místě.

Když se blížila polovina Nimmeru, čekalo nás, po všech těch vichrech a vlezlé zimě, celou řadu dni klidné počasí. Pokud nějaká bouře řádila, bylo to jižně od nás, tam dole, a my uprostřed vánice jsme měli jen zataženou oblohu, ale bezvětří. Nejdříve byla clona mraků poměrně tenká, takže vzduch byl mírně prozářen matným slunečním svitem, odraženým jak od mraků, tak od sněhu, shora i zdola. Přes noc počasí jakoby zhoustlo. Jakýkoli jas pohasl, nezbylo nic. Vylezli jsme ze stanu – do ničeho. Sáně a stan byly na místě, Estraven stál vedle mě, ale ani on, ani já jsme nevrhali žádné stíny. Všude kolem bylo matao. Šli jsme po sněhu, který nám vrzal pod nohama, ale nebylo stínu, který by naše šlépěje vyznačil. Nezanechávali jsme žádné stopy. Sáně, stan, on, já: a dále už vůbec nic. Žádné slunce, žádná obloha, žádný horizont, žádný svět. Šedobělavé prázdno a v něm visíme my. Ta iluze byla tak dokonalá, že jsem měl potíže s udržením rovnováhy. Střední ucho bylo zvyklé, že mu oči potvrzovaly, jak stojím; teď žádné potvrzeni nedostávalo; kdybych byl slepý, vyšlo by to nastejno. Dokud jsme nakládali, ještě to šlo, ale když už jsme táhli sáně a před námi nic, nic, na co by se člověk podíval, nic, na čem by takříkajíc spočinulo oko, bylo to nejdříve nepříjemné a potom vyčerpávající. Postupovali jsme na lyžích, po dobrém fírnovém povrchu bez jakýchkoli navátých zmrzlých nerovností, pod sebou jsme měli pevnou vrstvu, jistě tak kilometr a půl až dva kilometry silnou. Mělo se nám tedy jít dobře. My jsme však stále zpomalovali, tápavě hledali cestu na absolutně rovné pláni a vybičovat se k našemu běžnému tempu vyžadovalo opravdu silnou vůli. Každá sebenepatrnější nepravidelnost působila jako šok – stejný jako člověk zažívá, když jde po schodech a stoupne na schod, který už nečekal, nebo stoupne do prázdna, kde naopak schod očekával – protože jsme neviděli před sebe: žádný stín, který by na něco dopadl. S očima otevřenýma jsme lyžovali slepě. Takto míjely dny a my jsme začali naše úseky zkracovat, protože tak v půli odpoledne jsme se vždycky oba potili a chvěli vypětím a únavou. Dospěl jsem k tomu, že jsem zatoužil po sněžení, vichřici, zkrátka po něčem: ale ráno co ráno jsme se vysoukali ze stanu do prázdna, do bíla, které Estraven nazval Nestín.

Jednou kolem poledne, bylo to v Odomy Nimmer, šedesátý první den cesty, se ta nijaká slepá nicota kolem nás začala převalovat a zmítat. Myslel jsem, že mě zase šálí zrak, jako už častokrát předtím, a nejasnému, bezvýznamnému vířeni vzduchu jsem věnoval pramalou pozornost, dokud jsem znenadání nezpozoroval nad hlavou malé, bledé, vyhasínající slunce. Když jsem odtrhl oči od slunce a zadíval se před sebe, spatřil jsem, jak z prázdna před námi vystupuje obrovský černý obrys. Černá chapadla se vinula vzhůru a tápavě hledala cestu. Zůstal jsem stát jako opařený. Estravenem to smýklo, protože jsme oba táhli sáně. „Co to je?"

Zíral na tmavé obludné tvary skryté v mlze a konečně promluvil:

„Útesy… To jsou určitě Esherhothské útesy." A znovu vykročil. Byli jsme od těch útvarů pěkných pár kilometrů daleko, i když se mi původně zdály na dosah ruky. A jak se bílé počasí postupně měnilo na hustou nízkou mlhu a ta se pak zvedla, před západem slunce jsme je uviděli zřetelně: nunataky, velikánské kamenné věže, rýhované, nahlodané zubem času, které vyčnívaly z ledovce a nepředváděly světu nic víc, než předvádí ledovec plovoucí na moři: studené potopené hory, dávno, dávno mrtvé.

Podle nich jsme poznali, že jsme mírně severně od nejkratší cesty, pokud se ovšem dalo věřit té jedné jediné nepřesné mapě, kterou jsme měli. Příštího dne jsme se poprvé stočili z našeho východního směru trošku k jihu.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Návrat domů

Za ponurého větrného počasí jsme pádili vpřed a snažili se načerpat sílu z Esherhothských útesů, prvního úkazu, kromě ledu a sněhu a oblohy, který jsme za sedm týdnů uviděli. Podle mapy neměly být moc daleko od Shensheyských močálů, které byly vyznačeny jižně od nich, a od Guthenského zálivu, který měl ležet východně. Jenže naše mapa Gobrinské oblasti nebyla moc věrohodná. A my jsme byli čím dál unavenější.

