Rozpřáhl jsem ruce.

„A tady kolem jsou další poklady. Vybírejte očima, pokud máte vážný zájem, smíte i rukama. Moje specializace jsou orákly. Těch tu mám habaděj, i ty vzácné první modely.“

„Já vím, že míváte potíže s policií,“ spustil Čahoun Dumulín znenadání. „V mém případě se ale nemusíte bát. Mám statut VVIP, a to je víc než diplomatická imunita, jak dobře víte. Žádný policista nemá právo mě prohledat. Se mnou nebudete mít potíže.“

„Předveďte,“ vybídl jsem ho.

Opět si vyhrnul rukáv a tentokrát jeho blok červeně zazářil.

„Jak jste toho dosáhl,“ podotkl jsem. Nebyla to otázka, jen citoslovce údivu. Hned jsem se zastyděl za to, že mi ujel jazyk. Abych zakryl rozpaky, otočil jsem se dozadu a zavolal ke dveřím Dědka Čucháka, aby vylezl. Věděl jsem, že Dědek má uši nastražené a slyší všechno, o čem jde řeč.

Čahoun Dumulín nehnul ani brvou, když Dědka spatřil, a za to jsem mu v duchu udělal čárku do bílého notýsku. Na Dědka nebyl pěkný pohled. Tahle první generace proťáků byla pěkně zfušovaná. Už v půli století to bylo lepší a na první pohled jste protetického kyborga nerozeznali od člověka. Jenže Dědka Čucháka ta malá nehoda potkala podle všeho někdy kolem čtyřicátého pátého. Doktoři ho dali dohromady, ale zničili mu napůl mozek a taky po fyzické stránce ho pěkně zmordovali. Vypadal jako Frankensteinovo monstrum, však taky někdy vystupoval v iluzinovejch hororech jako hlavní příšerák.

„My bysme tu měli mít jednu čtrnáct padesátku, vzpomínáš?“

„Hu,“ rozhovořil se Dědek Čuchák a odkolébal se tam, odkud přišel. Já se zatím obrátil k Čahounovi. „My tu kdysi jednu měli. Tenkrát byly v Arkádii kravály, zátahy proti funďáckejm teroristům…“ Mávl jsem rukou. „Ach jo, uteklo to.“

Dědek přikodrcal s tou strašlivou hákovnicí.

„Hu,“ pravil. Byl dneska nějak ukecanej.

„Já vám ji nenabízím, pane Dumulín. Jenom předvádím, co já si myslím, že je čtrnáct padesátka.“

„Nejdříve jste ji vydával za typ robota,“ připomněl Čahoun Dumulín.

„Můj věk mě opravňuje k výpadkům paměti,“ řekl jsem zdvořile.

Ale to už mi nevěnoval pozornost. Jakmile spatřil tu prachmizernou rouru, oči mu povylezly a do rukou vjel třas. Uklidnilo mě to. Chlupatý dovedou být vynalézaví, a kdyby chtěli, dokázali by zfikslovat i osobní blok. Nastrčili by mi čmuchala s falešným blokem a jakej bych byl? Jenže chlupatým na mně zase tolik nezáleží. Já jsem jenom malá ryba, fakticky jen rybička. Čahoun Dumulín mi dělal před nosem vítr těma svejma roztřesenejma rukama. Dědek Čuchák přihlížel, napůl ukryt za mými zády. To byl jeho zvyk, nerad se ukazoval veřejnosti (ledaže mu za to platili).

„Hu,“ poznamenal varovně. Naslouchátko přilepené za mým levým uchem se rozhovořilo. „Bacha na něho,“ tím Dědek myslel Čahouna Dumulína. „V rukávu má nějaký kovový předmět.“

„Jo,“ odpověděl jsem. Opřel jsem se dlaněmi o pult tak, abych prstem dosáhl na senzor psychiny trvale namířené právě do toho místa, kde stál zákazník. Taky zařízení z dob funďáckých kraválů. Tehdy ho měli všichni živnostníci, a když vlna násilností opadla, nechali si ho odmontovat. Já ne. Co kdyby někdy přišel do mého krámu Kat?

„Smím?“ otázal se Čahoun.

„Jak je libo. Není nabitá.“

Vzal zbraň do rukou. Nedělal to poprvé. Nasadil si ji na rameno sebejistým pohybem elitního střelce z těch zlatých dob, kdy jsem tady na Luně začínal.

„Já vám ji jenom ukazuju,“ upozornil jsem ho. „Nenabízím. Není na prodej.“

„Chybí mi do sbírky,“ řekl. „Zaplatím vám, kolik budete chtít.“

Podíval se mi do očí a dodal: „Pokud je pravá, ovšem.“

„Pochybujete o tom?“

Dědek opět varovně zahuhlal a za uchem mi to zaštěbetalo, ale já už jel po svém surfovém prkně na hřbetu vlny hněvu. Že jsem si nedal pár facek! Nikdy to nedopadlo dobře, když jsem na tohle prkno vlezl.

