Podivil jsem se, že vysoký funkcionář Českopolské se tak rychle spřáhnul s předákem nepokojů, ale po čerstvé zkušenosti jsem se zařekl, že už ani slůvko neopustí hradbu mých zubů. Tento obrat jsem kdysi slyšel od Jerzyho, který to úsloví asi má z těch bláznivých knížek.

„To jsou oni,“ řekl Šelsem horlivě, a aby nebylo pochyb, ukázal na nás prstem. Moc hezké gesto, tohle ukazování prstem. To jsou oni, to jsou oni.

„V každém stádu,“ řekl Brunza „se najde pár prašivejch.“

„Hele, Brunzo, ber to rozumně,“ porušil jsem zásadu mlčenlivosti. „Ten tvůj fígl s kudlou nemůže vyjít. To je předem ztracená hra. Víš to stejně jako já. Znám tě jako svý boty. Jseš rozumnej chlap a tuhle volovinu jsi udělal ze zoufalství.“

„V tom musím souhlasit,“ přisadil si Dutkiewicz. „Tahle hra opravdu nemůže vyjít.“

„Ať vyjde nebo nevyjde,“ zahučel Brunza, „nechci se chovat jako ovce.“

Čerpal svý moudrosti z pastýřský příručky, napadlo mě, ale tohle jsem si nechal pro sebe. Pokračoval jsem diplomaticky: „V takový chvíli nezbejvá než jít na vlastní pěst. Jako když se potápí loď. To je přesně ten případ: loď jde ke dnu a ty šmidláš kapitána na krku nožem. No a my jsme měli první ten nápad, že bysme mohli skočit se záchrannejma kruhama přes palubu. Co je na tom špatnýho, kluci?“ obrátil jsem se na ostatní. Jerzy vytáhl z kapsy ten svůj růženec, přimhouřil oči a věnoval se věcem nadzemským. Trochu tím vyrazil těm ostatním dech: ještě nikdy nepotkali na Měsíci nikoho, kdo by se tak veřejně přihlásil k funďákům. Jerzy usoudil, že v tuhle chvíli je už všechno jedno.

Bejček byl silně nervózní, špičkou jazyka si zvlhčoval okoralé rty a modrá očka mu rejdila ze strany na stranu. Byl to holt policajt načapanej na švestkách a zřejmě si připadal jako člověk s kalhotama spuštěnýma do půli lejtek ve společnosti dam.

Brunza přemýšlel, a já čekal, kdy zaslechnu hučení těch divoce šrotujících koleček. Přemejšlel, až to vymyslel.

„Vy tři,“ řekl a ukázal prstem, jenže jinak, než prve Šelsem; ve všem jsou rozdíly, i v ukazování prstem, jednou je to podlézavé donašečství, podruhé verdikt, „vy tři jste zradili partu. Pane inženýr,“ obrátil se na Dutkiewicze, „my jsme chlapi drsný, ale hrajeme fér. Bereme se za svý. Nechceme nic než svoje právo. Osmnáct měsíců jsme odkroutili a chcem nahoru k maminám. Tak to bylo domluvený a do žádný Mikronézie nám nic není. My si svoje právo vynutíme, i kdybysme měli tenhle důl vyhodit do povětří. Jenže s takovejma hajzlama, jako jsou tihle tři, nechceme mít nic společnýho. Ty už nejsou jedny z nás. Pane inženýr, já chci, abyste měl jasno. My jsme tvrdý chlapi a myslíme vážně, co říkáme. Když něco slíbíme, tak to splníme, a chceme, aby se náčelníci chovali vůči nám taky tak. My náměstka podříznem — a vás taky, když na to přijde. Já vám to slibuju.“

Řekl to významně, byl to vskutku pěkný slib.

V komoře bylo ticho, že by špendlíčka při dopadu nezaslechl, a že ten špendlíček na Měsíci padá mimořádně tiše.

„Vy mi to možná nevěříte. Vy si asi ještě myslíte, že si pouštím hubu na špacír. To je ale vomyl, pane inženýr, a já vás z toho vomylu vyvedu.“ Otočil se ke svým lidem. „Tyhle tři vyvedete na mráz,“ ukázal na nás prstem do třetice, „a až budou venku, otevřete jim poklopce.“

Pak odešel a ani mezi dveřma se po nás neohlídnul. Na Dutkiewicze to udělalo zřejmě velký dojem. Chtěl něco říct, ale nebylo komu, protože Brunza už byl mezi dveřmi, odcházel a ani hydrobůstr by ho nezastavil a vykládat něco Medvědovi, Šlapkovi nebo Šelsemovi nemělo smysl. A my tři?

Podíval se na nás s upřímným politováním, ohryzek mu třikrát poskočil po hubeným krku, odkašlal si a rychle vyšel z komory.

Spolu s ním vypadli i další. Sami jsme nezůstali. Jedni odcházeli, druzí přicházeli, jak se psalo v jedné z těch dvou knih, co jsem četl. Medvěd a jeho parta se vypařili a bylo na nich vidět, že jsou rádi. Jiní chlapi nastoupili na jejich místo. Vidět na nich nebylo nic. Měli na sebe navlečené skafandry a přes obličej měli natažené zrcadlové filtry. Ne snad, že bychom neviděli lidské tváře: byly to ovšem naše obličeje, zkreslené kulovým tvarem zrcadla. Ohromné nosy, vroubené vyděšenýma očima.

