A taky novopečený muslim Bejček, jak jinak, na mě mířil. Zprvu mě to překvapilo, protože jsem opravdovost jeho víry nebral vážně, ale pak jsem si připomněl slova našeho citróna-zachránce, že i na Jedničce jsou muslimové a že Zasada ví, na koho se obrátit. Bejček s ním bude držet muslimskou basu, aby mu mohamedáni pomohli z rejže.

A mne, nevěřícího psa, hodí přes palubu. Úplně jasně jsem cítil ve všech nervech, jak v něm roste odhodlání, jak ho ukazovák svědí, viděl jsem, jak pozvedá zbraň. Sbírá všechnu odvahu k tomu, aby mě zabil!

Kubo, Kubíku, řekl jsem si, jestli teď něco neuděláš, budeš na tom ještě hůř než prve, když ti tvůj přítel Kat roztrhnul tričko. Tenkrát jsi jenom umíral, ale teď budeš dočista mrtvej.

Nerozmýšlel jsem se dlouho. Stačil jeden jediný skok kupředu, a dřív než Bejček stačil přesunout záměrnou a náměrnou a takové ty přímky a křivky, které patří k balistice, zabral jsem za kliky, z trysek vytryskly plameny a ploštice vyletěla prudce vzhůru. Ještě štěstí, že kompjůtr kontroluje ovládání a že dokáže zabránit nejhoršímu a udržuje polohu v mezích nějaké normy, jinak by můj první pokus o vysokou pilotáž skončil krachem.

„Neblbni!“ rozkřikl se Bejček. „Pusť mě k tomu! Vždyť s tím neumíš zacházet!“

„Umím, jak vidíš,“ odpověděl jsem. V tu chvíli jsme se už ocitli nějakých padesát metrů nad povrchem a letěli — kam? Pryč od Českopolské. Kdybych měl pokdy se podívat dolů, viděl bych celý ten komplex, jak se zmenšuje; už vypadá jako pavučina, už jako sněhová vločka, chladiče se žebry do běla rozžhavenými sálají přebytečnou energii do prostoru (dnes je to směšné, ale ještě v půlce minulého století patřilo chlazení k největším technickým problémům měsíčních kolonií), vločka ztrácela přesné tvary, protože ji halil neviditelný příkrov jemňoučkého prachu a částeček spálených plynů.

Letíme, vy kluci machometánský, a kdybyste mi chtěli vyvést nějakou nezdobu, rozbijeme se tam o ty skály dole!

Bylo mi do smíchu, ale když jsem si uvědomil, jak je to daleko na Jedničku, a že ploštice je prostředek lokální dopravy s dosahem pětadvaceti kilometrů a že máme na palubě troje plíce a tři žaludky, ale vzduch a potraviny jenom pro jednoho, úsměv mi zmrznul na líci.

Máloco dovede zkazit náladu tak dokonale jako perspektiva, že se udusíte nebo zemřete hladem nebo obé najednou (pokud to jde).

8/

Dohoda to byla celkem jednoduchá, tedy, abych byl přesnější — jednoduše vypadala, když už jsme k ní dospěli.

Nejraději bych je oba vyklopil a pokračoval v cestě sám, to snad ani nemusím zdůrazňovat, jenže kompjůtr mi nedovolil udělat s plošticí otočku, která by katapultovala pasažéry ven. Navíc mě měli na mušce, a kdybych provedl něco opravdu jim nebezpečného, neváhali by riskovat havárii a naprali by to do mne z obou hlavní.

Nejraději by mě oba dva odpráskli a pokračovali v cestě beze mne, jenže já měl ruce na pákách a každý pokus o personální změnu na pilotním postu by měl za nevyhnutelný následek potyčku a havárii, a tu nechtěli riskovat, pokud to nebude úplně nutné.

Hnal jsem se v rozumné výši severovýchodním směrem, kde podle palubních souřadnic měla ležet Jednička. Světla Českopolské jsme měli už dávno za sebou, pozřela je zubatina prvního horského hřebenu, který jsme přeletěli. Pod námi byla pustina a tenkrát jsem opravdu nechápal, co na ní kdo může vidět poetického a zajímavého. Všude šutry a nic než šutry, trosky po kosmickým bombardování, které tu zuřilo před třemi miliardami let a které poďobalo měsíční tvář do té podoby, jakou blaťáci nahoře na Zemi obdivují dodnes. Rychle jsem si zvykl na ovládání raketové plošiny a po pěti minutách letu jsem se začal považovat za pilotní eso a mohl jsem věnovat alespoň část svého intelektu vymýšlení rafinovaných nadávek, jimiž jsem já, ateista, častoval oba mohamedány, jednoho fanatického funďáka a druhého upřímného jako vegeteriánská lasička v kurníku.

Oba mi opláceli stejnou, přičemž dlužno podotknout, že Zasada byl vynalézavější. Vyložil mně zejména, jaké slasti na mne čekají v džahannam, kam se bezesporu dostanu, a je to prý otázka už jen minut, kdy to bude.

