Tuhle fintu si mohli odpustit, alespoň pokud jde o mne. Byla to náhražka psychiny: protože ji nemohli použít proti lidem ve skafandru, měli možnost vstoupit do fónií po zvláštním okruhu, který nešel zablokovat, a výsledek? Kravál tak strašný, že vás připravil o rozum, stejně jako psychina.

Přitiskl jsem si dlaně na protržené místo skafandru. „Pomoc! Pomoc!“ křičel jsem. Byl jsem zoufalý. Úplně nesmyslně mě napadlo, že citróni nemohou moje volání v tom jekotu slyšet. Nenapadlo mě, že jejich fónie spolehlivě filtruje kmitočet „signálu výstrahy“, jak se ten fígl oficiálně jmenoval.

Z oblaku prachu se vynořil citrón s flaškou, na nic nečekal a díru ve skafandru mi zakryl bleskurychle polymerující pěnou.

Stalo se to všechno daleko rychleji, než to stačím odvyprávět, a sotva mi ten citrón zacelil díru ve skafandru, pilot ploštice odpálil tu tlakovou nálož, co policajti nosí u opasku svých skafandrů, a odfouknul ten prach stranou, aby bylo pořádně vidět, co se vlastně děje.

No a dělo se to, že účastníci pikniku tu stáli jako zkoprnělí, vinnej nevinnej, a všichni si bezděčně kladli dlaně na přílby, aby si zakryli uši. I já jsem si je tam teď dal, když už mi ten andělíček můj strážníček ucpal díru ve sněhulákovi. Dodejme, že ten se hezky rychle změnil ve strašně zlého citróna, protože pustil flašku na zem a strhl ze zad tu flintu, takže komplet celá pětice byla ozbrojená, mířila na nás, my stáli jakoo solné sloupy a pilot ploštice trůnil na svém verpánku a díval se na to divadýlko, určitě potěšené, ale přesvědčit jsem se o tom nemohl, protože mu samozřejmě nebylo vidět do obličeje.

Makáči na nedalekém povrchovém dole přestali vydělávat doruble, dokonce zastavili i skrejpry a určitě vyvalovali jaksepatří oči v bublinách svých sněhuláků, protože tohle už nebyla obyčejná poprava — tohle byla poprava přerušená, executio interrupta, jak by řekli staří latiníci (musím aspoň někdy v tomhle vyprávění ukázat, že jsem v podstatě vzdělanec).

Jekot ustal, jako když kramle spadne do tůně, rozhostilo se blažené ticho a znělo jako hudba v tom nejluxusnějším mohamedánském ráji, určeném pro nejzasloužilejší muslimy.

„Zasada, Nedomý, Bejček,“ ozvalo se ve fónii, „o tři kroky vpřed.“ Poslechli jsme jako pumprdlíci v Ústředním loutkovém.

„Vy ostatní… čelem vzad a odchod.“

Otočil jsem se. Strašně rád bych zadržel toho roztomilého maníka, který mi protrhl na hrudi skafandr, toho milánka, který si smrt zvolil za svoje hobby. Strašně rád bych mu serval bublinu, abych se podíval na jeho obličej, znal jsem ho od vidění, ale jen málo, podoba mi unikala z paměti, strašně jsem si přál, aby se změnil v kapalinu vroucí ve vysokém vakuu.

„Ani hnout,“ velel přísný policajtský hlas. Jeho majitel se cvičil v rétorice v tom rakouském psinci, kde chovají bull-mastify. „Žádný blbosti. Bejček, Nedomý a Zasada zůstanou na fleku, ostatní si dají odchod.“ Měli nás spočítaný. Věděli přesně, kdo v té hře jede.

Chvilku se nedělo nic, leda to, že dva citróni mířili těma svejma rou-rama na nás a jejich tři kamarádi sledovali přes zaměřovaci křiž odchod pořadatelů tohoto pikniku, všech, včetně mého přítele kata.

Uvědomil jsem si, že po ničem netoužím tak silně, jako po tom, abych se s tím chlapem ještě někdy potkal tváří v tvář. Všechny prachy bych za to dal, plnou sumu jedný stovky táců. Zůstal bych kvůli tomu i na Luně.

Když jsem si to uvědomil, zamrazilo mě v zádech. Ptal jsem se sám sebe: je tvoje nenávist opravdu tak silná?

„Teď pomalu k vozidlu,“ pokračoval psí hlas. „První Zasada, pět kroků za ním Nedomý a dalších pět kroků Bejček.“

Poslechli jsme. Nic není tak přesvědčující jako upřený pohled bezzákluzových čtrnáct padesátek, a těch na nás teď čučel plný počet, všech pět — neklamná známka toho, že pořadatelé pikniku už prošli propustí a zmizeli v dómu.

Nekráčeli jsme zčerstva. Šlo nám to pomalu, co noha nohu mine.

„Pohyb, pohyb…,“ zavrčel psomuž.

To zase ne, policajte, pomysleli jsme si všichni, i Bejček, který býval policajtem ještě dnes ráno. To zas ne. My pudem, protože musíme, ale nepřetrhnem se. To zas ne.

