„Jsem zvědavý, nic víc. Pochopte to: padesát let si kladete jednu otázku. Taky byste rád znal odpověď.“

„Dobrá, sedněte si,“ řekl pan Kriegsmann. „Poděkujte panu Dumoulinsovi. Díky jeho historickým rešerším poznáte pravdu o identitě muže, který vystupoval jako Kat. Myslím, že si Gaspar zaslouží vaši vděčnost, za to, že Kata našel. Měl byste mu za to udělat radost. Vykládal mi o nějaké zbrani, o čtrnáct padesátce. Ta vaše je prý falešná.“

„Nabídl jsem mu padělek,“ pokrčil jsem rameny, „ale mám i originál. Podle něho jsme s Dědkem Čuchákem padělek vyrobili.“

„Opravdu chcete Kata znát? “ Dával mi poslední příležitost. Já idiot jsem jí nevyužil.

„Chci vědět, kdo byl Kat. Nebudu se mstít. Jenom… mi to udělá radost,“ řekl jsem jednu z největších pitomostí života.

„Dobrá,“ řekl pan Kriegsmann suše, „mám radost, když všichni mají radost.“ Klidným hlasem požádal orákl o spolupráci. Stěna pokrytá napodobeninou teakového dřeva zjasněla.

„To je on, váš Kat,“ pravil pan Kriegsmann.

Přimhouřil jsem oči.

Z telestěny na mne hleděla tvář asi dvacetiletého muže. Byla mi povědomá, znal jsem ji dobře, vždyť to byl…

„Kazik!“ vykřikl jsem.

„Kazimír Prus, narozen 2021 v Katovicích, Polská nová socialistická republika.“

„To není možné,“ řekl jsem. „Byl to můj nejlepší kamarád na šachtě! To on… to on mě přivedl na to, abych utekl…“

„Patřilo to k jeho stylu. Rozený sadista. Miloval zabíjení. Duševní porucha, chápete? Nemohl za to. Dlouhodobě zpracovával svoje oběti.

Navedl je do situace, která je přivedla do konfliktu s nepsaným zákonem kolektivu. A potom z pověření kolektivu provinilce trestal.“

„Co se s ním stalo?“

Díval jsem se na Kazikovu tvář a vzpomínky mi táhly hlavou. Na generálově psacím stole se ozval bzučák. Velmož si přiložil k uchu sluchátko důvěrného telkomu.

Kaziku, ty můj jediný opravdový kamaráde z Českopolské… Jak často jsme si vyprávěli o pocitu osamocenosti… Koketoval jsi s muslimskou vírou, snažil ses mě na ni přivést… Dva vlci samotáři. A ty, vlku, jsi mě nadháněl, připravoval jsi mi léčku.

„Co se s ním stalo? Žije?“

„Snad vás bude zajímat, že chlapci ze záznamového oddělení si pochvalují kvalitu emocí, které právě prožíváte. Snímače nadále jedou, a…“ Šelmovsky zahrozil prstem. „Jsou však na samé hranici intenzity. Snad byste měl ubrat, příteli…“

Nevnímal jsem ho.

„Odpovězte! Žije?“ vykřikl jsem.

„Ano. Ale na tom nezáleží, nemyslíte?“

„Chci se s ním setkat.“

„Hodně lidí se s ním chtělo setkat. Jeden s ním provedl tohle.“

Následující obrázky mi rozhoupaly žaludek. Zmasakrovaný člověk v tri-di projekci nevypadá hezky a tenhle dostal pořádně zabrat. Hromada masa, nic víc.

„Plný zásah čtrnáct padesátkou do hrudi. Malíček u levé nohy prý zůstal nepoškozený.“

„Řekl jste mi, že žije…“

Mlčel. Se zalíbením hleděl na tu dobře provedenou řezničinu.

„Co s ním bylo dál? Protetika?“ naléhal jsem na něho. Točila se mi hlava. Kazik byl Katem, pak ho někdo sejmul… Co dál? Tenhle blbej spa-cern musí mít nějakej konec!

„Cože?“ vytrhl se z úvah. „Ano, ovšem. Chcete vidět všechno?“

Polkl jsem a přikývl.

Kriegsmann změnil obrázek. „Tady ho máte.“

Z telestěny se na mne díval Dědek Čuchák.

„Ne,“ vykřikl jsem.

Telestěna byla vyrobená z pevného materiálu. Kdyby byla křehčí než pancéřová deska, nepřežila by ten úder hlavou, který jsem jí zasadil.

A pak jsem do ní tloukl pěstmi ještě dlouho potom, co obrázek Dědka Čucháka zmizel.

Vzpamatoval jsem se, až když mnou generál několikrát zalomcoval a uštědřil mi pár dobře posazených políčků. Křičel na mne jako pominutý a chvíli to trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně povídá.

