Opět zabafala.

„Ta historka o Katovi ji musela zaujmout.“

„Proč by ji měla zajímat? Obraz je už na záznamu. Je to spacern se vším všudy: epidemie, zlej, nemocnej, hodnej, zdravej, sanitka přijede právě včas, než všichni chcípnou.“

„Jenom emoce v tom není,“ podotkla věcně.

Naštvalo mě to.

„Co zase začínáš s těma emocema? Proč skáčeš po mrtvole? Už jsem se ti omluvil, tak co ještě chceš?“

„Kubo,“ řekla mi vážně, „s tebou se něco stalo. Vždyť ty tu vyvádíš jako hysterik! Chlapče zlatá, co s tebou ta holka provedla?“

Trochu jsem se uklidnil.

„Promiň. No dobře, mám asi nervy trochu pocuchaný. Oni mě mačkají, rozumíš? Kriegsmann, ten Dumoulins…“

„Tvůj přítel Dumulín… Kubo, já ti povím plnou pravdu, co si o věci myslím. Ten tvůj Dumoulins ti holku strčil do postele, aby z tebe vytahala rozumy. Proto ten zájem o staré zašlé časy, o průkopnickou epochu a všechny ty krámy, které dnes nikoho nemohou zajímat, protože je nikdo nedokáže pochopit. Oni chtějí vědět, co v tobě je! Oni chtěli najít tvoje zranitelné místo! Oni chtějí najít ten obnažený nerv, a když ho najdou budou ho dráždit a nakonec z tebe dostanou to, co z tebe dostat chtějí! Neměl ses zmiňovat o Katovi. To je tvoje zranitelné místo.“

„Jenže, Su, od těch starých dob je všechno jinak… Je to fakt. Hezkých pár let jsem Kata hledal, jenže dnes je mi úplně lhostejný! Copak já dneska můžu nenávidět chlapa, který mi chtěl ublížit před padesáti lety? Takovému nesmyslu neuvěří ani dítě!“

„Ale trošku hněvu v tobě zůstalo. Docela maličko…“

„Ani zrnko,“ usmál jsem se. „Vždyť to víš.“

„Kdybych ti ho teď, v tuhle chvíli, přivedla sem…“

„Řekl bych, jak se máš, ty stará válko! Jenže, Su, ten chlápek je určitě iávno po smrti. Nezapomeň, že celej ten turnus se tenkrát vrátil nahoru, lezůstal nikdo… Kdysi dávno jsme tuhle záležitost mnohokrát probírali a Su celkem logicky usoudila, že nemohu jistě věděl, že Kat, ten neznámý zabíječ, byl z našeho turnusu, mohl to být někdo z ročáků, nováček to jistě nebyl…

„Kubo,“ řekla Su,, jenže… Promiň, nechci tě dráždit, ale představ si, že v tobě zastala jiskřička nenávisti vůči tomu chlapíkovi. A ta v tobě musela zůstat, věř mi. Co kdyby ti vykukově z Pan-Universalu tu jiskřičku našli a pořádně ji rozfoukali…“

„Copak jsem nějakej ohýnek nebo co? Proč tak žvaníš?“

Bylo to tu znovu, ta bílá mžurka hněvu. Zastřela mi zrak, před sebou jsem viděl neurčitou zelenkavou postavičku posetou zlatými nitkami, ubližovala mi, hrála mi na nervy jako na citeru, brnky brnk, já nejsem na hraní, ve mně zbylo ještě hodně z toho drsnýho havíře, samotářskýho medvěda, copak já se někoho prosím o soucit a o rady? Nech mě bejt, postavičko v zeleným, nebrnkej mi na nervy, nebo udělám něco zlýho… Zachtělo se mi ji zabít.

Uskočil jsem dozadu, popadl jsem tu sedačku, na které jsem až do té chvíle trůnil, byl to spíš polštář než sedačka, pořádně napěchovaný, popadl jsem ho a jediným škubnutím ho rozerval na dvě půlky, zevnitř se vyvalil oblak mikroskopických plastikových kuliček, byly tam kvůli pérování, vnikly mi do nosu a zašimraly mě, dotkly se obnažených nervů, muselo to zasyčet, když k tomu kontaktu došlo, vykřikl jsem něco a mrštil troskou sedátka vpřed, asi jsem Su zasáhl, ale bylo mi to jedno, otočil jsem se a vyběhl ven, div jsem nestrhl ten korálkový závěs.

„Jůůůů,“ udělaly ty turistky, co na mě čekaly u baru, „pojďte k nám fešáku,“ a hnaly se ke mně. Máchnul jsem vlevo, máchnul vpravo, nějaký chlap mi začal docela sprostě nadávat a já ho trefil pěstí rovnou do obličeje a pak už stačilo jenom pár rázných pohybů pažemi, abych si prodral cestu ven.

Modré světlo reklamy zábavního podniku paní Su mě poněkud uklidnilo. Vedle dveří jsem se opřel o stěnu a zhluboka jsem oddychoval. Srdce mi hlasitě tlouklo. Hloučky turistů táhly kolem. Nenáviděl jsem je všechny, en gros i jako jednotlivce. Proč nezůstanou na hlavní třídě, proč lezou i sem, do uliček? Copak Arkádie patří jim, těm prašivým blaťáckým čumilům? Na co tady chcete čumět, blbečkové? Na průkopnickou romantiku? Copak tady někdy byla nějaká romantika? Nejdřív tu byla práce a teď už zbyla jenom faleš.

