„Proč mé syny tak pronásleduje temnota?" Jeho kemmer mu odpověděl: „Protože se narodili do světa smrtelných, proto je jim v patách smrt. Jsou ve středu času. Na počátku bylo slunce a led a neexistoval žádný stín. Na závěr, až s námi bude konec, se slunce samo pozře a stín pohltí světlo a nezbude nic než led a tma."

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Na ledovci

Když někdy usínám v tmavé tiché místnosti, podléhám na okamžik nádhernému klamu, že je to jako dříve, a upínám se k této iluzi. Nad hlavou mám šikmou stěnu stanu, nevidím ji, ale slyším;

je to jakási nakloněná rovina, z níž zaznívá šustot navátého sněhu. Není vidět vůbec nic. Chabový ohřívač je vypnutý jako zdroj světelného zářeni, slouží jen jako výhřevné těleso, střed tepla. Tísnivá vlhkost a přilnavost spacích pytlů, znemožňující volnost pohybu; zvuk sněžení; sotva slyšitelné Estravenovo oddychováni ze spaní, tma. A pak už nic. Jsme vevnitř, jen my dva, schovaní, odpočíváme, v centru všech věcí. Venku jako vždy panuje neproniknutelná temnota, zima a hrozivá osamělost.

V takových šťastných okamžicích, když usínám, nade vší pochybnost vím, co je skutečný střed mého života, ta doba, která minula, která je ztracená, a přece přetrvává, ten nezapomenutelný okamžik, střed tepla.

Nechci tvrdit, že jsem v těch týdnech dřiny se saněmi, na ledovci uprostřed zimy, byl šťastný. Měl jsem hlad, byl jsem přetažený a často mě přepadaly stavy úzkosti, a čím dále jsme šli, tím se to všechno zhoršovalo. Šťastný jsem nebyl, to je jasné. Štěstí souvisí s rozumem a jen rozum si ho zaslouží. Mně bylo dáno něco, co se nedá ani zasloužit, ani udržet a často ani v danou dobu rozpoznat -radost.

Budíval jsem se jako první, obvykle než se rozednilo. Můj metabolismus je mime nad gethenskou normou stejně jako moje výška a váha; Estraven vzal tyto rozdíly v úvahu při výpočtu denních přídělů jídla a postupoval přitom velmi svědomitě, připomínalo to buď přistup pečlivé hospodyňky nebo vědce, a od samého začátku jsem dostával o pár gramů více jídla než on. Výhrady ohledně nespravedlnosti byly umlčeny zcela samozřejmou spravedlností tohoto nerovnoměrného rozdělení. Ať však bylo rozdělení jakékoli, dílky byly malé. Měl jsem hlad, nepřetržitě jsem hladověl, den ode dne víc a víc. Hladem jsem se dokonce budil.

Když bylo ještě tma, zapnul jsem chabový ohřívač a postavil jsem naň hrnec s ledem, který jsme přinesli předcházející večer a který už se mezitím rozpustil. Estraven se tradičně potýkal se spánkem, divoce, ale nehlučně, jako by zápasil s andělem. Poté co zvítězil, se posadil, nepřítomně na mě zíral, vrtěl hlavou a pak se probral. Než jsme se oblékli a obuli a srolovali spací pytle, byla snídaně hotová: hrnek vřícího orshe a kostka gichy-michy, která v horké vodě nabobtnala, že vypadala jako malá houska z těsta. Žvýkali jsme pomalu, se vší vážností, sbírali jsme všechny drobečky. Kamínka zatím chladla. Sbalili jsme je potom zároveň s hrncem a šálky, navlékli jsme na sebe kabáty s kapucemi a palčáky a vylezli jsme na vzduch. Jeho chlad mě vždy znovu překvapoval. Každé ráno mi dělalo problémy tomu uvěřit. Pokud šel člověk napřed na stranu, pak vyjit ven podruhé bylo ještě těžší.

Někdy sněžilo; někdy zase ostré světlo rozbřesku nádherně zbarvilo kilometry ledu do zlatová a do modra; nejčastěji bylo šedo.

Na noc jsme si brávali teploměr s sebou do stanu, a když jsme ho pak vytáhli ven, bylo zajímavé pozorovat, jak se ukazatel zhoupl doprava (gethenské ciferníky se čtou proti směru našich hodinových ručiček) tak rychle, že to člověk málem nepostřehl a zaznamenal pokles o deset, dvacet, čtyřicet stupňů, až se ustálil někde mezi -18° až-50°.

Jeden z nás boural a skládal stan, zatímco druhý ukládal ohřívač, zavazadla a tak dále; stanem jsme to všechno přikryli a stáhli řemeny a pak už nás čekaly jen lyže a popruhy. Na řemenech a dalším příslušenství byla jen troška kovu, ale popruhy měly sponky ze slitiny hliníku a ty byly tak drobné, že nebylo možné je zapnout v palčácích, a v té zimě pálily úplně stejně, jako kdyby byly do ruda rozpálené. Když teplota klesla pod -30°, musel jsem si dávat na prsty velký pozor, zvláště když ještě fičel vítr, jinak jsem přišel k omrzlinám jedna dvě. Nohy omrzlinami netrpěly – a to byl při zimním pochodu, kdy hodina na mrazu může člověka zmrzačit na týden nebo na celý život, rozhodující faktor. Estraven musel moji velikost hádat a boty, které mi opatřil, byly trochu velké, ale ponožky navíc to srovnaly. Nasadili jsme si lyže, co nejrychleji se chopili tažných popruhů, pokud byly skluznice přimrzlé, tak jsme se zapřeli, páčili, třásli saněmi, až jsme nakonec vyrazili.