„Nevím. To je jediné, co k tomu můžu říct. Jak račte vědět, pane Nedomý, jsem vědec, a jsem tedy zvyklý uvažovat exaktně.“

„Tak se přesvědčete,“ vybídl jsem ho. „Máme tady veškerou výbavu.“ Souprava antik-kitu, elektronový mikroskop, rentgen a všechny ty krámy stály v rohu.

„Kdybyste proti tomu nic neměl,“ řekl zdvořile, „raději se spolehnu na vlastní pomůcky.“

Dědek Čuchák mě kolébavě obešel a položil na zbraň obě ruce: tu pravou, pokrytou jizvami, i tu umělou, na které se kovové klouby draly dírami v plastikové kůži na světlo boží. Tisíckrát jsem ho nabádal, aby si ji nechal vyměnit! Jenže tady šlo o ztrátu tváře. Dědkovi ovšem na tváři nezáleželo ani v doslovném, ani v přeneseném slova smyslu. Jenže já byl ještě v tom věku bezmála osmdesáti let ješitný prudina. Loktem jsem Dědka odstrčil a doslova mu vyrval zbraň z rukou.

„Jen ať si pán poslouží.“

Čahoun se nám podivuhodně přerodil. Když prve přišel, byl jako mílius, šoupal nožkou, hovořil vlídně a vemlouvavě. A teď? Když viděl, že mě lapnul na háček, ztvrdnul, nabyl sebejistoty a taky ještě trochu vyrostl. Div nám neudělal hlavou díru do stropu.

Vytáhl z rukávu plochý předmět. Tenkrát jsem nemohl vědět, co to je. Vypadalo to jako flétna nebo jako kalkulačka ze starých časů. Opravdu jsem nemohl tušit, že je to antik-kit té nejnovější generace. Vývojový typ, fasovali ho vědátoři ve vybraných historických ústavech.

Přiložil přístroj na hlaveň zbraně a přejížděl po jeho černém povrchu konečky štíhlých prstů. Jako z nesmírné hlubiny (přestože to mělo tloušťku dvě tři čísla) se vynořily chaotické obrazce, které se zvolna přeskupovaly, tvořily křivky, číslice a písmena, a já stál za pultem, zapomněl šimrat prstem spoušť psychiny a jenom jsem vyvaloval oči a čekal, co se z toho vyklube.

Co se vyklubalo? Inu, pěkné obvinění.

„Padělek,“ pravil Čahoun Dumulín.

„Vy jste se zbláznil,“ řekl jsem. „A i kdyby, co je vám do toho? Já vám tu věc nenabízel. Není na prodej.“

„A tyhle věci,“ ukázal po vitrínách rukou ozbrojenou tím všivým aparátem, „tyhle nejsou padělky?“

Jak se to vezme, pane Dumulín. Jak se to vezme: v jistém smyslu jsou, ale tak dokonalé, že jsou skoro pravé. Tamhle v koutě stojí antik-kit, jen si je vyzkoušejte. Jenže pan Dumulín nebyl včerejší a vytáhl na mě takové trumfové eso, které přebilo všechny karty, co jsem měl v ruce: eso jménem antik-kit nejnovější generace. Kolikáté asi? Páté? Šesté? Co na tom záleží.

Otevřely se dveře a do krámu vplula mladice pěknice. Nu, co bych neřekl plnou pravdu: byla překrásná. Mulatka, nohy dvojmo nastavený, bokama by se vešla do flašky, úplně by tam zapadla, až za prsa by se zachytila, to jo, protože tahle prsa, panečku, to byla nějaká sorta!

Svítila očima a usmívala se, asi proto, že jen co vstoupila, moje vetešnictví začalo vonět jako nějaký boutique z hlavní třídy (jsou jich tam tisíce, největší koncentrace elegance v celé Sluneční soustavě).

„Jak jsi pořídil, miláčku?“ zeptala se Čahouna.

„Špatně,“ pravil s výrazem nejhlubšího politování. „Tihle pánové jsou podvodníci.“

„Skutečně? Vypadají tak roztomile,“ poznamenala dívenka.

Podle toho, jak se na mě usmívala, musela mít ohromnou radost z toho, že mě vidí: asi se do mne zamilovala, vezme si mne za manžela a pořídí si se mnou děťátko.

„Vážený pane Dumulín,“ pravil jsem, ale oči mi uvízly v tom směru, kde stála ta krasavice, „tyhle tvrdý slova si nechte od cesty. Nevím, o co vám jde. Tu čtrnáct padesátku máme tady v krámě už dobrých dvacet roků, takže je to starožitnost sama o sobě. Jak jsem ji koupil, takovou ji mám; a na mém ukazovátku se jevila býti pravou, račte se přesvědčit, elektronkový mikroskop stojí támhle v koutě. Nemůžu za to, že ten váš čarovnej přístroj ukázal něco jiného. S ostatním zbožím je to nastejno. Já kupuju a prodávám. Lidi mi sem nosí pravé věci, ale taky falešné. Všechny zkoumám tím, co mám k dispozici. Až si opatřím takové ukazovátko, jaké jste ráčil vytáhnout z rukávu, přitvrdím kritéria, starožitností bude míň, ale zato budou dražší, takže pro mně jako pro obchodníka to vyjde nastejno, a když si nepolepším, rozhodně tratit nebudu. Frštendo?“