Usadili nás na záď ploštice na ložnou plochu a jeden ten citrón si sednul k nám. Bouchačku si položil na klín, tou ošklivou stranou k nám, i když, po pravdě řečeno, nechtěl bych z téhle blízkosti dostat do prsou ránu vyrovnávací nálože. Zbylí čtyři si vylezli na plošinu, chytili se madel, a když se rozkročili, vážně vypadali jako sochy.

Ani jsme si pořádně nesedli, když se ozval znovu ten protivný zvuk, vtíravě nepříjemný kmitočet. Tentokrát ale zazněl tiše, tichounce jako bzučení komára.

Zněla z něho nějaká slova!

„Rozumíte mi? Zasado, zvedni ruku.“

Jerzy poslechl a hlásek se ozval znovu: „Ani slovo, nesmíte ani ceknout.“

Náš hlídač se ani nepohnul. Pilot startoval raketové motory. Ploštice začala protivně vibrovat. Nebyl jsem zvyklý na tahle vznášedla. Bude mi špatně, napadlo mě.

„Seberte mi bouchačku. No mně, samozřejmě!“ Náš průvodce nepatrně pohnul zbraní.

Bejček na nic nečekal, vrhnul se kupředu a popadl zbraň. Ještě štěstí, že její majitel rychle ucukl — Bejček by mu tím škubnutím vyvrátil palce.

„Všichni ruce vzhůru!“ zařval. Jeho hlas bylo slyšet ve fónii nás všech. Policajti se otočili. Ploštice se nepřestávala třást.

„Výborně,“ pochvaloval si tenký hlásek. „Teď jim řekni, ať sestoupí.“

„Sestupte, ale pomalu a jeden po druhým! Zasado, ty slezeš a budeš jim odebírat zbraně. Jednomu po druhém! Naházíš je na plošinu.“

„Tak je to správné,“ jásal hlásek na té protivné komáří frekvenci.

„Vy jste se zbláznili,“ ozval se psomuž. „Tohle je vzpoura. Teď už vám nepomůže vůbec nic, rozumíte? Ani Jednička vás nepřijme. Neblbněte, chlapi. Rozumíte? Fríport snad přijme uprchlíky, ale s povstalcema po právu zatočí!“

„Nenechte se ukecat,“ zapípal komár. „Muslimové jsou i na Jedničce.“

Teď mi svitlo! Náš policajt — osvoboditel byl zakuklený muslimský funďák, člen stejného bratrstva jako Zasada! Právě makal na významném zkrácení povinného pobytu v muslimském pekle. Za obětavou pomoc spoluvěřícímu mu strhnou nějakých sto tisíc let trestu. Zase je o krůček blíž k ráji!

„Zasado, ty přece víš, na koho se na Jedničce obrátit. Řekni, jo nebo ne.“

„Jo,“ ozval se Zasada.

Byla to zpropadeně složitá domluva.

Náš osvoboditel k nám mluvil na varovné frekvenci, kterou fónie policajtských skafandrů nedokázala přijmout. Jenže naše odpovědi slyšeli policajti všichni. Tak se stalo, že Zasadovo “jo“ si psomuž špatně vysvětlil.

„Takže souhlasíte?“ zaradoval se.

„Ne,“ odpověděl Zasada. To zase vyděsilo našeho osvoboditele, mo-hamedánského policajta.

„Tak jo, nebo ne?“ zapípal.

„No jo!“

„Tohle je jako u blbejch,“ poznamenal jsem. V tu chvíli už všichni policajti sestoupili z plošiny, a jak byli naučený, seřadili se do vyrovnaného řadu. Snad si ani neuvědomili, jak směšně to vypadalo.

„Aby bylo jasno,“ považoval jsem za nutné prohlásit k nastoupenému mančaftu, „neberte ohled ani na nějaký 'jo', ani na 'ne'. My se ztrácíme z parády a dál si o nás už nedělejte starosti.“

Náš mohamedánský přítel citrón se připojil ke svým druhům. Náčelník mu nasadí bohovský nos za to, že si nechal sebrat bouchačku a umožnil tak útěk třem nebezpečným zločincům, ale co by pravověrný muslim neudělal, jen aby dostal vstupenku do ráje!

Osvoboditel zapípal na rozloučenou: „Aby bylo jasno, bratře Zasado, udělal jsem to jenom pro tebe, Alláh bude provázet tvoje kroky a bude tě ochraňovat při cestě na Bázi číslo Jedna. Na cestu jsem ti připravil dost potravin a kyslíku. Jsou to zásoby pro jednoho. Alláh ti pomůže zbavit se těch dvou nevěřících psů!“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, oč tady běží. Ale došlo mi to. Chtěl jsem k tomu něco důvtipného podotknout, ale vtom se ozval Zasada: „Jestli cekneš, Kubo, udělám do tebe díru.“

Tím chtěl říct: jestli se pokusíš našeho bratra shodit, zabiju tě. Mířil na mne bouchačkou, kterou prozřetelně sebral z plošiny, jednou z těch bouchaček, které já — neprozřetelně — na plošinu položil.