V jemných obrysech, čili v detailu, to vypadá ještě míň růžově. Představte si, že makáte den co den, šest dní do tejdne, v hermetizovaný šachtě s desítkou chlapů. Jeden hlídá druhýho, jestli se nefláká a jestli nedělá voloviny, a po nějaký době jeden každej z toho týmu nabyde dojmu, že on dře na ty ostatní, že on je tahoun a ostatní se vezou. Když na vás přijde potřeba, musíte říct něco vtipnýho, jako třeba že jdete uvázat koně nebo podobně, a ostatní se otočej a vy si dřepnete na lepkavý prkýnko podtlakovýho referátu a běda, když by se vám zachtělo mít zácpu, protože to byste pak celý den slyšeli řeči o nemakačenkovi, kterej půl šichty dřepěl na hajzlu.

Znáte se vzájemně jako svý boty a ještě líp, protože kdo by nosil jedny boty půldruhýho roku.

Všechno, co jste v životě zažili a co jste slyšeli, že zažili kamarádi, jste klukům pověděli a oni zase pověděli vám, co v životě zažili a slyšeli od kamarádů.

Každou historku povíte (a vyslechnete) jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát. Je známá věc, že půlročáci jsou k sobě rezervovaný, otevřou se vzájemně až po sedmi osmi měsících života na šachtě, a mazáci už jenom držej hubu, ani se spolu moc nebavěj a jenom myslej na ten okamžik slasti, až před usnutím ustřihnou díleček metru. Ještě štěstí, že na lunárních dolech byla stanovená tak dlouhatánská pracovní doba, šest dní v tejdnu.

Ze začátku to prý bylo jinak, to byly ty třídenní pracovní týdny a čtyřhodinový šichty a podobně, přesně jako nahoře na Zemi, jenže pak se ukázalo, že lidem je přece jenom líp v práci, čas rychleji utíká, není čas na přemejšleni o blbostech, lidi jsou upnutý na svou mašinu, koukaj, jak plast petrifikuje čerstvě vyrubanou stěnu a jak se vrták zahryzává do hlušiny, a mají radost, když se z díry začne sypat titanovej koncentrát, kterej vypadá na první pohled jako uhelnej mour, chlapi si jím kolikrát namažou huby a vypadají jako ňáký teroristi, jenom zuby se jim blejskaj a všichni mají radost, jako kdyby vyhráli ve sportce. I když na výsledku to celkem nic nezmění, kdo dělá v hlubině, má svých sto tisíc v kabeli. Zato v takzvaným volným čase?

Kolik chytrolínů psychologů nadělalo doktoráty a kandidatury a velký doktoráty na vynálezech, který vedly k polidštění prostředí lunárních průmyslových komplexů!

Kdysi dávno se prej myslelo, že všechno zvládne blahodárný vliv zelené barvy, a výsledek byl takovej, že chlapi zvraceli, když dostali k obědu špenát. Už ty první rozumbrady — ještě v minulým století — napadlo, že chlapům bude chybět normální sexuální život. A jak se to osídlování Měsíce krapet rozběhlo, rozumbradové se rozdělili do dvou táborů podle dvou kategorií. Jedna by se mohla vyjádřit: „tak jim ten sex dejte“, a druhá: „tak jim dejte něco jinýho“.

Zkusilo se oboje, nejdřív to první. Do náborů se braly ženské zrovna tak jako chlapi. Já to samozřejmě nezažil, ale vyprávěli mi to chlapi, kteří se na Luně trvale usadili už ve dvacátých letech. Muselo to být rodeo. Rvačky na denním pořádku, vražd nepočítané, a co je zajímavý, víc se rvaly ženský než chlapi. Ono to mělo svou logiku. Na Lunu šly jenom tvrdý ženský, žádný komtesy, a jakmile taková Kalamita zmerčila, že jí nějaká zrzavá škubna koukla po mužským, sahala po kudle s takovou rychlostí, že by jí mohl kdejakej fundamenťáckej terorista závidět. Pak policajti dostali do výzbroje psychiny a začala ta cervotronika a chlapi fasovali elektronický sexačky a v limbu prožívali asi to, co čeká na Jerzyho Zasadu ve čtvrtým machometánským ráji. Na nějakou dobu se zdálo, že je po problému, až najednou, prej to bylo zčistajasna jako nějaká epidemie, byly smeťáky plný rozšlapanejch sexaček.

I na vysvětlení téhle věci se napsala spousta učených pojednání, ale podle mého názoru se chlapi prostě začali stydět a ty sexačky jim najednou připadaly blbý. Uvažovalo se taky o tom, že do služby v kosmu se budou brát jenom homosexuálové, a tenhle nápad se někdy ve třicátých létech zkoušel, prej v jedný turecký laboratoři pro výzkum vysokýho vakua.

