Nakonec na město klesl večer, rozsvěcela se mdlá, slabá pouliční světla zavěšená vysoko nad zemí, takže téměř nic neosvětlovala, na hlavních třídách už prakticky nebylo k hnutí a na ústupu před tím mraveništěm se Maxim ocitl v jakési poloprázdné a polosetmělé boční ulici. Tady pochopil, že už toho dneska bylo dost, a zůstal stát.

Spatřil tri rozsvícené zlatavé koule, blikavý modrý nápis, svinutý ze skleněných trubek naplněných luminiscenčním plynem a dveře, za nimiž bylo vidět polosklepní místnost. Už si stačil zjistit, že takovými třemi zlatavými koulemi se zpravidla označují podniky, kde dostanete najíst. Seběhl po vydrolených schodech a uviděl šálek s nízkým stropem, zhruba deset prázdných stolků, podlahu posypanou silnou vrstvou dosud čistých pilin a skleněnou chladicí vitrínu, zastavěnou nasvícenými láhvemi s duhově zbarvenými nápoji. V kavárně skoro nikdo nebyl. Za chromovaným pultem vedle vitríny se majestátně pohybovala starší tvarohovitě kyprá žena v bílé blůze s vyhrnutými rukávy a opodál u kulatého stolku nedbale seděl pomenší, ale dobře stavěný muž s bledou hranatou tváří a silnými černými kníry.

Maxim vstoupil, vybral si stolek a posadil se. Kyprá matróna za pultem pohlédla někam k Maximovi a cosi ochraptěle a silně zavolala. Kníráč se na něj prázdnýma očima zadíval taky, odvrátil se, chopil se vysoké sklenice s průzračnou kapalinou, která stála na stole před ním, přiložil ji k ústům a zase postavil na místo. Někde bouchly dveře a do lokálu vešla mladičká milá dívenka v bílé krajkové zástěrce, našla Maxima očima, přistoupila k němu, opřela se konečky prstů o stolek a zadívala se kamsi nad jeho hlavu. Měla čistou hebkou kůži, lehké chmýří na horním rtu a hezké šedé oči. Maxim se ukazovákem galantně dotkl špičky nosu a pronesl:

»Maxim.«

Dívka se na něj nechápavě zadívala, jako by si ho teprve teď všimla. Byla tak milá, že se Maxim mimoděk zazubil od ucha k uchu, ona se taky usmála, ukázala si na nos a řekla:

»Rada.«

»Dobře,« zaradoval se Maxim. »Večeře.«

Přikývla a na něco se zeptala. Maxim pro každý případ taky přikývl. Usmál se a zadíval se za ní — byla útlá, lehounká a on si potěšeně uvědomil, že i v tomto světě žijí hezcí lidé.

Kyprá ženština za pultem pronesla dlouhou bručlavou sentenci a ukryla se ve své chromované pevnosti. Maxim zjistil, že vousáč se na něj dívá. Nevlídně, nepřátelsky. Po bližším zkoumání se ukázalo, že muž je hotové ztělesnění ponuré zakaboněnosti. Maxim si zatím nedokázal vysvětlit, čím to je, ale ten muž v něm probouzel samé nepříjemné asociace — s vlkem nebo možná s opicí. Aťsi. Nebude si ho všímat.

Rada se vynořila znovu a postavila před Maxima talíř s kouřící porcí kaše z masa a zeleniny a nádobu ze silného skla, obsahující světlou napěněnou tekutinu.

»Dobře,« pochválil ji Maxim a poplácal po vedlejší židli na znamení, aby si přisedla.

Moc si přál, aby si k němu Rada sedla hned, dokud bude jíst, a něco mu vyprávěla a on by poslouchal a taky chtěl, aby pocítila, jak se mu líbí a jak se po jejím boku cítí příjemně.

Ale Rada se jen pousmála a zavrtěla hlavou. Něco prohodila — Maxim porozuměl jen slovu sedět — a vrátila se k pultu. Škoda, pomyslel si Maxim. Chopil se dvouzubé vidličky a pustil se do jídla, pokoušeje se ze třiceti slov, která znal, sestavit větu, která by dívce tlumočila jeho přízeň, sympatie a potřebu sblížení.

Rada stála opřena o pult s rukama zkříženýma na prsou a pokukovala po něm. Pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, se na sebe usmáli a Maxim se divil, proč je Radin úsměv vždy o něco bledší a nejistější. Těšilo ho dívat se na ni, přestože se do toho příjemného pocitu postupně mísil rostoucí neklid. Potěšení zakoušel i z jídla, které bylo nečekaně chutné a zřejmě dosti výživné. Zároveň už však postřehl podmračený, tísnivý pohled kníratého muže a neomylně zachycoval nevoli kypré matróny za pultem… Opatrně usrkl z těžké sklenice — bylo to pivo, chladné, čerstvé, ale po pravdě řečeno přespříliš silné. Alespoň pro znalce.

