V naprosté tmě jsem okamžitě ztratil pojem prostoru. Nikdy mě ne-soužila klaustrofobie, to bych ani nemohl dělat havíře a na Luně bych nevydržel, ale věřte mi, že tenhle pytel byl mučicí nástroj pro zkušeného šutráka mého ražení. Mlátil jsem hlavou ze strany na stranu, kopal jsem kolem sebe, ale kopance končily ve vzduchu, vždycky mě zabolel od toho švihu kyčel nebo koleno, za chvilku jsem měl tělo v jednom ohni.

Drželi mě na lanech zřejmě všichni tři, protože jsem nemohl pokročit ani ustoupit. Jak dlouho to trvalo? Několika-vteřinovou věčnost. Pak se ozvala rána, něco mě udeřilo do ramene, pneumatická injekce prorazila pevnou tkaninu, v celé paži se mi rozžehl plamen, a když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem na stole v ordinaci, kolem mne stál hlouček protivně soucitných lidí, kteří si mezi sebou polohlasně povídali, aby se snad nedotkli mé citlivé dušičky. Byl jsem klidný, vyrovnaný. V hlavě jsem měl uklizeno jako už dlouho ne, koridory myšlení se leskly, jak tam ještě před chvílí rejdily čisticí automaty a všechno pulírovaly, aby se dlážky leskly před hlavní vizitou. Snad bylo i vymalováno! Inteligence ze mě jenom sršela, a kdyby mi někdo řekl, abych vymyslel žárovku, ptal bych se, proč po mně chcete tak málo.

„Ležte klidně, pane Nedomý, potřebujete si odpočinout,“ nabádal mě altový dívčí hlas. Usmál jsem se. Mám rád altové dívčí hlasy (i s příslušenstvím, samozřejmě). „Teď už bude všechno v pořádku. Podívejte se vlevo… vpravo… Dobrá, reakce jsou v pořádku.“

„Můžu se posadit?“

„Teď už ano, pane Nedomý.“

Chtěli mi pomoci, ale já pomoc nepotřeboval. Spustil jsem nohy ze stolu. Byl jsem nahý. Připadalo mi to velice komické.

Opodál na kovové, bíle natřené židli seděl onen komisař. Jeho pohůn-ci se shlukli do hloučku a očumovali u dveří. Mrknul jsem na ně. Pak jsem si vzpomněl na to, co bylo… kdy vlastně? Před hodinou? Před týdnem?

„Musel jsem asi hodně vyvádět, viďte, pane komisaři?“

„Inspektor Prochor,“ řekl ten řízek a klepl se zažloutlým ukazovákem někam nad skráň. „A s tím vyváděním si nedělejte starosti. Nemůžete za to. Drogy jsou prevít. Proto po nich tak jdeme.“

„Jdete po nich soustavně a neochvějně, co jsem na živu, a podle toho, co mi nebožtík táta vyprávěl, za jeho mladejch let to nebylo jinak. Sto let tvrdého zápasu.“

„Potíž je v tom,“ řekl inspektor s výrazem hluboké lítosti, „že se nepodařilo veřejnost přesvědčit o dlouhodobé škodlivosti takzvaných mírných drog.“

„Jako je nikotin, viďte? Mimochodem, už jste zkoušel mejdlo s jelenem?“

Ten fór nepochopil a pochopit nemohl, ale mě pobavil, a to bylo to hlavní. Inspektora ani nenapadlo, že narážím na jeho špinavě žluté prsty. Obrátil jsem se na ten zástup milosrdných.

„Co jste se mnou dělali?“

„Obvyklý medicinální postup. Teď už můžete být naprosto klidný. Nežádoucí stavy nenastanou, pokud vám ovšem někdo drogu nepodá znovu. Věřím, že si dáte pozor. Opakuji, žádná psychofyziologická závislost nehrozí,“ pravila hlavní lékařka příjemným altovým hlasem. Byla to bruneta a na tváři měla pihu. Maličká Luňanka, hezká jak vzpomínka na sestřičku.

„Podáte trestní oznámení?“ zeptal se inspektor, zkoumaje pochybnou čistotu svých nehtů.

„Na koho?“ žasl jsem upřímně.

„Kriegsmann a spol. Samozřejmě že vám narkotikum podali oni.“

„Pokud ano, tak bezděčně,“ řekl jsem okamžitě. „Nevěřím, že věděli o jeho přítomnosti v tom pitivu. Však to znáte, pane inspektor, každý barman v tomhle městě touží vynalézt něco, co tu ještě nebylo. A v oboru chlastu, pane inspektor, bylo vynalezeno prakticky už všechno, ledaže by koumavá hlava přidala do pitiva něco, co ještě nikdo předtím do pitiva nedával. Chápete? Tak se dostávají narkotika do obyčejného chlastu.“

„Tohle víte od paní Su,“ poznamenal inspektor.

„Nechcete se obléknout?“ zeptala se mě hnědovláska.