Oděn budu do šatu z ohně, k pití mi dají vroucí vodu s hnisem a k zakousnutí dostanu ovoce ze stromu zak-kúm, které spaluje nitro. Ďáblové mi protáhnou řetěz žaludečním traktem a takto mě připoutají k osobnímu satanovi.

Upřímně řečeno, víc jsem se obával srážky se skaliskem než setkání se štíry velikosti osla, jimiž mi Zasada vyhrožoval. Také jsem sledoval indikátor paliva. Jeho očko červenalo, a to znamenalo, že se blížíme k akčnímu rádiu. Ještě kilometr nebo dva a dospějeme k bodu, odkud je ještě návratu. Palivo na zpáteční cestu ještě stačí.

Trvalo to dvě minuty a byli jsme tam. Takřka bezchybně jsem přistál mezi balvany a Zasada přestal spílat. Motory hučely ve volnoběžném režimu a i přes tkaninu rukavic jsem cítil jejich chvění.

„Stačí jeden pohyb rukou a jsme napadrť,“ varoval jsem je pro případ, že by si chtěli vyzkoušet svoje střelecké schopnosti. „Mám ruce na pákách, jak račte vidět.“

„Co dál,“ ozval se Bejček. Sklonil zbraň, to bylo dobré znamení.

„Seberte si pitivo a baštivo a dejchivo a pokračujte po svých.“

„A ty?“

„Vrátím se na Českopolskou.“

„Žvaníš,“ zapochyboval Zasada. „Nevěř mu, je to nevěřící pes, ďaur. Všichni ďaurové lžou.“

„Co jiného zbývá? Na Jedničku je to odsud dvě stě kilometrů. Ploštice by nás přiblížila o dvanáct kilometrů blíž. Zbývá sto devadesát, cirka počítáno. Šest dní usilovného pochodu. Ten váš machometánský ježíšek vám připravil dávku pro jednoho, doufám, že bohatou dávku pro jednoho. To by mohly být dvě chudé dávky pro dva. Rozhodně ale ne tři chudičké dávky pro tři. Všichni tři se tam nedostaneme. Vy dva se držíte jeden druhého jako achich a ouvej. Co jiného mi zbývá než se vrátit?“

„Zavřou tě.“

„Vás taky zavřou, chlapci. Ale to je vaše věc. Pokud jde o mne, jsem raději zavřenej než mrtvej.“

Tak nějak vypadalo východisko dohody. Zbývalo jen domluvit nějaké detaily. Akce nakonec proběhla tak, že Bejček vytáhl zásoby z nákladního prostoru ploštice, zatímco Zasada mi mířil na záda. Pak jsem vzlétnul o deset metrů, přesvědčil se, že Bejček položil zbraň na zem a poodešel o padesát metrů, a když Zasada hodil svou zbraň z paluby dolů, spustil jsem se zpátky až na výšku nula a milostivě ho propustil.

Nabral jsem zpáteční kurz, ale sotva obě postavičky zmizely za skalisky, přistál jsem a okamžitě zhasnul motor.

Ani chvilku jsem nepomýšlel na návrat na Českopolskou, kde mě dozajista čekal kriminál, eventuálně soudce lynč, pokud bych padl do rukou svým bývalým kolegáčkům, a nikoli přísežným služebníkům zákona. Můj plán se zakládal na prosté kalkulaci:

Na Jedničku se dostanu po šestidenním pochodu. Potřebuju především kyslík. Toho je v palivových nádržích ploštice pro regiment takových dejchalů, jako jsem já.

Dále potřebuju vodu. Tu si vyrobím dětinsky prostou reakcí kyslíku a vodíku. A konečně potřebuju jídlo. Nu, to si musím odepřít. Vydržím šestidenní pouti měsíční krajinou bez jídla? Kéž bych byl funďákem! Řekl bych: „Má šalláh“ a odevzdal bych se do rukou Alláhovi. Takhle jsem se mohl spolehnout jenom na sílu své nátury.

Budu se živit vztekem. Musím dojít už proto, že chci nadělat fašírku z dovedy, který si zahrál na kata, že chci zakroutit krkem Bejčkovi a Zasadu zavázat na uzel. Hodně práce pro jednoho člověka, ale dá se to stihnout. Pokud se ovšem dostanu na Jedničku, do jediného lunárního fríportu.

Několik hodin jsem strávil kutěním. Musel jsem vymontovat nádržku s kovovým kyslíkem, přizpůsobit dávkovač a spojit ho hadičkou s mým skafandrem. Hadičku jsem utěsnil polymerovou pěnou, naštěstí ve výbavě ploštice nechyběla.

Horší to bylo s vodou. Spálil jsem všechen zbylý kyslík s vodíkem a načerpal jí dobrých šedesát litrů, ale okamžitě zmrzla na kámen. V tom byla určitá výhoda — ponesu ji na zádech jako ruksak, bez nádoby. Jak ji ale dopravím dovnitř sněhuláka k mým ctěným žíznivým rtům? Budu ji sekat na kostičky a vsouvat dovnitř propustí pro suchou stravu, tou mrňavou kepkou, která je vespodu bubliny.