Natočili jsme to všechno a Čahoun byl velice spokojený a jeho přítelkyně Geneviève mě vyznamenávala úsměvy — škoda, že jsem si je nemohl vyvěsit na klopu jako řádové stužky, moc hezky by se tam vyjímaly. Líbila se mi čím dál víc a začal jsem se bát, že to na mně Su pozná, až se s ní zase uvidím. A co Geneviève?

O pauzách se mnou ráda rozmlouvala a poslouchala moje vyprávění, což samozřejmě starého pamětníka blažilo. Kladla mi pitomoučké otázky, jako třeba, co že to byli ti funďáci a proč že se všichni tolik rozčilovali kvůli té, jak se to jmenovalo, atomové bombě, když přece epidemie Super-AIDS byla mnohem horší, a já ji vysvětloval, že nejhorší je vždycky to, co je teď, a že člověk má už tak založenou náturu, že kvůli vteřině radosti v současnosti si přivodí hodinu starosti v budoucnosti, že to dělají jednotlivci, ale — což je ještě horší — i celá společenstva a že vůbec ten nejhorší úděl mají lidé jasnozřiví, kteří vykřikují nepohodlné pravdy a upozorňují lidi, že tančí na okraji podemletého útesu, protože sice jednou dostanou pomník, ale až po smrti, a postaví jim ho ti, kteří je umořili.

Natáčení se mi docela líbilo a nejvíc mě blažila vidina chvíle (která se valem blížila), kdy ze sídla Pan-Universalu přejede pan Kriegsmann, aby mi osobně poděkoval za moje nedocenitelné služby, a pak mi předá plastikovou destičku, která představuje hodnotu osmi set reálů. Dědku, tentokrát jsi neměl pravdu, říkal jsem si před spaním, tohle stálo za to, osm set reálů, taková suma! Uvidíš, pro nás začne nový život.

Natáčení skončilo a já se vrátil s Dumulínem a jeho krasavicí do Arkádie. Technický štáb, ale i stanti zůstali zatím v dekoraci a čekali, až pan Kriegsmann — po zhlédnutí hotového díla — pošle svoje oukej.

Nastal ten kýžený den. Pan-Universal měl na hlavní třídě svoji kancelář, zařízenou v monarchickém přepychu, jak to označil Čahoun Dumulín, všude pravý plastik a latex a podobné ušlechtilé materiály, nu co, pěkné podívání na to bylo. A taky pan Kriegsmann vypadal impozantně, když vstoupil následován jedním živým a dvěma robo-tajemníky, vzpřímený, upjatý ve stojacím límci, tmavý oblek přiléhající k atletickému tělu.

Vpadl se svou svitou neohlášen. Překvapil nás, třebaže jsme jeho příchod čekali, netušili jsme však, že sem vtrhne neohlášen jako živelní pohroma.

Povstali jsme trochu rozpačitě, jako kdyby nás načapal při něčem ohavném, například při pojídání hygienicky závadné stravy.

„Buďte vítán, pane generální řediteli,“ zvolal Čahoun, radostně zvedaje ruce, Jaké štěstí…“

„Jaké štěstí? Neštěstí! Katastrofa! Proklínám den, kdy jsem poskytl svůj sluch vašim žvástům! Tomu vy říkáte emoční podívaná? Při tomhle měli omdlívat diváci? Pane Dumoulinsi, ručím vám za to, že při zhlédnutí Tří statečných ani jedné pubertální hysterce nenaskočí opar!“

„Poslyšte, vy…“ řekl jsem, ale generál se na mne vztekle podíval a zaštěkal: „Vy mlčte. V těch vašich emocích byl šum a my ho dešifrovali, ten šum: prachy, prachy, prachy. To vám leželo v hlavě.“

„Ale on je skutečně autentický průkopník…“

„To já dobře vím, Dumoulinsi!“ hřímal generál. „On je autentický průkopník a jemu vinu nedávám. To vy jste z něho nedokázal ty autentické emoce průkopníka vyždímat.“

„Tak moment,“ řekl jsem a v té chvíli byly moje emoce tak autentické, že kdyby je chtěli snímat, asi by jim pukla mašina, „pan Dumulín je v tom čistej jako lilium. Kdo ho donutil, aby pokroutil skutečnost, aby změnil všechna fakta? Dekorace je fajn, krajina taky, jenom ten příběh je vycucanej z palce a s pravdou nemá nic společného. Je to hovadina, vážený pane generální! A protože Pan-Universal podle všeho točí jenom hovadiny, já, pane generální, se poroučím. Bylo mi potěšením, pane generální.“

„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se mě.