„Pokud jste se už vynadívala…“

„Na něco jsem se vás ptal,“ přerušil mé laškování inspektor.

„Trestní oznámení? Ne, rozhodně ne. Koneckonců, jediná škoda, která mi nastala, je ta, že jsem se tu nešťastně zamiloval.“

Bruneta se na mne usmála a já si v té chvíli vážně myslel, že ji moje poznámka pobavila. Teprve mnohem později, když jsem si ten úsměv a ten pohled vybavil, jsem si přečetl něco jiného: jen žvaň, dědku, a vypadni co nejdřív, nemám na starosti jenom tebe.

Vznášel jsem se jako ti hejskové, které jsem pozoroval za oknem vyhlídkové terasy hotelu Splendid. Nebo jako vzducholoď. Kdybych věděl, že je terapie tak příjemná, stal bych se štamgastem v nemocnici.

„Zařídím vám odvoz,“ nabídl mi inspektor. „Kam budete chtít? Domů? K vaší paní Su?“

„Postarám se o sebe sám. Mimochodem, jak dlouho jsem tu byl?“

„Dva dny,“ řekla mi hnědovláska.

Vypulírovanými koridory mysli prolétla vzpomínka rychlostí torpéda. Dva dny… To znamená, že jsem prošvihnul výlet do staré Českopolské! Jedna ze sestřiček (zabte mne, ale nemůžu s jistotou říct, jestli to byla skutečná dívka nebo panák) mi podala oblek. Mechanicky jsem ho na sebe natahoval.

„Můžu si zavolat?“ zeptal jsem se.

„Do Modré laguny?“ navrhl inspektor. Byl opravdu dobře informovaný.

„Ne. Do Splendidu. Jasmínový pokoj.“

Inspektor chvilku rozmlouval s telkomem a pak mi oznámil s výrazem nejhlubšího politování: „Nikdo se nehlásí, pane Nedomý.“

Několika dalšími dotazy jsem zjistil, že i pan Kriegsmann a Gaspar Dumoulins odjeli někam na venkov. Směr Českopolská.

6/

Byl to výlet.

Z Arkádie jsem se vydal po severojižní směrem na Alhambru, ale na sedmadvacátém kilometru jsem sjel na Stradu del Sole, projel Zvezgo-rodkem II. (zastavil jsem se tam na kafe) a teprve někde za křižovatkou sedmé expresní jsem Stradu del Sole opustil. Magnetická dráha byla po nějakých dvaceti třiceti kilometrech doslova rozflákaná, takže jsem musel přepnout na gravo, ale šťávy bylo dost a proč bych si měl dělat starosti, když můj palubní rozumbrada byl docela klidný.

Jel jsem spíš necestou než cestou, ale to neznamená, že provozu nějak znatelně ubylo. Naopak. Mládež, jak se zdá, vyhledávala končiny, kde lišky dávají dobrou noc, a zejména v poslední době nejvíce turistických center vyrostlo právě tady, stranou od dálnic. Co kilometr, to světelná reklama, která nabízela panenskou přírodu, romantiku, ducha nefalšovaného průkopnictví. Musel jsem se smát, když jsem spatřil panel o rozměru pětadvacet krát deset metrů, který ukazoval cestu k dosud nezmapovaným kráterům. Jen za tu dobu, co jsem tam okouněl, se nechalo k výletu do neznáma zlákat pět turistických autokarů.

V Arkádii mě ti hodní policisté vybavili speciálkou, na které byl vyznačený prostor někdejší Českopolské. Musím přiznat, že bez té mapy bych se ztratil. Za posledních patnáct dvacet let jsem se v těchto končinách ocitl snad třikrát, ale nikdy pro potěchu srdce: zpravidla mě sem zavedl kšeft. Pokaždé to tu bylo jiné. Jednou tu vybudovali kovovou plochu deset na deset kilometrů pro energetický odražeč, podruhé zase skladiště rudy (od té doby, co zavedli gravitechniku, odpadly starosti se skladováním sypkých hmot) — za mých hornických časů to byl jeden z nejvážnějších problémů kvůli šestinové gravitaci, ale v době nejnovější se v takzvané panenské krajině budovala turistická střediska a takovému budování zpravidla předcházelo důkladné čištění okolní přírody, poznamenané devadesáti lety nelítostného drancování přírodních zdrojů.

„Ještě pět kilometrů,“ hlásil rozumbrada.

Silnice nebyla valná, v hluboké vrstvě prachu byly obtištěné obrovité pneumatiky nákladních vozů a moje kola se v těch rigolech smekala a bez gravitačního generátoru bych nejspíš uvízl, ale samozřejmě ne na dlouho, protože by mě nějaký ten měsíční džíp brzy vytáhl.

Slunce hezky svítilo, na Plesnivku byl taky hezký pohled a já se hnal kupředu ve sváteční náladě. Musí se uznat, že doktoři se ve své práci vyznají — dali mě psychicky dohromady, jak bych to nikdy nečekal.