Z drobečka nám vyrostl policajt policajtská, hrdý na to, že už jeho táta a děda nosili hvězdy na náramenících.

Ne snad že bych proti němu osobně něco měl anebo že by si on na mne zasedl. Mezi námi nebyly třecí plochy. Padělatelskou dílnu jsme s Dědkem zavřeli někdy v osmém roce. Policejní nátlak? Nic takového. Nouze nás k tomu donutila. Turistů bylo čím dál míň, poptávka po originál hassel-bladech prvních lunárních expedic ze dvacátého století nulová, režie vysoká — byli bychom blázni, kdybychom živili dílnu, která přestala živit nás!

Mantella II. se odstěhoval na Lagrang Jedna a Junior po něm převzal úřad, jak to na Luně bylo zvykem.

Vypadal právě jako ten průkopník na plakátě. Dovedl skvěle upřít oko k Novému Horizontu. Báječně se vyjímal při přehlídkách a při recepcích, při slavnostech Dne města (sto desáté výročí, to to ale utíká!), při vyřazování nových důstojníků.

Mě nikdy nepozvali, to ne! Díval jsem se na Mantellu III. jenom na obrazovce při zpravodajských relacích.

„Vidíš ho, lumpa?“ říkával jsem Dědkovi Čuchákovi. „Na staré známé si ani nevzpomene.“

„Zaplať pánbůh,“ dodával k tomu Dědek Čuchák moudře.

A najednou si vzpomněl.

Po dlouhatánských letech jsem se ocitl znovu na prefektuře.

Kancelář Juniora byla mnohem přepychovější, než na jakou jsem si pamatoval z tatínkových dob. Připomínala kapitánský můstek nějakého galaktického křižníku (kdyby nějaké galaktické křižníky existovaly jinde než v dobrodružných seriálech). Všechno účelné a masivní, jakoby připravené odrazit palbu blasterových děl Spojené flotily Zelených mužíčků.

Mantella III. mě přijal celkem vlídně, usadil mne do otáčivého křesílka (doprostřed místnosti, kam jinam) a chvilku tlachal o ničem a o starých věcech, než z něho vypadlo, proč mě vlastně pozval.

„Mám tu na tebe udání, strejdo,“ řekl.

„No vida,“ poznamenal jsem. „Docela mě to těší. Jako za starých časů. Kdopak mě udal? — Promiň, to mi pochopitelně neřekneš, takže to zkusím jinak: Copak, copak? Co zlého provádím ve své kukani hlídače portu? Vodím si tam holky? Tluču špačky při službě?“

„Máš v držení androida. Porušení zákona o humanizaci Luny.“

„Koho tohle mohlo…,“ vyhrknul jsem, ale vtom mi to došlo.

Dědek Čuchák!

Mantella III. se na mne díval pozorně, s účastí. Nechce nikomu ublížit, ani mně, ani Dědkovi. Jenže nestojí o maléry. Rád by se stal kapitánem, jako byl jeho otec, ba dokonce prefektem, čímž by překonal rodinný rekord služebního postupu.

„To je přece nesmysl… Víš to dobře!“

„Je mi líto. Přišlo udání. Museli jsme provést revizi. Dědka máme registrovaného jako androida už od roku 2062.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že držíte záznamy tak dlouho…“

„Držíme, držíme,“ pokyvoval Mantella III. hlavou.

„Dědek přece není android!“

„Podle záznamů ano.“

„Je to v nejlepším případě kyborg!“

Chtěl jsem dodat, že po zákroku doktora Kurze je to z osmdesáti procent skoro člověk, ale raději jsem to spolknul. Znal jsem dědu, znal jsem i tátu, poručíka sem houpával na kolenou, ale přece jenom je to policajt policajtská a touží po čtvrté frčce, v lepším případě po hvězdné šerpě prefekta.

„Nebyl registrovaný jako kyborg.“

„Víš dobře, jak to tenkrát bylo: někdo ho zasáhnul čtrnáct padesátkou rovnou do hrudi. Myslel, že je po něm. Ještě ji mám schovanou, tu čtrnáct padesátku.“

„To mi ani neříkej!“

„Copak jsem mohl Dědka registrovat jako kyborga? Jednak jsem neznal jeho jméno…“

(Dědek nezná svoji identitu dodnes, nikdy jsem mu nepřiznal, že se vlastně známe už sto let, z dob jeho mládí, nikdy jsem mu neřekl, za jakých okolností jsme se naposledy setkali, já a on ve své původní identitě.)

„…jednak jsi ho nechtěl vystavit nebezpečí druhého atentátu,“ doplnil mě Mantella III; „To já vím. Proto jsi ho registroval jako androida. Jenže, Kubo, proč jsi něco neudělal v roce dvaadvacet? Píšeme rok pětačtyřicet? Rok dvaadvacet… Velký hon na androidy. Mládež opilá radostí rozbíjela velikými kladivy androidům hlavy. Říkalo se tomu „louskání kokosů“. Veliká legrace. Stroje se nechávaly pobíjet bez odporu. Když si páni přejí, nechám se pobít, to asi byla jejich poslední myšlenka. Zatetelila se v tom divném rosolu, který měli místo mozku, a už následovalo veliké bum!, karbonitová lebka praskla a rosol stříkal všude kolem. Veliká legrace. Bum, a kokos je vejpůl.

