Celý ten kolotoč stavění stanu, ukládáni všeho do bezpečí, zbavování oděvů přimrzlého sněhu a tak dále vyžadoval železné nervy. Někdy se mi zdálo, že to nemá vůbec smysl. Bylo tak pozdě a taková zima a člověk byl tak utahaný, že by bylo mnohem jednodušší se někde v závětří za saněmi zavrtat do spacího pytle a neobtěžovat se se stanem. Vzpomínám na některé večery, kdy jsem přesně toto cítil a strašně nu vadila systematická, tyranská důslednost mého souputníka, který trval na tom, že provedeme všechno a provedeme to správně a důkladně. V takových okamžicích jsem ho nenáviděl, nenávistí, jejíž živnou půdou byla smrt, která se uhnízdila v mé duši. Nenáviděl jsem požadavky, které na mně tvrdě, nelítostně a neúprosně kladl ve jménu života.

Když byly všechny úkony za námi, mohli jsme vejit do stanu a téměř ihned na nás dýchlo hřejivé bezpečí kamínek a stanu. Obklopovalo nás něco úžasného: teplo. Smrt a zima zůstaly venku, zapomenuty.

Venku zůstala i veškerá nenávist. Jedli jsme a pili. Po jídle jsme se bavili. Když byla zima venku opravdu krutá, nepomohla ani vynikající izolace stanu a museli jsme si přisunout spací pytle co nejblíže ke kamínkům. Vnitřek stanu se potáhl mrazivým povlakem. Otevřít samoutěsňovací otvor znamenalo vpustit dovnitř studený průvan, který se v tu ránu srážel a prohnal se stanem v podobě mlžného závoje. Když zuřila vánice, vnikaly dovnitř jehličky ledového vzduchu, jakkoli důmyslně byly všechny otvory chráněné, a jemný sněhový prášek vytvářel ve vzduchu opar. Tyto bouře bývaly neuvěřitelně hlučné, nemohli jsme se domlouvat, pokud jsme nestáli těsně u sebe a nekřičeli. Někdy večer se zase rozhostilo takové ticho, jaké si člověk představuje, že existovalo předtím, než začaly vznikat hvězdy, a že bude existovat, až všechno zanikne.

Tak hodinu po jídle stáhl Estraven kamínka, pokud to bylo možné, a vypnul světelný zdroj. A potom oddrmolil kratinkou kouzelnou modlitbu, v podstatě jediná prosebná slova, která jsem se z handdary naučil: „Pochválena budiž temnota a nedokončené stvoření," a nastala tma. Spali jsme. Ráno nás čekalo všechno znovu.

Takhle dokola se to opakovalo padesát dní.

Estraven stíhal psát deník, i když během pochodu po ledu málokdy zaznamenával něco víc, než jaké je počasí, a vzdálenost, kterou jsme daného dne ušli. Mezi těmito poznámkami je tu a tam zmínka o tom, co ho napadalo nebo o čem jsme se spolu bavili, ale ani čárka o rozhovorech, které šly do hloubky a které jsme vedli po mnoho večerů mezi večeří a spánkem v průběhu prvního měsíce na ledu, když jsme ještě měli k povídání dost energie, nebo které jsme vedli ve dnech, kdy nás bouře donutila zůstat ve stanu. Řekl jsem mu, že na planetě, která není naším spojencem, bych neměl paraverbální domluvu používat, i když přímo zakázáno to nemám, a prosil jsem ho, aby se s tím, co se naučil, nesvěřoval svým lidem, alespoň dokud já nebudu moci sdělit svým kolegům na lodi, co jsem udělal. Souhlasil a slovo dodržel. Nikdy neprozradil ani nenapsal nic o našich tichých rozhovorech.

Myšlenková domluva bylo to jediné, co jsem Estravenovi z veškeré své civilizace, své cizokrajné skutečnosti, o kterou se tak hluboce zajímal, prostě musel předat. Mohl jsem nekonečně dlouho mluvit a popisovat; ale jen to jsem musel předat. Možná že je to opravdu jediná důležitá věc, kterou musíme dát Zimní planetě. Lhal bych, kdybych tvrdil, že motivem, proč jsem porušil zákon o kulturním embargu, byl vděk. Nesplácel jsem mu tím dluh. Takové dluhy zůstávají nesplatitelné. Dospěli jsme zkrátka s Estravenem do bodu, kdy jsme spolu sdíleli vše, co stojí za to sdílet.

Předpokládám, že se ukáže, že mezi gethenskými oboupohlavními a hainskými jednopohlavními bytostmi je možný pohlavní styk, třebaže takový styk bude nevyhnutelně sterilní. Zatím chybí důkazy; my jsme s Estravenem nedokázali nic, až snad na nepatrné náznaky. Nejblíže k jekémusi vrcholu nás naše sexuální touha přivedla jednou večer, na začátku naší cesty, byla to naše druhá noc na ledu. Celý den jsme se plahočili členitou krajinou, plnou propastí východně od Ohňových vrchů, a stejnou cestou zpět. Večer jsme byli unaveni, ale v povznesené náladě, protože jsme si byli jistí, že se před námi brzy objeví schůdnější krajina. Po večeři však byl Estraven najednou zamlklý a nehodlal se se mnou bavit. Poté co mě zase odbyl, jsem ho nakonec vyzval: „Harthe, zase jsem něco řekl špatně, řekni mi, prosím tě, co."

