„Zbláznil jste se?“ rozkřikl se na mne Čahoun. Utíral si nápoj z obličeje a otřepával si šaty, frajerské, bílé se stříbrnými vplétanými nitkami. Nápoj zasáhl i Geneviève a pana Kriegsmanna. Geneviève neřekla nic, jen sáhla po ubrousku a osušila si tvář. Pan Kriegsmann přivolal androida, který dal v několika vteřinách všechno do pořádku. V tom zmatku jsem ani nepostřehl, kdy projektid zmizel.

„Promiňte,“ zahuhlal jsem.

„Nemusíte se omlouvat, pane Nedomý. Chápeme sílu vašich emocí. Řekl jsem si, že bych pro vás mohl něco udělat. Ano, berte to jako přátelskou nabídku. Já vám najdu vašeho Kata. Nepřerušujte mne, prosím. Dnešní prostředky vědecké kriminalistiky jsou mnohem pokročilejší, než jaké byly v padesátých létech, to je samozřejmé. Tehdy se věřilo v samo-spasitelnost psychotechniky. Čtení myšlenek! Celý ten humbuk byl k smíchu. Každý jen trochu morálně silný člověk si dokázal vytvořit bariéry. Psychotechnika byla překvapivě účinná při vyšetřování případu rozbitého okna: sousedovic chlapec se přiznal už při prvním výslechu. Ale jakmile šlo o vážnou věc a dotyčný se na výslech dokonale připravil, psychotechnika selhala.“

Sevřel jsem rty připraven neříct už ani slovo: tohle vím taky, pane Kriegsmann. Kdo myslíte, že si nechal dovézt ze Země nejvýkonnější psychodetekt té doby? Pět let jsem dřel jako kůň, abych tu mašinu zaplatil. Pět let marné práce. Psychodetekt selhal, jako selhalo všechno.

„Jistě jste slyšel o psychických otiscích,“ pokračoval pan Kriegsmann.

„Pověra,“ odtušil jsem.

„Není to pověra. Silné emoce opravdu vyvolávají strukturální změny ve hmotě. Postupem času slábnou, ale lze je detekovat a zesilovat. Tyhle metody, milý příteli, jsou doposud málo známé. Vývojová záležitost. Technologie je k dispozici ústředním vyšetřovacím orgánům… a vedoucím korporacím, jako je Pan-Universal.“

„Pan-Universal a vedoucí korporace? Nenechte se vysmát!“

Kde se vzala, tu se vzala, Su stála ve dveřích. Pohlédl jsem na Geneviěve. Hleděla na Su pozorně. Vyprávěl jsem jí o ženě, se kterou jsem strávil posledních sedmnáct let života, ale asi si ji představovala jinak. Snad to byla moje vina, asi jsem Su nelíčil v příliš růžových barvách, což lze snadno pochopit. Musím ale uznat, že v tuhle chvíli a v tomto osvětlení vypadala znamenitě. Měla na sobě blankytně modrý kalhotový kostým. Úzké nohavice zvýrazňovaly štíhlou postavu, ale díky širokým klopám a vycpaným ramenům nevypadala jako žádné tintítko. Naopak, s tím tmavomodrým pruhem šikmo přes obličej vypadala značně výbojně. Vstal jsem, ukázal na ni a řekl: „To je moje žena, paní Su. Geneviève Pascalová, Gaspar Dumoulins a pan Hans Kriegsmann, generální ředitel Pan-Univer-salu.“

„Generál bez vojska,“ podotkla báječná Su, která nemínila hned tak před někým sklonit hlavu.

„Ne tak docela, milostivá paní,“ usmál se pan Kriegsmann jemně. „Váš muž… netušil jsem, že jste svoji… patří k mým nejnovějším přírůstkům.“

„Tohle mi vysvětlete trochu blíže,“ řekla Su.

„Udělal jsem panu Nedomému nabídku… přátelské služby. Rád bych mu splnil životní přání.“

„Smím konečně vědět, jaké je tvoje životní přání?“ obrátila se ke mně. Pan Kriegsmann mě předešel s odpovědí: „Pan Nedomý chce nalézt jednoho člověka. Známého ze starých časů. Už dlouho po něm pátrá. Pátrání zahájíme hned zítra. Začneme tam, kde by stopy měly být nejčerstvější, poměrně nejčerstvější, vezmeme-li v potaz nemilý fakt, že od těch událostí uplynulo půl století. Prozkoumáme Českopolský důlní kombinát!“

„Jsou pryč! Proč vytahovat staré věci na světlo?“

„Některé věci dokáže pochopit jenom muž,“ pravil pan Kriegsmann.

