Hněv paní Su nedostoupil takového stupně, aby mě nechala napospas šesti turistkám. Pokynula ručkou, sykla na androida oblečeného v mandarinském chalátu, aby ji zastoupil, a dala mi znamení, že se smím uchýlit do svatyně jejího kontoáru. Zmizel jsem za korálkovými závěsy právě včas. Turistka navázala kontakt a dvě z pěti jejich kamarádek už odlepovaly své čilé zadečky od sedadel.

„Díky, Su,“ řekl jsem.

Měla na sobě přiléhavé šaty z brčálového brokátu zdobeného zlatými draky, na levém boku rozstřižené až k těm místům, kde androidi mají osu kyčelních převodů. Upnutá byla až ke krku, ale od zlaté spony na hrdle jí splýval až k rozsedlině ňader výstřih tvaru slzy.

“Welcome home, sailor,“ pravila paní Su. Narodila se v Hongkongu (to je nahoře na Plesnivce, jestli to nevíte), kdy — to je jedno z nejlépe střežených tajemství Sluneční soustavy.

„Byla to taková…“ pokrčil jsem rameny, „záležitost.“

„Příjemná?“

„Dost.“

„Díky za upřímnost. Nikdy jsem nechtěla, aby z tebe byl světec, ale nerada bych viděla, kdyby ses vůči mně začal chovat jako všivák.“

Pozorně si mě prohlížela.

„Prý to nedopadlo dobře.“

„Fiasko. Přiletěl sám velký šéf Kriegsmann. Divže tu po něm nezbyl kráter. Kráter Kriegsmann, to by znělo dobře.“

„No a co.“

„Trvá na dodržení smlouvy. Ten podnik už spolknul takovýhle kopec reálů,“ ukázal jsem dost vysoko od podlahy. „Kriegsmann je z toho celý nervózní.“

„To dovedu pochopit,“ pravila Su. „Jenže to ještě není důvod k tomu, aby ses mrouskal s milenkou pana režiséra v hotelu Splendid.“

Věděla všechno, paní Su.

„Vždyť říkám, že to byla taková záležitost.“ Škoda, že se z rozpaků nedá destilovat kořalka. Paní Su by měla rok co čepovat.

„Zkrátka, jsi oběť, viď?“

„Bezbranná,“ pokrčil jsem rameny.

„Na co tě utáhla?“

„Utáhla? No dovol…“ Chtěl jsem se hájit. Vždyť já Geneviève očaroval svým šarmem, takže nemohla odolat svodům tak zkušeného…

„Nežvaň,“ řekla Su trochu podrážděně. „Na něco tě musela utáhnout.“ Snímala mě silně, její oči laseráky se teď přehrabovaly ve struktuře atomů mého těla. „Utáhla tě… na zájem. Ano, byl v tom zájem.“

„Co to povídáš?“

„Otevřel ses jí jako kniha,“ pravila tónem člověka, který si je jist svou věcí. „Chtěla vědět všechno o těch starých romantických dobách. Hořela touhou poznat pravdu. Nechala starého průkopníka, aby jí otevřel srdce. To čistý a prostý srdce jednoduchýho, ale tak ňák ryzího charakteru.“

„Plácáš nesmysly. Povídali jsme si o všem možném. Vyprávěla mi o Zemi a já zase o Arkádii, to je snad normální, ne?“

„Co tomu říkal Dědek?“

„Proč ho sem pleteš? Na něm snad nezáleží.“

„Ale ano. Dědek má v hlavě mozek. Ten tam má dva mozky, jak dobře víš, a čile jich používá. Moc by mě zajímalo, co si o té věci myslí, o té… záležitosti.“

Uvědomil jsem si, že tohle není obvyklá žárlivostní scéna, kterou paní Su vyvolá po každém z mých úletů. Není jich mnoho, vyhodím si z kopejtka nejvýš dvakrát třikrát ročně, ale bylo jich za tu dobu dost, aby se z jejích výstupů stala rutina.

„O co ti jde, Su? Já to děvče už nikdy neuvidím. My jsme se… pohádali. Su, já jí nafackoval!“

„No ne!“

„Opravdu. Nevím, jak se to mohlo stát…“

Opravdu jsem to nevěděl, třebaže jsem si dokázal vybavit každičkou vteřinu té nepochopitelné scény. Geneviève v županu, já stál proti ní uprostřed pokoje hotelu Splendid, za jejími zády celostěnový pohled na krajinu (jakou najdete leda na odvratu) v tri-di projekci, já seděl na takové malé židličce, ona mi něco povídala ještě dnes bych uměl reprodukovat, co to asi bylo, ale žádný smysl byste v tom nenašli, jen takové plané řeči) a ve mně se najednou něco zlomilo, nebo naopak otevřelo, jako by se mi oči zatáhly bílou blankou zuřivosti, najednou jsem po ní vystartoval, ještě jak jsem vstával, švihnul jsem rukou, zasáhl jsem jí tvář, ona se vznesla do vzduchu a letěla zády na tu tri-di obrazovku, krev ji vystříkla z nosu, oči měla užaslé, nebyla v nich bolest, jenom překvapení, a když dopadla, řekla něco v tom smyslu jako; vidíš, že jsou v tobě silné emoce, já ji popadl pod krkem a v tu chvíli jsem si musel skoro nahlas říct; tohle není Kat, nezabíjej ji, je to obyčejná holka zemácká, víš, jak to říkal kamarád Gaston ještě na Českopolské, že holky se nikdy nemlátí přes pusu, vždycky jenom přes zadeček, to je vzrušuje, holky potřebujou dostat přes zadeček, ten se vyznal, Gaston, kde je mu asi konec!