Byli jsme blíže k jižnímu okraji Gobrinského ledovce, než ukazovala mapa, protože druhý den poté, co jsme se otočili k jihu, se začaly objevovat ledové bloky vyvržené obrovskými tlaky a všelijaké trhliny. Led nebyl tak vzedmutý a členitý jako v oblasti Ohňových vrchů, ale byl zvětralý. Byly v něm prohlubně o několikakilometrové rozloze, v létě zřejmě jezera; zrádné sněhové příkrovy, pod kterými mohla být několik desítek centimetrů hluboká vzduchová kapsa a které se se zasyčením propadaly; celé oblasti zvrásněné a podobané trhlinami a drobnými otvory; a čím dál častěji se v ledu objevovaly velké rozsedliny, staré kaňony, některé dosahující šířky horských roklin, jiné široké jen půl metru až metr, ale hluboké. V Odymy Nimmer (podle Estravenova deníku, protože já jsem si žádný nevedl) jasně svítilo slunce a vál silný severní vítr. Jak jsme se saněmi uháněli přes sněhové můstky nad úzkými rozsedlinami, mohli jsme nahlédnout dolů, vlevo nebo vpravo, do modrých jam a bezedných propastí, do kterých padaly kousíčky ledu odletujícího od skluznic a vyluzovaly přitom jemnou, sotva slyšitelnou hudbu, rozléhající se do okolí, jako když se v pádu dotknou stříbrné drátky tenkých plošek krystalů. Vzpomínám na dokonalou, bezstarostnou, přímo pohádkovou pohodu toho rána, slunce svítilo a my jsme ujížděli nad propastmi. Jenže obloha začala bělet, vzduch houstnout; stíny mizely, z oblohy a ze sněhu se vytratila modř. Nebyli jsme dost ostražití vůči nebezpečí, které za bílého počasí na takovém povrchu hrozilo. Protože led byl strašně hrbolatý, já jsem tlačil a Estraven táhl; nespouštěl jsem oči ze sani a tlačil jsem je před sebou a nemyslel přitom na nic jiného, než jak nejlépe je postrkovat vpřed, když tu najednou se mi zadní oj málem vysmekla z ruky, jak sáně náhle prudce vystřelily dopředu. Instinktivně jsem ji držel a zakřičel na Estravena: „No tak!", aby zpomalil, protože jsem si myslel, že na hladkém úseku zrychlil. Ale sáně zastavily, nakloněné předkem dolů, a Estraven nikde.

Málem jsem oj pustil a šel ho hledat. Ještě štěstí, že jsem to neudělal. Svíral jsem ji a přihlouple se rozhlížel kolem, jestli ho neuvidím, a vtom jsem zahlédl okraj rozsedliny, která se vynořila, protože se právě posunul a propadl další kus prolomeného sněhového mostu. Estraven spadl dolů nohama napřed a jen moje váha zadržela sáně, aby nesjely za ním. Moje váha držela zadní třetinu skluznic stále na pevném ledu. On, visící za popruhy v jámě, svou vahou způsoboval, že se sáně sotva znatelně sunuly dál a dál přes hranu.

Zapřel jsem se do zadní oje a táhl jsem a páčil a smýkal saněmi, abych se dostal od hrany propasti. Nešlo to jednoduše. Ale opřel jsem se do oje celou vahou a škubal saněmi, až se váhavě pohnuly a pak najednou prudce vyjely z propasti. Estraven visel za ruce na okraji propasti, takže jeho váha teď pomohla mně. Když se vydrápal nahoru, částečně ho táhly i popruhy, zhroutil se, obličejem na led.

Klekl jsem si k němu a snažil se rozepnout popruhy, do kterých byl zapražený. Vyděsilo mě, jak tam bezvládně ležel, nehýbal se, jen hrudník se mu nadouval, jak hluboce dýchal. Měl promodralé rty, jednu půlku obličeje potlučenou a odřenou.

Vrávoravě se posadil a zasípal: „Modré – všecho modré – věže v hlubinách – "

„Co?"

„V té propasti. Všechno modré – plno světla."

„Jsi v pořádku?"

Začal si znovu zapínat postroj.

„Ty běž vpředu – na laně – s tyčí," činilo mu námahu promluvit.

„Sonduj cestu."

Celé hodiny jeden z nás táhl sáně, zatímco druhý prověřoval cestu, jemně našlapoval jako kočka na skořápkách a tyčí předem proťukal každé místo, na které stoupl. V tom bílém počasí nebylo propasti vidět, dokud je člověk neměl pod sebou, což bylo trochu pozdě, protože okraje byly často převislé a ne vždy pevné. Každé šlápnutí mohlo přinést překvapeni, pád, šok. Žádné stíny. Hladká, bílá, nehlučná koule: pohybovali jsme se uvnitř obrovské skleněné banky, pomalované ledovými květy. Uvnitř baňky nebylo nic, venku nebylo nic. Ale na skle byly praskliny. Prozkoumat, šlápnout; prozkoumat, šlápnout. Prozkoumat, jestli tam nejsou neviditelné praskliny, kterými by člověk mohl vypadnout z bílé skleněné baňky a padat a padat a padat… Všech mých svalů se pozvolna zmocňovalo napětí, které ne a ne polevit. Každý nový krok byl pro mě neobyčejně namáhavý.