„Mně nic nenamluvíte, pane Kriegsmanne. Nepatříte k dobrodincům lidstva!“

„Dobrodinec lidstva? To rozhodně nejsem, ale panu Nedomému prospět chci. Jistě, mám i postranní úmysly. Věřím, že radost z dosaženého cíle uvolní emoční bariéry v jeho psychice a že v družné pohodě dotočíme báječnou podívanou, na jejíž premiéru vás už teď co nejsrdečněji zvu!“

„Jakube, co na to říkáš?“ zeptala se mne Su. Podíval jsem se na pana Kriegsmanna: „Poslyšte, nevím, jak jste to myslel, ale Českopolská už dvaatřicet let neexistuje. Zmizela z povrchu Luny.“

„Upřesním: není vidět na povrchu, neboť zmizela pod povrch. Byla zasypána při budování šesté panlunární dálnice. Moji pracovníci podnikli první sondy. Úspěšné sondy, milostivá paní. Úspěch, toť heslo Pan-Uni-versalu. Věřte mi, že věrnost tomuto heslu se naší firmě vždycky vyplatila.“

Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem, že budovy Českopolské byly demontovány, že šachty zasypali…

„Půjdeš se mnou… nebo s ním?“ zeptala se mě Su. Usmívala se na mne, — to mě nalomilo. Kdyby pouštěla hrůzu, měl bych snazší rozhodování, pomohl by mi vzdor. Jenže co si počít s takovou milou a sakramentsky pěknou ženskou?

„Vrátím se k tobě, slibuju ti to.“

Pokývla, ale nepřestala se usmívat. „Nikdy neslibuj to, o čem přesně nevíš, že můžeš splnit,“ řekla Su, pozdravila úklonou hlavy a zamířila ke dveřím. Zarazila se však, vrátila se a zvedla moji sklenici, která ležela na zemi. Já přikývl, že ano, že sklenice je moje. Přičichla k ní. Čahoun Dumulín tázavě pohlédl na šéfa, ale ten nepatrně pohnul rukou; klid, to znamenalo to gesto. Všiml jsem si ho, ale tehdy jsem ho nedokázal správně vyložit.

Su chvilku přemýšlela a pak rychle odešla, aniž sklenici vrátila na stůl.

„Sklenici necháme vaší paní na památku,“ řekl pan Kriegsmann. „Zařídím, aby vám přinesli novou. Musíme toho ještě hodně projednat. Zítra vás čeká něco jako válečná výprava ze starých průkopnických dob.“

Obsluha mi přinesla novou sklenici, plnou toho ukrutně dobrého gimletu, a já pil a projednával válečnou výpravu a cítil jsem se skvěle. Jako za starých průkopnických dob.

Na Su jsem zapomněl.

5/

Policajti mě sebrali, jen co jsem se objevil dole v hale, obklopen houfem štěbetajících chlapečků, kteří přistoupili do výtahu někde v osma-třicátém patře. Chovali se velice slušně, tedy policajti, nikoli chlapečkové, kteří se převelice těšili na výlet k Armstrongovu památníku a dávali to najevo tím, že se mezi sebou prali, přičemž každou pátou ránu uštědřili mně.

Trochu jsem strnul, když jsem spatřil dvě vážné postavy androidů v tmavomodrých overalech rozmlouvající s recepční, která v tomto luxusním hotelu byla ovšem člověk. Měli snad oči v zádech, což u panáků nebylo nikterak nepravděpodobné, protože se okamžitě otočili, jen co se dveře výtahu otevřely a chlapečkové mě vyvlekli ven, pokopaného od úrovně nula až po, dejme tomu, kolena.

Hala hotelu Splendid byla zařízená s přepychem poněkud funebrál-ním. Barva tu převládala černá a tmavo-šedá a veškeré kování se stříbřitě lesklo, to vše snad proto, aby lépe vynikly pestré oděvy turistů, světelné poutače oblíbených atrakcí Arkádie a řiditelné vzducholodě městské správy, které důstojně proplouvaly nad hlavami a vemlouvavě udílely rady a pokyny nově příchozím. Kdo chtěl, mohl si takovou vzducholoď najmout jako průvodce, ale málokdo byl tak pošetilý.

„Jakub Nedomý, narozen na Zemi, 23. listopadu 2022,“ pronesl policista onu neodolatelnou formuli, po které s důsledností lepší věci hodnou následovalo „půjdete s námi“.

„Nic nevím, nikoho neznám, nikde jsem nebyl a o ničem jsem neslyšel,“ odpověděl jsem zase svou formulí, již používám pravidelně při podobných příležitostech, které v mém životě nejsou, bohužel, nikterak zřídkavé.

„Tudy, prosím,“ řekl druhý android a ukázal k otáčivým dveřím, u kterých stál vrátný ve stejnokroji admirála kosmické flotily a zrazoval ji tím, že se ukláněl každému, i jistému Kubovi Nedomému, právě zatčenému pro… Pro co vlastně? Samozřejmě že mě napadlo to jediné, co přicházelo v úvahu: nějaký napálený turista mě udal jako výrobce falešných starožitností. V Arkádii nás v téhle branži pracovalo několik set, možná tisíc, ale jenom Pistoriova parta a snad taky sestry M'Botovy měly takové výsledky jako já s Dědkem Čuchákem.