8/

Historie se opakuje, ale podruhé už je to fraška. Prý je to tak vždycky; v mém případě to platilo dokonale.

Když jsem padl přemožen únavou, zoufalstvím, strachem i nenávistí, která dokáže člověka vyčerpat stejně rychle jako fyzická námaha, diváci na okolních kopcích byli s mým výkonem hrubě nespokojeni a zavolali na mě opravárenskou četu.

Neobešlo se to, pravda, bez komplikací. Středisko zábavy nemělo na programu žádnou atrakci na téma Bloudění Osamělého Průkopníka a první reklamaci prostě ignorovalo a s tou druhou naložilo stejně. Z letargie ho probral teprve rozezlený otec rodiny, původem odkudsi z České kotliny, který pohrozil, že podá stížnost rovnou Arkádské městské radě, kde zasedá švagr jeho bratrance.

Hrůza před pomstou švagra jeho bratrance přiměla ty dobré lidi k tomu, aby vyslali údržbářský vůz. No a protože mezi mechaniky jsem zase já poznal jednoho svého známého, nedalo mi moc práce ho přesvědčit, že nejsem pokažený panák, nýbrž docela obyčejný člověk, který ale bude neopravitelně pokažený už za pár minut, pokud mi nějaká dobrá duše neumožní výměnu té flašky s modrým pruhem, kterou mám na zádech. Trochu zmatku vyvolala i ta okolnost, že kyslíková láhev na mých zádech nesla označení „A“ a náležela tudíž původně androidovi, ale nakonec přece jenom uvěřili, že moje původní láhev označená písmenem „H“ leží vedle trosek zničeného androida.

Měl jsem v těch chvílích nějaké emoce? Samozřejmě. Převládala radost, úleva, ale to vše bylo dušeno příkrovem únavy. Chtělo se mi spát, a jak jsem tak seděl vedle mechaniků na zadním sedadle jejich opravárenského džípu, hlava mi bimbala a několikrát mě přemohl mikrospánek Odvezli mě až do Zvezgorodku II., kde měli svoje středisko, a barmanka v bistru se na mě usmála jako na starého známého, když jsem se tam objevil toho dne podruhé a znovu žádal kávu, ale tuplovanou.

„Co se vám stalo? Vypadáte, jako by vás převálcoval autobus.“

„Nebudete mi věřit, ale bloudil jsem v pustině.“

Ten vtip zabral, protože se mu srdečně zasmála. Doporučila mě pak svým známým, osádce kamionu na štrece Oz-Arkádie, aby mě vzali s sebou. Překypoval jsem díky, když mě ti chlapci dovolili zalézt dozadu do brlohu. Položil jsem si pod hlavu nějaké plechovky a šroubováky, přikryl jsem se myslím heverem a už jsem spal jako zabitý.

Probudil jsem se napůl zpitomělý, ale při síle. Úplně jsem přišel k sobě až v Modré laguně, kde do mě drahoušek Su nalila nějaký silný životabudič.

Můj maličký miláček Su! To bylo přivítání! Žádné oči laseráky, žádné detektivní pohledy až na dno mé černé duše; bylo to přivítání ztraceného syna se vším všudy: s radostnými výkřiky, slzami v oku a visením na krku. Také personál měl upřímnou radost, že se pán vrátil, ať už to byli mládenci od techniky, ficky či panáci, protože ani android není šťastný, když ho panička sekýruje a mate mu program vrtošivostí své nálady. Výčitky začaly až po všeobecném uklidnění citů.

„Tak pozor, šlápni na brzdu, miláčku Su,“ řekl jsem. „Zavinila jsi to ty. Kdybys na mě nepoštvala ty policajty, nemuselo se nic stát.“

Su prohlásila, že o žádných policajtech dočista nic neví, a nebyla pohodlná zavolat telkomem Dědka Čucháka, aby honem honem přišel do podniku. Jednak proto, že jsem tady, a jednak proto, aby dosvědčil její nevinu.,

„A co ta sklenice?“

Rozhovor, jak praví klasik, jako u blbejch.

„Jaká sklenice?“

Já zase na to, že přece ta sklenice, kterou ona sama osobně — a tak dál, jenže to už se přikodrcal Dědek Čuchák, řekl: „Hu,“ a v rámci svých sporých možností se tvářil velice uraženě, když jsem se zdráhal nasadit si za levé ucho naslouchátko naladěné na frekvenci jeho bzikotání.

„Mně samozřejmě nebylo jedno, kde jsi a co se s tebou stalo. Moji zvědové mi hlásili, že tě spatřili v hotelu Splendid s tou nahnědlou krajtou, ale že jsi potom zmizel a že ani ona není k nalezení. Myslela jsem si, že jste si vyrazili do nějakého venkovského hotýlku. Netvař se tak dotčeně, poprvé by to nebylo.“

Její zvědové, to byli recepční v hotelích, pašeráci tabákových výrobků a měkkých narkotik, výrobci kořaly, veselá děvčátka a družní hoši, kšeftsmani a podvodníci, zkrátka a dobře našinci.