„Nikdy mě nenapadlo, že někdo bude brát vážně fintu starou šedesát let!“

„No vidíš, a bere.“

„Co s tím chceš dělat? Mám Dědka umlátit kladivem?“

„Kdyby to mělo dopadnout špatně, odsuneme ho na Lagrang.“

„Ten prý budou rušit.“

„Nesmysl,“ řekl Mantella III. rychle. „Kdo ti to napovídal?“

„Lidi říkali.“

„Lagrang je poslední přestupní stanice mezi Zemí a Lunou.“

„Tak jako tak sem nikdo nelítá. Proč držet v chodu stanici, která spotřebuje pomalu víc energie než habitaty, co zbyly na Luně?“ Už jich moc není. Sedm na přivrácené straně a dva na odvratu.

Viděl jsem do Mantelly III. jako do sklenice vody. Kdyby Lagrang Jedničku zrušili, táta by se vrátil na Lunu — a třeba by se chtěl vrátit do funkce! A potom: adié kariéro, adié čtvrtá frčko. A hvězdná šerpa? K smíchu!

Pozorně jsem se díval Mantellovi III. do tváře. Uvědomil si to, přinutil se k úsměvu a zavrtěl hlavou.

„Kdyby se něco takového chystalo,“ řekl, „musel bych to vědět.“

Neřekl jsem na to nic. Co jsem taky měl říkat? Vždyť Mantella III. vypadal za svým psacím stolem tak sebejistě, tak nedobytně, byl jak navržený podle vzoru dekorací dobrodružných psycho-příběhů (kde jsou ty časy, kdy jsem se zúčastnil natáčení primitivního iluzinu pro firmu Pan-Universal). Tvářil se až nafoukaně, ale tím větší jsem měl dojem, že něco skrývá, nějakou vnitřní obavu.

„Proč tolik starostí o Dědka Čucháka?“ vypálil jsem na něho od boku. „Netušil jsem, že policie tak pečuje o občany pochybné pověsti. No ovšem, co jiného Dědek Čuchák je? Máte na jeho přestupky v pamětích nejmíň tak velký blok jako na ty moje.“

„To ano,“ řekl suše.

„Co kdyby…,“ přemýšlel jsem nahlas, „co kdyby to šlo zařídit tak…“ Připadalo mi to jako docela dobrý nápad.

„Ven s tím,“ povzbuzoval mě Mantella III.

„Nemohli byste ho prohlásit za člověka? Vždyť on je v podstatě člověk, jenom mu trochu vyspravili organismus.“

A doktor Kurz tomu nasadil korunu. Má zlaté ruce, doktor Kurz, ale mohl by o ně přijít, až mu přijdou na všechny jeho kšeftíky a pořádně ho klepnou přes prsty. Ne, já ho neshodím, na mě je spolehnutí.

Luigi Mantella III. se na mne díval ponuře, jako kdybych řekl něco, za co bych se měl stydět. Nejsem moc citlivý, ale pod pohledem toho holobrádka jsem se na křesílku zavrtěl. I kdybych žil dvě stovky let, nepřivyknu tomu probodávacímu pohledu, marná sláva.

„Kubo,“ pravil poručík, „ty jsi nevyléčitelný naivka. Nikdy nepřestaneš podceňovat schopnosti policie.“

Unaveným, skoro omrzelým hlasem zabrumlal cosi stranou. Měl asi orákl zabudovaný do šuplíku, či co. To bylo poslední, co mne napadlo jakž takž zábavného. Orákl hned vzápětí vyčaroval projektid Kazika Pruse ve dvou provedeních, zdravého, jak jsem ho vídal, a pak upraveného výstřelem čtrnáct padesátky. Jak víte, ani ten druhý obrázek nebyl pro mne žádné novum, jenže tehdy v soukromé pracovně pana Kriegsmanna jsem ho viděl jen v plošné projekci, kdežto tady byl pěkně trojrozměrný, jen si sáhnout.

„Dej to pryč,“ vykřikl jsem a odvrátil hlavu. Žaludek se mi zahoupal. Co se to se mnou děje? Jen se mi překulila stovka, už mám nějak labilní nervy.

„Ty sis vážně myslel, že nevíme, kdo je to Dědek Čuchák? Kde se tu vzal? Jakou má minulost? Co dělal dřív?“

Jiskra inteligence mi proskočila myslivnou.

„Už to víte nejmíň padesát let,“ podotkl jsem.

Luigi Mantella III. se podíval někam pod stůl, asi tam měl nějaký privátní displej, pak trochu uraženě našpulil ústa a vzhlédl ke mně.

„Dejme tomu, že je to tak,“ řekl.