„Vy zvíře! Vy zvíře! Říkal jsem vám, abyste toho nechal, těch vašich… zatracených emocí!“

Sesul jsem se na zem. Seděl jsem s nohama nataženýma a zády se opíral o telestěnu. Generální ředitel Pan-Universalu stál nade mnou a křičel na mě, jako kdybych jeho oblíbeného kanárka předložil kočce k snídani.

Dědek Čuchák je totožný s Kazikem Prusem a oba jsou totožní s Katem… Sotva jsem vnímal, co na mě pan univerzální generální Kriegsmann huláká. A že řval jak se patří! Konečně se jeho hlas prodral do ohniska mého vědomí a já slyšel: „Vy jedno hovado! Právě mi hlásili… právě volali… že záznamové zařízeni emocí explodovalo. Shořelo! Je na padrť! Vy jste ho svými emocemi vyhodil do povětří!“

Pomalu jsem otáčel hlavou ze strany na stranu. Tss, tss… to jsou mi věci! V ústech jsem cítil krev.

„A… záznamy emocí pro Tři statečné?“ řekl jsem bez opravdového zájmu.

„Ty jsou samozřejmě všechny v hajzlu, rozumíte? Všechny záznamy! A zařízení, které budu splácet ještě deset let, je v hajzlu zrovna tak! A Pan-Universal taky!“ Otočil se a odcházel ode mne.

Co jsem tam měl ještě dělat? Žádné emoce už ve mně nebyly, Pan-Universal je ze mě fakt vyždímal, jak pan Kriegsmann slíbil. No, i kdyby nějaká ta emocička zbyla, stejně by ji neměli na co natočit. Měl jsem najednou v hlavě jaro.

Sebral jsem se, vstal a šoural se ke dveřím. Otevřel jsem je a obrátil jsem na pana generálního. Kam šel? Střelí se teď do hlavy, jak se sluší a patří na zkrachovalého velkopodnikatele?

Ne.

Kriegsmann stál u otevřené skříňky, zakláněl hlavu a ruku si držel u obličeje. Uslyšel jsem jakési „glo, glo“.

Přece jenom je to rozumný člověk, pomyslel jsem si. Potřásl jsem hlavou, vyšel do sálu a zavřel za sebou. Zamířil jsem k Su a Čuchákovi. Kriegsmannových poskoků jsem si nevšímal.

„Proč se směješ?“ zeptala se mě Su, když jsem došel až k ní.

„Život je někdy komický,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Abych přece jen nebyl nezdvořák, mrknul jsem na Geneviève, kývnul na Čahouna Dumulína a na pár ostatních, které jsem poznal při natáčení (nebo snad na jejich voskové figury, alespoň tak všichni vypadali), drapnul Dědka Čucháka za kovový loket a už jsme si to ve třech šinuli ze sálu ven.

Vyšli jsme na hlavní třídu a valící se dav nás vsál do sebe jako polyp. Vzduch voněl koňakem a kolínskou. Nad hlavami nám plály požáry světelných reklam a žluté vzducholodi zdvořile mumlaly užitečné rady.

A já se smál a smál, ale nikdo si toho nevšímal, protože jsem tím nebyl nijak nápadný.

Lidé přece přijížděli na Lunu proto, aby se zde smáli a byli šťastni.

III. ČÁST. PRŮKOPNÍCI

1/

Moc by se mi líbil, kdyby nebyl namalovaný na plakátě a kdyby ten plakát nevisel na mé kukani. Ano, moc by se mi líbil. Musel by se mi líbit. Posuďte sami:

Byl právě tak vysoký a právě tak urostlý, aby vyplnil ideální uniformu pilota průzkumníka, a taková ideální uniforma, jak známo, má číslo padesát osm. Kdyby měl o dvě deka víc — samozřejmě ne tuku, nýbrž bicepsové hmoty -, uniforma by možná byla krapínek našponovaná. Kdyby ten chlap naopak shodil ty dvě deka, na blůze by se zřejmě udělal faldík. Jenže on měl svaloviny právě tolik, aby uniforma nebyla ani našponovaná, ani faldatá.

Už jsem na sobě nosil hodně uniforem, ale takhle dokonale jsem nevypadal nikdy.

A taky se nepamatuju, že bych se někdy dokázal postavit tak pěkně jako ten pilot průzkumník na plakátě: pevně rozkročený, jednu ruku spuštěnou podél těla, v ohbí druhé ruky přílbu.

To bylo tím, že jsem nikdy nevzhlížel k Nové Hranici. Tak to totiž bylo na tom plakátě napsáno: NOVÁ HRANICE. A nad tím, také verzálkami a také světélkujícím písmem, je ještě napsáno DEN D-30. To znamená, že den D nastane za třicet dnů. Už za pouhý měsíc tu budeme mít velikou slavnost, Den průkopníků. To se zase hodně dovíme o Nové Hranici.

Ten fešák ji vyhlíží, ten fešák už ji vidí, jako kdyby ji měl na dlani.

K vyhlížení Nové Hranice musíte mít zvláštní talent, a pokud ho nemáte, nikdy vás na plakát nenamalujou.