„Já si nějak vzpomněl na Kata a dal si ho s ní dohromady…“

Su otevřela tajnou přihrádku ve své tajné schránce a vyjmula krabičku ze santalového dřeva. Teď si zakouří doutníček, dělá to dvakrát třikrát do roka. Taky je to úlet. S dýmajícím cigárkem mezi prsty ozdobeným dlouhatánskými černě nalakovanými nehty se ponořil do polštářů na křesle.

„Tys jí vyprávěl o Katovi?“

„Asi ano.“

„Asi, nebo určitě?“

„Já toho napovídal… No, pochopitelně jsem jí vyprávěl, jak to tenkrát bylo! Ptala se, jak jsem se na Lunu dostal. To víš, tahle mládež má úplně falešné představy o průkopnících. Prosím tebe, průkopníci! Copak jsme byli hrdinové pro iluziny? Copak patříme na tri-di? Dělali jsme vlastníma rukama to, co dělají panáci, na tom přeci není ani špetka romantiky. A přišli jsme sem, protože nás to na Zemi štvalo. Chtěli jsme vypadnout z to ho věčného koloběhu: žádná práce, peněz tak akorát na standardní pohodlí, statistický průměr… Tak to bylo hergot!“

„Proč se rozčiluješ?“ otázala se a zdálo se, že ji to opravdu zajímá.

„Protože mě to všechno štve.“

Zadýmala a v kontoáru to zavonělo jako ze starých zlatých časů. Já Su miloval, už kvůli těm starým zlatým časům, které nás spojovaly. Bylo to absurdní, vždyť já byl tělesně fit, jako když mi bývalo třicet, nebyl jsem na tom o nic líp, ani o nic hůř než dnes, ale někdy mě popadl stesk a taky pocit marnosti, když jsem pozoroval proměny světa kolem sebe, tak překotné a zbytečné hon za přeludem, hon za iluzí, ano, Iluzin, to byl symbol té doby, do která jsem se prožil, ale které jsem nepatřil.

Ani Su k ní nepatřila a v Modré laguně si vytvořila svět sám pro sebe a pro ni — a taky pro mne.

„Zatímco ty jsi mlátil holky v hotelu Splendid,“ pravila Su,, já trochu pracovala.“

Poručila něco oráklu, poloprůhledný projektid se z něho vyloupl jako čertík ze škatulky a překotně se ukláněl přesně tak, jak ho to Su naučila.

„Řekni laskavě panu Nedomému, co víme o Kriegsmannově podniku,“ řekla Su projektidovi.

Otočil se ke mně (nikdy jsem nechápal, jak mě projektid může vidět) a spustil: „Pan-Universal je ve velice tísnivé situaci. Projekt Tři stateční je jeho poslední prostředek záchrany. Hans Kriegsmann investoval všechny rezervy do realizace díla a je vázán smlouvou se sítí Ilusin.“

„Pan-Universal že je v nesnázích?“ podivil jsem se. „Vždyť je to jedna z největších firem.“

„Investice do nejnovějších emočních snímačů jsou tak veliké, že k nim dosud žádná jiná firma nepřikročila.“

„Ty zatracený krámy,“ vyštěkl jsem podrážděně. „Pěkný svinstvo, tyhle emoční snímače! Představ si, Su, že mají o dva řády vyšší rozlišovací schopnost!“

„Pán ráčí mít plnou pravdu,“ schválil moje slova projektid. „Propagační kampaň slibuje, že Tři stateční zprostředkují divákům zážitek zcela nového druhu. Autentické emoce.“

„Děkuji ti,“ řekla Su a pokynula projektidovi, aby zalezl do boudy, pardon, aby se ztratil v oráklu. „Slyšel jsi dobře?“

„Já to celkem vím,“ zabručel jsem. „Jenom jsem netušil, že Pan-Uni-versal je na tom tak špatně.“

Opět zadýmala doutníčkem. Naštvalo mě to. Co tu má sakra co smrdět? Kouření je nezákonné i na Zemi už dobrých šedesát let a na Luně bylo zakázané vždycky. Ještě budeme mít patálii s policajtama.

„Jsi jako na trní,“ podotkla Su.

„Nevšímej si mě. Co proti mně pořád máš? Dobře, vyspal jsem se s tou blaťáckou holkou. Nebylo to poprvé, co jsem ti zahnul, a slibuju, že to nebylo naposled. Co z toho děláš aféru?“