„Domů, jak račte viděti.“

„Mýlíte se. Míříte rovnou k soudu. Já vás totiž budu žalovat. Práce na spacernu Tři stateční neskončila. Ta teprve začíná. To, co jsme natočili

až dosud, považujme, dejme tomu, za zkušební snímek. Teď se pustíme do vážné práce. Vy jste zatím nepředvedl to, co bych při nejlepší vůli mohl nazvat autentickou emocí. Režisér Dumoulins je snad dobrý historik, ale špatný režisér, žel bohu. Já jsem ale známý tím, že dokážu dostat z každého ten nejlepší výkon. Mrzáka donutím skákat, jestli mi rozumíte. Já zmáčknu pana Dumoulinse a on zmáčkne vás. Vážený pane,“ přistoupil až ke mně a bodl mě ukazovákem do prsou; jiného muže bych o ten ukazovák připravil, ale pohled pana Kriegsmanna mě dočista zmrazil, „vážený pane, ve vás je emocí dost a dost. Opakuji, dosavadní neúspěch není vaše vina.“ Obrátil se k Dumulinovi. „Málo vás mačkali. Teď vás budou — o to se postarám — mačkat dost.“

3/

V Modré laguně bylo nabito, jako kdyby Arkádie-TERMINAL měl odbavovací halu tam vzadu na chodbičce před záchodama, takže všichni turisti by museli táhnout zrovna tudy.

Su se otáčela za barem, tu a tam utrousila nějaký ten povel a mezi lidmi kmitali panáci oblečení do ostře žlutých stejnokrojů a snažili se, seč mohli, vytvořit iluzi nefalšovaně čínský zdvořilosti a pohostinnosti. Zblejskla mě, sotva jsem vstoupil, to zase ano, paní Su neunikne nic a nikdo, a třebaže mě svýma očima laserákama snímala snad jen setinu vteřiny, přečetla si mě do poslední zákruty DNK, co mám v malíčku levé nohy a já zalitoval, že jsem nezůstal doma a neposlouchal bzukot Dědka Čucháka. Lezl mi na nervy pořádně, dědek jeden dědkovatá, ale co naplat, pokud jde o lezení na nervy, ani superman nebo android nedosáhne běžného výkonu průměrná ženské a paní Su přesahovala průměr ve všech ohledech, v disciplínách mně příjemných i nepříjemných, tedy v něžnosti i v tom opačném.

Prodral jsem se až k barovému pultu, zběžně ji pozdravil náramkem, ale ona jen pokývla hlavou. Malér, malér, nejspíš ví všechno. Jak se to ale mohla dozvědět?

„Netlačte se, člověče,“ pokárala mě turistka, pocházela určitě z Evropy nebo ze Severní Ameriky nebo odkud vlastně, nacpaná do hermáků, kompletních, včetně celohlavové masky.

„Kuklinku můžete odložit, dámo,“ pravil jsem přívětivě. „Tady nehrozí dehermetizace.“

„Vy mi budete něco povídat,“ odpověděla. Měla drahé hermáky a prvotřídní masku. Přiléhala dokonale k obličeji, a třebaže asi majitelce lichotila, nemohla zfalšovat skutečnost natolik, aby nebylo vidět, že se pod maskou skrývá obličej velice krásná ženy. „Vy asi budete taky jeden z těch zelenáčů, kteří se na Luně sotva ohřáli a už podceňují nebezpečí.“

„Ohřívám se tu,“ připustil jsem, „už nějakou chvíli.“

Považovala mě za turistu, inu, můj vzrůst vždycky prozradí, že jsem se narodil nahoře. Nadosmrti tím budu trpět.

Paní Su byla na mě pořádně našňupnutá, ale neodepsala mě. Když viděla, že jsem zapředl zajímavý hovor s tajemnou cizinkou, přichomejtla se k nám a optala se mě co nejúřednějším tonem, jaké že mám přání.

„Vodku-martini on the rocks, prosím,“ odpověděl jsem. Paní Su měla prvotřídní zboží, martini snad dokonce dovážela shora a led měla vždycky pečlivě vyhřátý na minus šest.

„Hrozná obsluha,“ poznamenala turistka. „Viděl jste ty nemožně oblečené androidy? Přece jenom je to provincie. Chybí tu ten správný chic.“

„Paní Su je nejlepší barmanka v Arkádii,“ pravil jsem docela tiše a vůbec mi nezáleželo na tom, zda Su slyší, co povídám, ačkoli jsem věděl, že to slyší. „Modrá laguna je nejlepší podnik v Arkádii a Arkádie je nejlepší habitat na Luně. Pokud jde o Lunu a její chic, ten oceňuje kdekdo, a proto sem k nám padají dolů zástupy takových blaťáků, jako jste vy, madame.“

„Něco je v nepořádku?“ přispěchala pani Su.

„No tohle,“ pravila cizinka ohromeně. „Jak to se mnou mluvíte?“

„Toho člověka si nevšímejte,“ usmála se na ni pani Su. „Myslí si, že drsnost patří k největším starousedlickým ctnostem.“

„Ročník dvacet dva, když dovolíte,“ řekl jsem.

Turistka se otočila, rozhlídla se kolem sebe a pak někde v koutě objevila skupinku pěti rozjařených ženských, které už dospěly tak daleko, že si odložily masky a ostošest nasávaly. Začala na ně zuřivě mávat a gestikulovat, což mělo znamenat: pojďte sem, objevila jsem pravý poklad, chlapa, opravdového šutráka! Bude vyprávět, jen pojďte!