„Moc rád bych si promluvil s inspektorem Prochorem,“ řekl jsem. Požádal jsem telkom, aby mi splnil moje skromné přání, a opravdu, mašina se činila, seč mohla, napojila se až na ústředního informátora, který mi s výrazem nejhlubšího politování sdělil, že úředník tohoto jména není ve službách policejního sboru města Arkádie a že pokud jemu, informátorovi, je známo, totéž platí i o ostatních policejních sborech všech habitatů Aglomerace přivrácené strany.

„Třeba tě odvezli někam na odvrat,“ přemýšlela Su nahlas.

Opáčil jsem, že je to vyloučené, protože na výlet jsem vyrazil na vlastní pěst a z policejní stanice v Apollónii jsem šel rovnou do Ústředních garáží, kde jsem si vypůjčil džíp, který teď, mimochodem, leží rozbitý asi padesát kilometrů od křižovatky sedmé expresní a Strady del Sole, právě tam, kde kdysi těžila titan Českopolská společnost.

„Nájemné běží samozřejmě dál,“ dodal jsem.

„Ušili na tebe pořádnou boudu,“ pravila Su přísně. „To jim nedarujeme.“

Měla mezi svými známými hezkou řádku vlivných osobností, a tak tedy uvažovala, na koho se obrátit dřív: zda na prvního náměstka policejního prefekta nebo na tajemníka komise pro potírání honorované lásky (tak se oficiálně nazývala prostituce) anebo snad na městskou správu, kde též působí řada vlivných přátel. Dědek Čuchák konečně prosadil svou a donutil mě nasadit si naslouchátko a hlava mě brzy brněla od jeho bzikotu. Tak jsme se dohadovali, když v tom se rozhrnul závěs a šéf-pa-nák vsunul dovnitř svoji plastikově ušlechtilou tvář a oznámil, že přišli jacísi páni a jakési dámy a přejí si hovořit s mistrem Nedomým.

Paní Su kývla hlavou, šéf-panák ustoupil a dovnitř napochodoval generální ředitel Pan-Universalu, oděný do bělostného fraku s černou orchideou v klopě. Bleskurychle se vrhnul po pravé ruce paní Su, pozvedl ji v dlaních gestem, které bylo vynalezeno pro bohoslužby, a své rty přiložil na hřbet té ruky přesně do místa, kde je vyveden nervový spoj vyvolávající v duši ženy ten zmatený stav, opisovaný slovem „okouzlení“. Jemu v patách sem kvačil pan Gaspar Dumoulins. Takřka ho nebylo vidět za obrovskou kyticí chrpově modrých a bílých růží. Ani na Geneviěve nebyl ošklivý pohled, přestože teď, po tom všem, co se stalo, jsem na ni hleděl kritičtěji než kdykoli předtím. To byla hlavní trojice, důstojnická svita. V druhém plánu se tísnilo mužstvo a také ženstvo, zahlédl jsem totiž onu tmavovlásku obdařenou okouzlujícím altovým hlasem.

Hlavní díl pozornosti však nepatřil paní Su, nýbrž mně.

„Mistře,“ oslovil mě generální ředitel Hans Kriegsmann, „dovolte, abych vám vyjádřil nejhlubší obdiv. Váš výkon bude znamenat převrat v dějinách iluzinového umění.“

„Jakube…,“ volala Geneviève, „Jakube, jsem šťastná.“

Proklouzla mezi panem Kriegsmannem a Dumulínem a vtiskla mi na rty polibek, který by probudil i mrtvého.

„Bravo! Bravo,“ volali příslušníci mužstva a ženstva a tleskali. Osazenstvo Modré laguny samozřejmě netušilo, co se v kontoáru odehrává, ale povyk povstal tak náramný, že nikdo nepochyboval o tom, že se dějí nějaké velké věci.

„Dovolte, abych vás všechny pozval do privátního sálu společnosti Pan-Universal a předvedl vám hrubý sestřih našeho nejnovějšího díla Tři stateční.“

Zvláštní věc. Být skutečně velký muž, to znamená nedat nikomu kolem sebe příležitost.

Já bych nejraději panu Kriegsmannovi nacpal černou orchideu do levé nosní dírky. Nemohl jsem. Nedal mi k tomu příležitost. Byl jsem jak králík zmámený krajtou. Nechal jsem se oslavovat, připil jsem si asi s šedesáti lidmi šampaňským a nechal se vést ven, kde uličku zabarikádoval autokar pomalovaný válečnými barvami Pan-Universalu. Stydět se za to nemusím, protože Su na tom byla stejně, dokonce ani Dědek Čuchák na tom nebyl líp. Pan-Universal nás prostě vzal do zajetí.