Tuhnoucím rosolem jeho paraorganismu jsem přilepil srdce ke stěně.

Nezbylo než je odpálit.

Další „nezbylo než“, které se snadno řekne, ale krutě nesnadno vykoná.

Brzy jsem přišel na prostředek, kterým by šlo tu improvizovanou nálož přivést k výbuchu: použiju akumulátoru mé svítilny, jenže, jak spojit elektrický obvod?

Plynuly minuty, kyslíku ubývalo a já mučil mozek uvažováním. Pomohl mi opět android.

Byl mrtev, ale — jak víte — ani android neumírá okamžitě, jako kdysi řeknete noční lampičce, aby zhasla. Jeho pozitronovému mozku to trvá hodně dlouho, než v něm ustanou poslední impulzy. A na tom jsem vybudoval prostředek své záchrany.

Nebylo mi dobře u srdce, když jsem nožem prořezával androidův krk a odděloval hlavu od rozbitého trupu. Stroj naštěstí mlčel, ale oči byly dosud živé a sledovaly každé moje hnutí. Tvář byla nehybná, jako vyřezaná z plastiku — a musel jsem si neustále opakovat, že je skutečně vyrobená z plastiku. Ano, nebylo mi dobře u srdce, a tím více jsem nenáviděl toho, kdo to všechno zavinil, kdo mě dostal do této situace, strůjce mého životního neštěstí, bezejmenného sadistu, kterému jsem určil jméno Kat.

To, co jsem vyrobil, nebylo nic jiného než klopný obvod. Dokud v androidově mozku zbývala byť jen jiskérka životních funkcí, odebíral energii z akumulátoru. Jakmile přestane mozek pracovat nadobro, otevře se cesta jiným směrem a uvolněná energie přivede bombu k explozi.

Toto všechno jsem připravil a opustil jsem dóm. Schoval jsem se v předsíní, právě v té, kde jsem se oblékal do sněhuláka před těmi dávnými léty, kdy mě mazáci chtěli vystrašit při obřadu křtění nováčků. Čekal jsem na výbuch v naprosté tmě a uvažoval o tom, zda jsem nakonec neudělal chybu, že jsem se vzepřel tomu prachpitomému obřadu, že jsem se nenechal pokřtít jako každý druhý.

Proč nesdílím osud ostatních? Proč jdu vždycky jinou cestou? Proč se snažím dostat se na Jedničku na vlastní pěst, když ostatní se vrací domů šatlem? A proč žiju, když kamarádi umírají na S-A? Žiju snad jenom proto, že mám hnací motor žití, a ten se jmenuje Kat? Brzy to poznám, uvažoval jsem. Nemůže být daleko. Určitě je vystrašený, když se pokusil připravit mě o život.

Klopný obvod vpustil proud do srdce androida. Žádný výbuch jsem ve vzduchoprázdnu samozřejmě neslyšel, ale podlaha pod mýma nohama se jaksepatří otřásla.

Vpadl jsem do dómu. Neviděl jsem vůbec nic. Byla tma a později jsem si uvědomil, že ani svítilna by mi nebyla nic platná, protože dóm byl plný prachu. Cepín jsem ale měl v jedné ruce, nůž v druhé a správný směr cesty jsem si vštípil do paměti. Dorazil jsem k díře s přesností nějakých padesáti centimetrů, a to je slušný výkon, když vezmete v úvahu moje rozrušení.

Výbuch značně rozšířil otvor a navíc ještě protavil horninu dobré dva metry do hloubky. Kupředu! Vnikl jsem do prohlubně a pak už jenom kopal a hrabal, rukama i nohama odsouval narubanou horninu za sebe a v pravidelných odstupech pokrýval štolu vrstvou petrifikační pěny, aby mi to všechno nespadlo na hlavu.

Byl to násyp, a to je třeba mít na paměti, násyp lunárního regolitu, který nebyl nikdy zhutněn deštěm a sněhem, jako je tomu na Zemi, a na který působila jen šestinová gravitace. Se skladováním a transportem sypkých materiálů byly až do zavedení gravitechniky potíže, jak už jsem připomněl, ale tenkrát, když jsem jako krtek kutal štolu, stála ta slabá gravitace na mé straně: hornina byla jako načechraná, takže jsem postupoval celkem rychle kupředu.

Celkem rychle… Trvalo to tak dlouho, že jsem vydýchal svoji láhev i tu androidovu z osmdesáti procent.