Neříkal nic.

„Udělal jsem nějakou chybu v shifgrethoru. Mrzí mě to. Nemohu se to naučit. Vlastně jsem nikdy pořádně nepochopil význam toho slova."

„Shifgrethor? Pochází ze starého označení pro stín."

Oba jsme se na moment odmlčeli a on se mi pak zpříma podíval do očí. V načervenalém světle byl jeho obličej tak křehký, tak zranitelný, tak vzdálený jako obličej ženy, která přemýšlí a nemluví, jen se na člověka dívá.

A tehdy jsem v něm znovu uviděl, a teď už nadobro, to, čeho jsem se obával a co jsem předstíral, že nevidím: že je stejně žena jako muž. Rozumí se samo sebou, že s tímto strachem pominuly i příčiny strachu; a já jsem ho konečně přijal takového, jaký byl. Do té doby jsem neuznával, přímo jsem se vzpíral připustit skutečný stav věcí. Měl úplnou pravdu, že jediný člověk na Gethenu, který mi důvěřuje, je jediný Getheňan, kterému já nedůvěřuji. On byl totiž opravdu jediný, kdo mě bezvýhradně akceptoval jako lidskou bytost, kdo mě měl rád jako člověka, kdo mi byl zcela oddaný; a ode mne tedy vyžadoval, abych ho uznal a akceptoval stejnou měrou. K tomu jsem neměl dost dobré vůle. Obával jsem se toho. Nechtěl jsem dát svou důvěru a přátelství muži, který je ženou, a ženě, která je mužem.

Hlas mu zadrhával, když mi jednoduše vysvětloval, že je v kemmeru a že se snaží mi vyhýbat, pokud je to v našich podmínkách možné. „Nesmím se tě dotknout," musel překonat strašlivé zábrany, aby to vyslovil, a hned se otočil.

„Chápu, naprosto souhlasím," řekl jsem mu.

Uvědomil jsem si a myslím, že si to uvědomil i on, že právě ze sexuálního napětí mezi námi, které jsme přiznali, pojmenovali, ale které se tím nijak nezměnilo, najednou mezi námi vzniklo přátelství nebo lépe řečeno – ujistili jsme se, že existuje: přátelství, které jsme v našem vyhnanství oba tolik potřebovali, které jsme už prokázali ve dnech i nocích naší krušné pouti, že jsme ho klidně už tehdy, i později, mohli nazvat láskou. Nebyla však založena na podobnostech a společných rysech, ale na rozdílnosti; z té rozdílnosti pramenila naše láska: a sama o sobě byla mostem, který se klenul nad vším, co nás rozdělovalo. Kdybychom se spojili pohlavně, znamenalo by to pro nás znovu setkáni bytostí z cizích světů. Dotýkali jsme se, jediným možným způsobem, jakým to šlo. Zůstali jsme jen u toho. Nevím, jestli jsme udělali správně.

Tu noc jsme se víc rozpovídali a vzpomínám si, že jsem prožíval krušné chvíle, když se mě zeptal, jaké jsou ženy, a já jsem měl odpovědět tak, aby to mělo hlavu a patu. Několik příštích dnů jsme od sebe udržovali jakýsi podivný odstup a chovali se upjatě. Skutečná láska mezi dvěma lidmi ostatně zahrnuje schopnost a možnost hluboce ranit. Až do onoho večera by mě nebylo vůbec napadlo, že mohu Estravena nějak ranit.

Ted, když padly bariéry, bylo pro mě přímo nesnesitelné, jak omezené, ovšem z mého hlediska, bylo naše dorozumíváni a porozumění. Hodně brzy, asi tak o dva nebo tři večery později, sotva jsme dojedli – speciální pochoutku, kadikovou kaši s cukrem, na oslavu více než třiceti kilometrů, které jsme toho dne urazili – jsem svému příteli připomněl: „Loni na jaře, tehdy večer v Červeném rohovém domě jsi říkal, že by ses chtěl ode mne dozvědět víc o paraverbální komunikaci."

„Ano, zajímalo mě to."

„Chceš zkusit, jestli tě to budu schopný naučit?"

Rozesmál se. „Ty mě chceš přistihnout při lži."

„Jestli jsi mi někdy lhal, tak je to dávno a bylo to v jiné zemi."

Byl pravdomluvný, ale málokdy přímý. Zalichotilo mu to a řekl:

„V jiné zemi ti můžu říkat jiné lži. Ale měl jsem dojem, že máš zakázáno učit tu myšlenkovou vědu… domorodce, dokud se nepřipojíme k Ekumenu."