Jestliže v noci napadla spousta sněhu, stávalo se, že jsme museli stan a sáně vyprošťovat, než jsme mohli vyrazit. Nebylo nijak těžké sníh odházet, přestože kolem nás vytvořil impozantní závěje; byli jsme totiž na stovkách kilometrů jediná překážka, jediná, co vyčnívala z ledu.

Mířili jsme podle kompasu na východ. Obvyklý směr větru byl severojižní, z ledovce. Dennodenně se do nás tedy opíral zleva. Kapuce proti němu nestačila, měl jsem na obličeji masku, která mi chránila nos a levou tvář. I tak mi jednoho dne přimrzlo levé oko a myslel jsem si, že jsem o ně přišel: i když ho Estraven dýcháním a jazykem oživil, ještě hodnou chvíli jsem na ně neviděl, pravděpodobně bylo tedy mrazem postiženo víc než jen vička. Když svítilo slunce, nasazovali jsme si oba gethenské oční štíty se štěrbinami a ani jednoho z nás sníh neoslepoval. Neměli jsme k tomu moc příležitostí. Estraven totiž vysvětloval, že led má tendenci udržovat zónu vysokého tlaku nad svou střední oblastí, kde tisíce čtverečních kilometrů bílých ploch odrážejí sluneční zářeni. My jsme však nebyli v této centrální oblasti, ale přinejlepším na jejím okraji, mezi ní a zónou nespoutaných odstředivých srážkových bouří, sužujících kraje pod ledovcem. Vítr přímo ze severu přinášel jasné počasí bez srážek, ale od severovýchodu a severozápadu přinášel sníh nebo vířil napadaný suchý sníh do oslepujících rezavých mračen jakoby písečných nebo prašných bouři, anebo se hodně zmírnil a jen při zemi vyvál klikatou stopu, zatímco obloha zůstala bílá, vzduch byl bílý, nebylo vidět slunce ani žádný stín: a pod nohama se nám ztrácel sníh i led.

Kolem poledne jsme zastavovali, a když byl vítr příliš ostrý, nasekali jsme pár kusů ledu a postavili si jakýsi ochranný val. Ohřáli jsme si vodu, namočili v ní kostku gichy-michy a vypili horkou vodu, v níž jsme někdy rozpustili kousek cukru; a znovu zapřáhnout a jít dál.

Za chůze a při obědě jsme málokdy mluvili, protože jsme měli rozbolavělé rty, a když člověk otevřel pusu, chlad se dostal dovnitř a trpěly zuby a krk a plíce; museli jsme mít pusu zavřenou a dýchat nosem, aspoň tehdy, když teplota klesla na -40° až -45°. Když byla ještě nižší, celý proces dýchání byl ještě složitější, protože vydechovaný vzduch okamžitě mrzl; při nepozornosti mohly zamrznout a ucpat se nosní dírky, a když se člověk nechtěl udusit, musel vdechnout do plic žiletky.

Za určitých podmínek vydával vydechovaný vzduch, který okamžitě mrzl, nepatrný praskavý zvuk, připomínající vzdálený ohňostroj, a zároveň spršku krystalků; každý výdech jedna sněhová bouře.

Vlekli jsme sáně, dokud jsme nepadali únavou nebo dokud se nesetmělo, pak jsme zastavili, postavili stan, pokud hrozil silnější vítr, zabezpečili jsme sáně kolíky a zabydleli se na noc. Běžně jsme putovali jedenáct až dvanáct hodin denně a ušli tak dvacet až třicet kilometrů.

Nezdá se to moc, jenže podmínky nebyly příliš příznivé. Jen ojediněle vyhovoval povrch sněhu jak lyžím, tak skluznicím na saních. Když byl sníh nový, sypký, sáně se spíše propadaly, než klouzaly; na tvrdém povrchu se zase sáně lepily, zatímco nám lyže svištěly, což v konečném důsledku vypadalo tak, že s námi sáně cukaly a strhávaly nás zpět; a často byl tvrdý povrch zvrásněný do dlouhých navátých vln, sastrugi, které na některých místech byly více než metr vysoké. Museli jsme vytáhnout sáně na hřeben vlny, který byl někdy ostrý jako nůž nebo zase tvořil bizarní sněhový převis, pak jsme sjeli dolů a hned zase na další: snad žádná z vln nebyla rovnoběžná s naši tratí. Dříve jsem si představoval Gobrinský led jako jednolitou placku, něco jako zamrzlý rybník, ale ve skutečnosti stovky kilometrů budily spíše dojem vzedmutého moře, které v okamžiku bouře zamrzlo.