Byl to šťastný okamžik, když cepín prorazil poslední vrstvu a vyletěl ven! Otvor jsem rozšířil rukama, vykulil jsem se ven a pak už jsem se sunul a šinul po svahu dolů a přistál jsem na břiše vedle svého džípu.

Křičel jsem radostí, a kdyby v tu chvíli ke mně přišel Kat, všechno bych mu odpustil.

Dobrých pět minut jsem takto ležel a sbíral síly. Konečně jsem se vydrápal do sedadla. Hned první pohled na palubní desku mi však prozradil, že je zle. Nemžourala tu ani jediná kontrolní destička, nikde ani číslíčko, mapa zmizela. Džíp nebyl o nic živější než android tam uvnitř. Otevřel jsem kapotu a hned mi bylo jasné, co se přihodilo. Někdo (kdo asi?) rozdrtil distribuční centrum vozu. Stal se z něho vrak, který neujede ani metr, pokud nebudu pořádně tlačit.

Něco mě přimělo, abych se rozhlédl. Pak jsem je spatřil.

Na hřbetech okolních vršků, erodovaných neúnavnou činností strojů, parkovalo několik desítek džípů a autobusů, některé jednotlivě, jiné v hloučcích. Byly obsypané turisty, kteří se na mě dívali. V prvním okamžiku jsem nepochopil, oč jde, a zoufale jsem mával, abych přivolal pomoc. Nikdo se ani nehnul, žádný džíp se nedal do pohybu, aby sjel ke mně dolů.

Vypravil jsem se tedy přímo do kopce k nejbližší skupince vozidel. Indikátor stavu kyslíku byl čím dál víc zasmušilý. Zbývala mi slabá půlhodinka života.

Přede mnou, na hřebeni, byl v lahvích a kontejnerech uskladněn oceán kyslíku, chutného, voňavého, životadárného kyslíku.

Konečně jsem dorazil k nejbližšímu džípu. Byl vyparáděný jaksepatří průkopnicky: všude navijáky a selénologické sondy, vyprošťovací háky, dokonce i maketu čtrnáct padesátky s sebou vezli. Na sedadlech si hověla rodinka, otec s matkou a dva synci. Na sobě měli staromódně dezajnované sněhuláky, takže jsem jim průhlednými bublinami viděl do obličeje. Tvářili se pobaveně, ale bylo jim zřejmě trochu trapně.

„Pomozte, prosím!“ volal jsem na ně. Pořád mi ještě nedocházelo, oč tady jde. „Pomozte! Dochází mi kyslík!“

Chlapci na mě vyplazovali jazyky, jeden dovedl skvěle šilhat a ten druhý si rukama dělal oslí uši. Matka se rozpačitě usmívala, pak se obrátila na manžela a řekla na univerzální frekvenci, na kterou byl naladěný i můj telkom: „Nařiď mu, Arture, ať jde o kousek dál. Nemám tohle divadýlko ráda.“

„Děláš to moc dobře, fešulíne,“ oslovil mě ten taťka, „ale máš tu i jiný obecenstvo.“

Došlo mi, že mě považují za androida, za nějakou atrakci, která tady, v pustině, předvádí pro potěchu turistů trosečníka na Luně!

„Prosím vás, věřte mi, já jsem člověk, žádný android. Potřebuju kyslík. Podívejte se na moje indikátory.“

„Pojď sem k nám, moje děti si tě taky chtějí prohlídnout,“ ozval se ve sluchátkách soused turisty-průkopníka. Ten se vypravil do divočiny v komfortním obytném džípu a sledoval můj parádní výstup za velikým oknem. Tři copaté holčičky tiskly nosy na okno a jedna, ta nejmenší, se mě zřejmě bála, protože se rozplakala.

Potácel jsem se od vozu k vozu. Diváci byli nadšení a tleskali mi. Viděl jsem jejich dlaně, jak na sebe dopadají a ve sluchátkách se ozýval jásot. Obrátil jsem se k divákům zády a klopýtal po svahu šikmo dolů.

Historie se opakuje. Opět putuju od Českopolské k civilizaci, opět mi docházejí síly, opět mne dělí jenom krůček od záhuby, jenže tenkrát jsem byl sám, kdežto teď mi aplauduje několik stovek sytých turistů ve vytápěních hermácích nebo kabinách džípů. Opět jsem uprchlík. Po padesáti letech.

Půl století — a takový rozdíl! Odvážil by se někdo tvrdit, že neexistuje pokrok?