Zklamání z toho povstalo náramný, protože pokud jde o žárlivost a z ní vyplývající rvanice, nezůstali ty růžoví šátečkové daleko za ženskejma.

A pak se o věci přestalo mluvit, rozumbradové zaměřili um a zkum na něco jiného, a problém se vyřešil nějak sám od sebe tím, že se pracovní doba prodloužila na dvanáct hodin denně a šest dní v tejdnu. Po takové šichtě vás přejdou roupy — to byl celý ten zázrak.

Kdybyste v té době navštívili kterýkoli těžebně-průmyslový komplex na Luně, všude by vám ukázali společenské místnosti, zábavní oddělení, sportovní areály a pochlubili by se samozřejmě i informačním centrem, přičemž by nezapomněli podotknout, že díky spojení se Zemí má lunární personál stejný přístup k informacím jako kterýkoli občan kdekoli na Zemi (pokud nežije v oblasti, kterou fundamenťáci právě vracejí do stavu příjemně středověkého přítmí).

Ukázali by vám krásný, čistý a voňavý havíře při ušlechtilý zábavě. Ne, to nebyli pro ten účel najatý lidi. Byli to skutečný havíři, ale takřka bez výjimky půlročáci.

Ročáci, ty se slejzali po šuplatech, žvanili spolu, a protože už našli cestičky jak se dostat k ledasčemu, co bylo na šachtě zakázaný, jako třeba k pití a lehkýmu kuřivu, chlastali tam a čudili.

Zato mazáci, ti už byli zalezlí každej ve svým šuplíku; po šichtě na kavalec, lehnout a ani koukání nezapnout. On ten šedivej strop je zajímavější na podívání než obrazovka.

Ale teď, když na ty dávno zašlý doby vzpomínám, uvědomuju si, že i tohle všechno nějak patřilo k věci, že jsem s tím dokonce i počítal, když jsem se do Českopolský nechal nalejt. Kdyby šlo jenom o tohle, asi by se ze mě stal normální havíř, z počátku vykulenej a pak taky nadšenej kde-čím, pak družnej a nakonec osamělej.

Jenže se mnou to bylo jinak.

Když si vzpomenu na tu nejstarší dobu, co jsem na Měsíci byl, vytane mi na mysli ten den, kdy mě — nováčka zelenýho — mazáci vzali na první měsíční procházku.

Tak se to dělalo a bylo to podle předpisu. Nováčkové po příchodu na bázi měli školení, hlavně praktické, učili se nejdřív chodit a pak pracovat v šestinové gravitaci. Pomáhali jim mazáci, zvlášť vybraní chlapi z provozu.

Na měsíční procházku mazáci brali nováčky po skupinách, báze měla tenkrát dvanáct hlavních větví a každá z nich byla zase rozvětvená, takže těch skupin byla spousta a v té mé nás bylo, pamatuju si to, jako by to bylo včera, sedm.

Na řadě jsem byl jako čtvrtý, seděl jsem s ostatníma čekatelama na lavici a tetelil se, a když se první kamarád vrátil, tak my hned na něho, že jako co, ptáme se, a von, že dobrý, že normálka a príma, ať se ničeho nebojíme, uvnitř jako venku, hlavně hlídat těžiště, pěkně dopředu, ono v tom sněhulákovi to jde v měsíčním prachu trochu hůř, a když chcete zahnout doleva nebo doprava, tak člověk musí sebou trochu šmejknout jako dole na Zemi na bruslích.

Dole na Zemi… Každý nováček říká „dole na Zemi“, a jakmile začne říkat „nahoře na Zemi“, pak teprve je z něho ten správnej šutrák.

Konečně se ozvalo „Nedomý“, já se rozhlíd, jako kdyby tam měl bejt i jinej Nedomý kromě mě, a pak mi došlo, že jsem to já, vstal jsem a trochu prkenně šel k těm dvěma mazákům, co na mě čekali ve dveřích skafandrový komory.

Pomáhali mi navlíknout na sebe těžkého sněhuláka a já se v duchu divil, že mají tu péči, protože v přijímači se dbalo hlavně na to, aby si nováček od první chvíle stačil sám.

„Kdyby to ruplo,“ opakoval instruktor tisíckrát denně a nikdy nedodal, co by mělo rupnout (zřejmě tu mohlo rupnout cokoli), „kdyby to ruplo, každej jede po vlastním prkně, na vlastní pěst.“

No a ti dva mě oblíkali jako prvňáčka, když jde poprvé do školy.

Konec konců, byl jsem v jistém smyslu prvňáček.

Jeden mi hermetizoval pracáky, druhej nasadil přílbu. Tvářili se přitom slavnostně, jako kdyby mě pasovali na krále.

Když bylo všechno hotovo, ten, co mi nasadil přilbu, mě plesknul po rameni.

„Jedeme,“ uslyšel jsem v přílbě.