Vrátil jsem se domů v mizerné náladě. Dědek Čuchák, sotva mě spatřil, pochopil, kolik uhodilo, a uklidil se do svého kamrlíku. V pokoji byl nechutný nepořádek. Židle stála úplně pitomě v cestě. Odstrčil jsem ji. Spadla na zem. Nenamáhal jsem se jí zvednout. Ať to udělá Dědek Čuchák, to on mi ji postavil do cesty.

Ulevilo se mi až v kamrlíku. Svalil jsem se na lůžko a chvíli civěl do stropu. Byl pustý. Vzpomněl jsem si na pavouky kouťáky. Když jsem byl kluk, měli jsme jich doma plno. Jsou na Zemi ještě pavouci kouťáci? Tolik blaťáků jsem už potkal, ale na to jsem se nezeptal.

Stesk mě popadl za krk a pořádně mnou zalomcoval.

„Kontakt,“ zavrčel jsem.

„Prosím pane,“ ozval se telkom okamžitě.

„Hotel Splendid. Pokoj Jasmín.“

Chvíli to protivně brnkalo a pak se ozvala Geneviève, docela tiše, jako kdyby mi šeptala rovnou do ucha: „Čekala jsem tě… Čekám tě…“

4/

Z nejvyššího patra hotelu Splendid byl krásný pohled na celou Arkádii. Ať se dnes díváme na gravitechniku sebehůř, žilo se nám tenkrát příjemněji; a neberte to, prosím, tak, že bych chtěl znovu riskovat (koneckonců, co na tom záleží, — riskovat se už nebude a basta). Vrstva atmosféry dosahovala do tisíce metrů a vzduch byl tak strukturován, že bylo vidět na hvězdnou oblohu a samozřejmě i na Zemi, když na to byla příhodná doba. Ve vzduchu se vznášeli v širokých kruzích plachtaři na jasně červených, zelených a blankytných křídlech, mládenci se hleděli ukázat před slečinkami, ale běda tomu, kdo by chtěl svoje umění přehánět, — policejní gravo viselo nad městem a osádka dávala pozor, aby plachtaři nelétali v protisměru nebo střemhlav, nedělali krahulíka a podobně.

Město šílelo ve světlech. Zdálo se, že hoří, vybuchuje, že je to předsmrtná křeč, jenže křeč neustávala, ohnivé šípy neúnavně létaly vzhůru, znovu a znovu, den za dnem, týden po týdnu, smrt se nedostavovala. A snad by si ji město zasloužilo, už proto, aby si trochu odpočinulo. I na obzoru plála světla. Tam byly vakuové atrakce na volném prostranství: obrovské kluziště s ledem vyhřátým na minus tři, ten je nejlepší, sviští pod bruslí, a v šestinové gravitaci bruslaři vířili v těch nejbláznivějších piruetách. Lyžaři se tu odvažovali na svahy tak prudké, že na Zemi by se na ně ani netroufli podívat.

Rychlostní dráha lákala automobilisty a motocyklisty, aby zkusili, jak se jezdí, když člověku nebrání odpor vzduchu. Plastivizní technika dokázala ve vakuu vytvořit pohádková města, zámky a pralesy plné zvířat. A ještě dál, už ponořené do tmy, byly zóny nikoho, kam se vyvážel odpad, třebaže turistické prospekty tvrdily, že každé lunární město je soběstačné a že veškerý odpad recykluje.

Mým hostitelům připadal ten pohled z výšky zřejmě docela všední, třebaže to byli zemáci. Nebo snad právě proto, že to byli zemáci, sem nahoru, do nejvyšších pater Splendidu, se dostane jen personál hotelu, ale obyčejný šutrák sotva.

„Je to hezké podívání,“ podotkl pan Kriegsmann.

„Měli bychom přejít k věci.“

To promluvil Dumulín, krasaveček, kterému jsem tak úspěšně nasadil parohy. Geneviève, původce toho všeho, seděla vedle něho a tvářila se jako svatoušek. Trochu mě dráždil ten neviňoučký výraz jejího obličeje; jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby ještě před třemi hodinami…

„Víte, že jsem tu poprvé?“ otočil jsem se k nim. „Ještě nikdy jsem Arkádii neviděl takhle z výšky.“

„Jak se vám líbí?“ usmál se pan Kriegsmann.

„Líbí, a nelibí. K čemu je dobrá tahle Arkádie?“

„Aby tu lidé byli šťastni.“

„Jsou?“

„Asi ano. Kdybyste otevřel okno, uslyšel byste smích.“

Smích dobře zaplacený. Jedno chechtnutí za reál. Ale — proč by ne? Rozhodně je smích lepší než pláč.

Přisedl jsem si k nim. Každému z nás náležela lenoška o rozloze mého kamrlíku. Na tlusté křišťálové desce (vznášela se ve vzduchu, inu, gravitechnika) stály sklenice, každá jiného tvarů. Uvnitř cosi vířilo, kolotalo, jako by to byla vařící se voda. Nějaká novinka, astro-gimlet, nebo jak vlastně se to jmenovalo.