Bylo nám jasné, jaké střídání se tu odehrálo. Medvěd a jeho parta, to byli lovci, jímatelé. Teď je tu nahradili kati.

Byla jich spousta. Dva a dva nás drželi za drce, jen na Bejčka musela nastoupit zesílená skvadra. Jaksepatří jima lomcoval a řval tak hrozĕ, že mu zalepili hubu flastrem. Nejdřív hermetizovali Jerzyho kombinézu. Šlo to dobře, se mnou a Bejčkem to bylo horší. Byli jsme oblečení do saniteráckého a tenhle oblek měl trochu jiný systém hermetizace a tepelné izolace, než hornická kombinéza. Ale byli to lidi koumaví a sběhlí, nedělali tuhle proceduru poprvé, takže uplynulo ani pět minut a celá ta tlupa katů s náma třema voběťma stála uprostřed přepouštěcí komory.

Ksichty jsem neviděl žádné. Taky hermáky měli všichni stejné. I tak se poznalo, kdo je tu šéfem. Jeden z nich, i když byl stejný, se choval úplně jinak. Dokud se pacholci rvali s Bejčkem a lepili mu tlamu, držel se zpátky. Žádného z nás se nedotkl. Aktivní začal být, až když nám kati menšího významu hermetizoval obleky a nezbejvalo než nás osadit přilbama. To byla jeho práce. Vytahal ty svinský koule z almary a pak vytáhl flašky. Bejček kejval hlavou, nic mu to nebylo platný, Kat — ano, byl to Kat s velkým K — ho osadil prvního. Dokonce si dopřál potěšení a serval mu flastr a umlčel ho nasazením přilby. A že bylo co umlčovat! Pak si vzal do parády Jerzyho a na konec si nechal mě.

Dneska na to vzpomínám skoro s humorem. Tenkrát by mě nerozesmál ani vobživlej Frigo na mašině. Něco se ve mně zlomilo, když mi Kat nasadil přilbu. Věděl jsem, že ta průhledná koule je absolutně zvukotěsná, takže jsem se nemusel stydět a spustil jsem zplna hrdla. Volal jsem mámu, ať přijde a vytáhne mě z toho, volal jsem ji, jako kdyby to byl jenom zlý sen, který se mi zdá jenom proto, že — navzdory maminčině varování — jsem při večeři snědl housku s uherským salámem a ten mě teď tlačí v žaludku. Ať přijde a odvede mě, ať se probudí, vždyť tohle všechno je nesmysl. Proč by mě kamarádi měli zabíjet? Copak já něco provedl? Já jsem jenom chtěl zase vidět mámu a malou ségru, chtěl jsem té maličké koze Alence přivézt z Měsíce kráter o průměru tří centimetrů, já skutečně našel kráter pro Alenku, měl tři centimetry v průměru, od kámoše jsem sehnal petrifikátor, co mají selenologové k fixování hornin, uloupl jsem z Měsíce jeden kráter a měl jsem ho s sebou v pytli! Ten je pro tebe Alenko, třeba ho už nebudeš chtít, protože po půldruhým roce je už z tebe ne holčička, ale malá slečna, já už tě nikdy neuvidím!

Katovi pacholci na mně viseli, kroutili mi ruce dozadu, jinak bych je ze sebe setřás; jak by ne, vždyť každej vážil jen nějakých patnáct pozemských kilogramů. Já je nenáviděl, nikdy bych nevěřil, že budu takové nenávisti schopen.

Tohle je to kamarádství, tohle je ta solidarita! Jenom proto, že jsem s nima nechtěl jet v té blbovině, mě teď zabijou.

Přední stěna přechodové komory se před námi otevřela a smolně černá obloha na nás vycenila milion hvězdných zubů. Vyvedli nás na přistávací plochu. Tady jsme ještě byli více méně v bezpečí, protože popravy se konaly až mezi skalisky, a od těch nás dělila ranvej a pak pláň široká nějakých tři sta metrů. Byli jsme v bezpečí, nebo jsme si to alespoň mysleli.

Za námi se tyčil dům přepouštěcí haly a vlevo vpravo se táhly válcovité baráky důlní technologie. Hvězdné nebe po naší levé ruce bylo jakoby zamlžené: tam byl povrchový důl, tam se proháněly skrejpry a nakladače, tam se makalo, tam mládenci hákovali, aby nadělali doruble a mohli si vyhodit z kopejtka, až se po skončení turnusu vrátí ke svejm mámám a malejm ségrám a svejm milenkám a kamarádům, ledaže i je vyšplouchnou, nechaj je zkejsnout na Měsíci podle paragrafu šest, eventuálně dočista popravěj, jako se to stane zakrátko nám. Makali i teď, protože vzpoura odcházejícího turnusu se jich netýkala. Ranní směna se pokochala pohledem na zajatýho náměstka, ale dlouho se nekochala, protože každá minuta kochání se strhávala ze mzdy, kdepak, měsíční důl není sanatorium nebo místečko pro kochání, je stvořený k tvrdýmu makáni. Anebo — jako teď — k popravám.