší rasy to druhé pohlaví od tvého?"

Vypadal vylekaně a ve skutečnosti ho tak polekala moje otázka; kemmer s sebou přináší tyto spontánní projevy. Oba jsme byli celí nesví. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel," odpověděl. „Tys vlastně nikdy neviděl ženu." To slovo, které použil, bylo v jeho jazyce, ale já jsem ho znal.

„Viděl jsem ženy na tvých fotkách. Vypadaly jako těhotní Getheňané, ale s většími prsy. Liší se hodně od tvého pohlaví, co se duševních pochodů týká? Jsou jakoby jiný živočišný druh?"

„Ne. Ano. Ne, jistě že ne, vlastně ani ne. Ale rozdíl je velmi důležitý. Domnívám se, že nejdůležitější věc, ta ze všech nejzávažnější okolnost v lidském životě, je, jestli je narozený člověk pohlaví mužského, nebo ženského. Ve většině společností to předurčuje vyhlídky člověka do budoucna, oblast, ve které bude podnikat, názory, etiku, chování – skoro všechno. Slovní zásobu. Způsob dorozumíváni. Oblečení. I jídlo. Ženy… ženy zpravidla jedí méně…, je nesmírně těžké rozlišit vrozené rozdíly od získaných. I v těch společnostech, kde mají ženy rovnoprávné postaveni s muži, přece jen je na nich, aby rodily a většinou i vychovávaly děti…"

„Rovnoprávnost tedy není všeobecně platné pravidlo? Jsou na tom rozumově hůře?"

„To nevím. Připadá mi, že mezi nimi nebývají často matematičky, hudební skladatelky, vynálezkyně nebo abstraktní myslitelky. Ale ne že by byly hloupé. Po tělesné stránce jsou méně svalnaté, zato jsou však trochu odolnější než muži. Psychicky – "

Dlouze se zahleděl do rozžhavených kamínek a pak zavrtěl hlavou: „Víš, Harthe, já ti vlastně nemůžu říct, jaké ženy jsou. Nikdy jsem o tom takto abstraktně neuvažoval a – Bože můj! – vždyť já už jsem to v podstatě zapomněl. Já už jsem dva roky tady… Ty to asi netušíš. Ale v jistém smyslu jsou mi ženy vzdálenější než ty. My dva máme společné pohlaví, jakkoli…" Odvrátil se a zasmál se, smutně, nuceně. I já jsem měl smíšené pocity, a tak už jsme to téma dále nerozváděli.

Ymy Thanern. Dnes dvacet devět kilometrů, východo-severo-východ podle kompasu, na lyžích. První hodinu cesty jsme za sebou nechali ty ledové bloky a rozsedliny. Oba jsme dnes táhli, já nejdříve před nim se sondou, ale nebylo jí zapotřebí: na pevném ledu je nějaký ten metr firnu a na něm leží pár centimetrů nového sněhu z poslední chumelenice a ten tvoří solidní povrch. Nebořili jsme se ani my, ani sáně, ty tentokrát klouzaly tak lehce, že bylo těžké uvěřit, že za sebou pořád vlečeme každý asi padesát kilogramů. Během odpoledne jsme se při tahání střídali, protože na takovém báječném sněhu to jeden s přehledem zvládne. Škoda, že ten nejtěžší úsek do kopců a přes skály jsme museli absolvovat plně naložení. Teď jsme čím dál lehčí. Až moc lehcí: přistihuji se, že nějak moc často myslím na jídlo. Ai říká, že jíme étericky. Celý den jsme uháněli jako s větrem o závod po rovné ledové pláni, jednotvárně bílé pod šedomodrou oblohou, neporušené, s výjimkou několika černých nunataků, které jsou teď už kus za námi, a temné čmouhy za nimi – to dýchá Drumner. Jinak nic: slunce za závojem, led.

Tato báje pochází z předhistorickych dob; byla zaznamenána v mnoha obměnách. Tato velmi primitivní verze je z předyomeshského písemného dokumentu, který byl nalezen v zapadlých končinách Gobrinu v jeskynní hrobce Isenpeth.

Na počátku nebylo nic, jen led a slunce.

V průběhu let vytvořilo slunce v ledu velkou propast. Po stranách propasti byly velké ledové útvary. Propast neměla dno. Ledové útvary na bocích pomaloučku tály a kapičky vody padaly dolů. Jeden z těch útvarů řekl: „Krvácím." Druhý řekl: „Pláču." Třetí řekl: „Potím se."

Ledové útvary vystoupily z propasti a octly se na ledové pláni. Ten, který řekl „Krvácím", sáhl na slunce a z jeho útrob vyrval hrsti výkalů a z tohoto hnojiva stvořil na zemi hory a údolí. Ten, který řekl „Pláču", dýchal na led, ten se rozpouštěl, a tak vznikly řeky a moře. Ten, který řekl „Potím se", sebral půdu a mořskou vodu a z nich stvořil stromy, rostliny, květiny a obilí, živočišstvo a lidi. Rostlinám se dařilo v půdě i v moři, živočichové se proháněli po zemi a plavali v moři, ale lidé se neprobudili. Bylo jich třicet devět. Spali na ledu a nehýbali se.

Posléze si ty tři ledové útvary dřeply k sobě, přitáhly kolena a nechaly se rozpouštět sluncem. Tály jako mléko a to mléko vtékalo do úst oněm spáčům, až se vzbudili. Člověčí mláďata teď pijí tohle mléko, bez něho se neprobudí k životu.

První se probudil Edondurath. Byl tak vysoký, že když se postavil, rozrazil hlavou oblohu, a začal padat sníh. Viděl, že se i ostatní hýbou a probouzejí a dostal z nich strach, a tak jednoho po druhém zabil pěstí. Třicet šest jich zabil. Ale jeden, předposlední, utekl. Jmenoval se Haharath. Běžel dlouho přes ledovou pláň a pak i mimo ni. Edondurath ho pronásledoval a nakonec dohonil a srazil k zemi. Haharath se potom vrátil do svého rodiště na Gobrinském ledu, kde ležela těla ostatních, ale poslední byl pryč: utekl, když Edondurath pronásledoval Haharatha.

Edondurath postavil ze zmrzlých těl svých bratrů dům a uvnitř čekal, až se vrátí ten poslední. Každý den promluvila jedna z mrtvol: „Hoří bratr? Hoří?" Všechny ostatní mrtvoly se zamrzlými jazyky odpovídaly: „Ne, ne." Pak Edondurath ve spánku vstoupil do kemmeru a mlátil sebou a mluvil nahlas ze spaní, a když se vzbudil, všechny mrtvoly říkaly: „Hoří! Hoří!" A poslední bratr, nejmladší, je uslyšel a přišel do domu z těl a spojil se s Edondurathem. Z těch dvou se zrodila lidská pokolení, z Edondurathova těla, z Edondurathova lůna. Jméno toho druhého bratra, mladšího, vlastně otce, není známo.

Každé dítě, které se jim narodilo, neslo v sobě kus temnoty, která ho pronásledovala, kamkoli ve dne šlo. Edondurath se zeptal: