„Tady zdechni,“ popřál mi srdečně. „A chytej. Je v ní jeden banán. Miř dobře, uspoří ti to trápení.“

Rozpřáhl se a hodil mi dolů tu čtrnáct padesátku. Snad to myslel jako akt milosrdenství, ale spíš se s ní už nechtěl tahat. Proč taky, když jeho protivník spadnul do pasti. Navíc, až najdou moje tělo s puškou podél těla, snáze obhájí tvrzení, že jsme byli nejlepší kamarádi až do poslední chvíle.

Chytil jsem zbraň a bez rozmýšlení jsem ji na něho namířil a vypálil. Mířil jsem špatně. Exploze vyrvala tunu horniny a hodila ji Mléčné dráze do náruče. V oblaku prachu mě Bejček naposledy proklel. Bezpochyby mě proklínal dál, když už pokračoval v cestě, ale jak známo na Měsíci fónie za rohem nefunguje. A Bejček byl v pěti minutách za devaterým rohem, obtížen už jen nákladem vody a potravin a snad i svým svědomím.

Já zatím dole smutně vesele umíral, loučil jsem se s mámou a fotříkama a malou Alenkou a všema holkama a postupně jsem v duchu navštěvoval všechny kamarády a vedl s nima moudrý řeči a dost možná, že bychom společně i něco vymysleli, třeba zrovna tu žárovku. Jenže jsme nevymysleli nic.

Když jsme byli v nejlepším, táhla kolem nějaká výprava selénologů a vytáhla mě ven.

Na Jedničku mě dopravili čtyřiadvacet hodin poté, kdy mi propadla lhůta k návratu na Zemi stanovená paragrafem šest.

Má šalláh, jak by řekl nebožtík Jerzy Zasada.

A co tomu říká přítel Bejček? Jak dopad? A co na Českopolské? „To nevíte? Už je to tejden, co se celej ten turnus v pořádku vrátil nahoru na Zem. To musel byt šikovný chlapík, ten Brunza. Zařídil to chlapcům moc dobře. Jaký je to člověk? Znal jste ho dobře?“

Tak turnus je zpátky na Zemi u svejch manželek a holek a dětí a kamarádů a mámu tátů a já dřepím na šutru jako šutrák jeden šutrácká. Má šalláh.

II. ČÁST. PRŮKOPNÍCI

1/

Můj starožitnický krámek stál stranou hlavní třídy, a jenom kdybych otevřel dveře, vystrčil hlavu a nastražil ucho, uslyšel bych hukot davu, který se valil dnem i nocí nahoru a dolů jako melasa.

Byl to hukot desetitisíců a dvakrát desetitisíců kroječů (Dědek Čuchák by mě v tom okamžiku přerušil ve vyprávění a zabručel by mi za uchem, že nelze mechanicky násobit počet hlasů dvěma, neboť z davu nemůžeme vyloučit určité procento jednonohých, a já bych na to odpověděl, že jednonohý má protézu a ta taky dělá hluk, a on by na to bziknul, že kročej protézy nelze započítávat do kročejů nohou, protože protéza je původu anorganického, podobně jako hůl nebo berla, takže pokud bych započítával do kročejů protézu, musel bych do počtu zahrnout i ťukání holí a cvakání berel, a já bych na to opáčil, dědku, vzpamatuj se, kdy naposledy jsi viděl člověka s holí, natož pak s berlemi, a on by na to odpověděl… nu odpověděl by, je to strašnej chlap, tenhle Dědek Čuchák, je strašnej teď a nebyl lepší ani před těmi padesáti lety, v tom pětadevadesátým roce).

Každý hlas je jiný, některý patří muži, jiný ženě nebo dítěti, někdo se směje, někdo hudruje, nebo dokonce nadává, někdo křičí a někdo šeptá, lidé se tlačí ve frontě před kasou Iluzina, je jich tu na pět stovek jenom bezprostředně na hlavni třídě, jeden z největších taháků turistického byznysu na Luně, největší koncentrace emocí ve Sluneční soustavě, tak je to napsané na plakátech, navíc to jsou emoce necenzurované, nevy-miškované, neupravované, syrové jako brambor, lidé se tlačí ve frontě a křičí na sebe, vezmi hned dva lístky, nepředbíhejte, kam se to tlačíte, člověče, Pepo, nech toho, je to pod tvoji úroveň, přece si nenechám foukat do polívky od takovýho floutka, kdo je u vás floutek, a tak podobně, dívčí smích do toho zvoní, holky se smějou a mají radost, že uvidí opravdové facky, to je lepší než iluzin, až se vynadívají, půjdou do bistra na zmrzku, je jich tu na tisíce.

„Největší koncentrace laskomin ve Sluneční soustavě,“ tak to stojí v inzerátech, „Proč má Měsíc kulatou tvář? — Stravuje se u Donalda.“

Každé druhé z těch bister má ve firmě jméno Donald, tam mají nejlepší zmrzku a nejvíc druhá, žádný zdravotní dozor nežvaní do receptury, na Luně není cenzura a není tu ani zdravotní dozor, nejsou tu baktérie, ty tu netrpíme, průměrný věk o dvacet třicet let vyšší než nahoře na Zemi, kdo by to chtěl popírat, řeč statistiky je jasná, největší koncentrace zdraví ve Sluneční soustavě, obrazovky to hustí do těch blaťáckých hlav horem dolem a blaťáci se hrnou na Lunu a my je tu hostíme v Arkádii, ale taky v Eldoradu a Alhambře a Atlantidě a Ozu, Disneylandu a Lunaparku, ale Arkádie je nejlepší, tady bydlím já, mám tu svůj krámek se starožitnostmi stranou od hlavní třídy a hlavu ze dveří nevystrkuju, hukotu davu ucho nenastavuju, jsem spokojený tak, jak jsem. -

Tak to na Luně vypadalo a takové bylo moje životní krédo tenkrát v tom pětadevadesátým roce, toho měsíce a toho dne a v tu hodinu, kdy mi do kvelbu přišel tahoun a sdělil mi, že ho posílá paní Su.

Byl to blaťák blaťácká, poznalo se to už podle vejšky. Všichni blaťáci jsou v průměru vyšší než rození šutráci (i já byl vyšší než ta nová generace, protože, koneckonců, jsem se na Plesnivce narodil), ale tenhle chlapík hodně převyšoval průměr, a proto jsem mu v duchu přišil nepříliš vynalézavou přezdívku Čahoun. Kdybych věděl, co je to zač a co si s ním užiju, možná že bych vymejšlení věnoval větší péči.

Nejdřív jsem dělal, že nevím, kdo je to paní Su.

„Modrá laguna, vedle Iluzina,“ připomínal mi Čahoun. Já na to vtipně odpověděl, že Iluzinů je na hlavní třídě spousta, a on mi vysvětloval, kdo je to madame Su (mně vysvětlovat, kdo je to paní Su!), a tak jsme se chvilku kočkovali, až jsem se ho zeptal, co vlastně chce.

„Potřeboval bych něco speciálního.“

„Na to jsme specialisti. Co by to mělo být?“

„Říká vám něco čtrnáct padesát?“

„Lituju, ale roboty nevedu. Mám rád v krámě klid,“ dělal jsem hloupého.

„Dobře zaplatím,“ naléhal. „Prosím vás. Paní Su mě doporučila. Dobře vím, že víte, co je to čtrnáct padesát. Já taky věděl, že ví, že to vím.

Nastavil mi pravé zápěstí v tom krásném gestu odevzdání, jaké znají jenom milenci. Dneska už se na to zapomnělo, ale nezapomeňte, že v pětadevadesátým byla epidemie Super-AIDS v živé paměti.

„Přečtěte si mě,“ vyzval mě.

Doporučení měl dobré, uvažoval jsem. Miláček Su by mi neposlala žádného čmuchala. Jenže ona je chudáček moc na prachy, miláček Su, a za trojcifernou sumu reálii udělá ledacos. Třeba i to, že mi pošle na krk chlapa, o kterým si není sichr jistá, co je zač.

Jenže on mě vyzývá, abych si ho přečetl.

„Jak je libo,“ pokrčil jsem rameny.

Uvolnil blok a můj orákl (starý model, alespoň na první pohled, nemohl jsem zaneřádit svůj starožitnický krámek nějakou hypermoderní aparaturou) spustil: „Gaspar Dumoulins, narozený dvacet pět deset dva tisíce šedesát tři, zdravotní stav: biopole pé kvé…“

„Nezajímá. Co je zač tenhle Dumoulins?“

„Pracuje v Ústavu novodobých dějin v Rize, specialista na osídlování Luny. Vzdělání: katedra dějin Filozofické fakulty na Sorbonně, nástavba…“

„Nezajímá. Co dál?“

„Sběratel historických zbraní. Osmá největší sbírka v Akvitánii. Obsahuje kompletní výrobní řadu psychošokujících emitorů FN, kompletní výrobní řadu…“

„To mi stačí,“ řekl jsem oráklu. „Děkuju za důvěru, pane Dumulín,“ obrátil jsem se k Čahounovi. „Vy tedy sbíráte psychiny.“

„To jsou ovšem jenom měkké zbraně. Podle mých informací se čtrnáct padesátek používalo ve čtyřicátých létech jako tvrdých zbraní.“

„To vás někdo špatně informoval,“ řekl jsem s výrazem upřímného politování. „Typové označení čtrnáct padesát náleží odstraňovači závalů.“

„Správně. Právě takový odstraňovač závalů bych rád získal do své sbírky.“

„Poslyšte, pane Dumulín, výlohu mého obchodu jste viděl. Tam je několik lahůdek: součásti výstroje, výbava pro geologa, jsou tam i rarity, jako je třeba kompas, ano, ten pochází z první lunární výpravy království Simba ze sedmapadesátého, jejich Královská akademie myslela na všechno a vybavila členy výpravy kompasama…“