Vousáč něco řekl a Rada přistoupila k jeho stolku. Zapředli spolu tlumenou a nevraživou debatu, ale vtom Maxima napadla velká moucha a on byl nucen se s ní utkat. Byla masivní, modrá a drzá: Zdálo se, že na něj nalétává ze všech stran najednou, bzučela a temně pištěla, jako by se chystala vyznat Maximovi lásku, nechtěla už nikdy odlétnout a naopak zůstat tady, s Maximem a jeho talířem, chodit po nich, olizovat je — a byla úporná a řečná. Všechno skončilo tím, že Maxim udělal nějaký nesprávný pohyb a ona se zřítila do piva. Štítivě přestavil sklenici na vedlejší stolek a dojídal ragú. Mezitím k němu znovu přistoupila Rada a tentokrát už bez úsměvu se na něco zeptala.

»Ano,« řekl Maxim pro jistotu. »Rada je hezká.«

Pohlédla na něj s upřímným úlekem, odešla k pultu a vrátila se s malou sklenkou tmavohnědé tekutiny na tácku.

»Chutná,« řekl Maxim a laskavě a ustaraně se na děvče zadíval. »Co špatně? Rado, sedněte mluvit. Musíme mluvit. Nesmím odejít.«

Tento pečlivě připravený proslov na ni udělal nečekaně špatný dojem. Maxim měl dokonce pocit, že se co nevidět rozpláče. Roztřásly se jí rty, něco zašeptala a vyběhla ze sálu. Něco dělám špatně, pomyslel si zkormouceně Maxim, ale naprosto nechápal, co konkrétně.

Uvědomoval si jedno: Ani muž s knírem, ani kyprá dáma si nepřejí, aby s ním Rada »sedět« a »mluvit«. Ale protože to rozhodně nebyli ani zástupci vedení restaurace a už Vůbec ne nějací strážci zákona a protože Maxim zřejmě žádné zákony neporušil, názoru těch dvou rozhněvaných lidí nebylo třeba věnovat pražádnou pozornost.

Kníráč sice tiše, ale s krajně podrážděnou intonaci cosi procedil skrz zuby, naráz dopil svou sklenici, vydoloval zpod stolu silnou lakovanou špacírku, vstal a pomalu se přiblížil k Maximovi. Posadil se proti němu, položil hůl napříč před sebe, a aniž se na Maxima jedinkrát podíval, začal zcela nepochybně promlouvat právě k němu — drtil mezi zuby těžká, pomalá slova, prokládaná častým massarakš, jeho řeč připadala Maximovi stejně černá a naleštěná jako jeho zlověstná hůl, v té promluvě byla temná hrozba, výzva, nevole a to všechno se zvláštně rozpouštělo ve lhostejné intonaci, lhostejné tváři a prázdnotě bledých skelných očí.

»Nerozumím,« řekl Maxim pohněvaně.

A kníráč k němu pomalu otočil bílou tvář, podíval se jakoby skrz něj, zvolna, sekaně položil nějakou otázku a najednou ze špacírky obratně vytrhl dlouhý lesklý nůž s úzkou čepelí. Maxim nejdřív nevěděl, co si v takové situaci počít. Protože ani netušil, co říct a jak reagovat, zvedl ze stolu vidličku a zatočil s ní v prstech. Tohle gesto mělo na vousáče ohromující vliv. Měkce odskočil, ani nestačil vstát, převrátil židli a napřáhl nůž před sebe, jeho kníry se naježily a obnažily dlouhé žluté zuby. Kyprá žena za pultem pronikavě zavřeštěla. Maxim překvapeně vyskočil. Vousáč se najednou ocitl v jeho těsné blízkosti, ale vtom odněkud vyběhla Rada, postavila se mezi ně a začala nahlas a jasně křičet — nejdřív na kníratého, pak se obrátila a svůj díl dostal i Maxim. Ten nerozuměl vůbec ničemu, kdežto vousatý se jedovatě zaštířil, popadl svou špacírku, ukryl do ní nůž a klidně zamířil k východu. Ve dveřích se obrátil, mrštil do lokálu pár přidušených slov a zmizel.

Bledá Rada s chvějícími se rty zvedla povalenou židlí, utřela ubrouskem rozlitou hnědou kapalinu ze stolu, sebrala špinavé nádobí, odnesla ho, a když se vrátila, něco Maximovi řekla. Ten se zmohl jen na »ano«, ale tentokrát to nepomohlo. Rada podrážděným hlasem Ještě jednou opakovala totéž, ale Maxim vycítil, že není ani tak rozzlobená, jako spíš vylekaná. »Ne,« řekl Maxim tentokrát a žena za pultem se příšerně rozeřvala, zatřásla odulými tvářemi, a tak Maximovi nezbývalo, než se přiznat: »Nerozumím.«

Žena za neustálého povyku vyběhla ze svého úkrytu, přihrnula se k Maximovi, postavila se před něj s rukama v bok, chvíli ještě kvílela, ale pak ho popadla pod krkem a začala mu neurvale prohledávat kapsy. Zkoprnělý Maxim se vůbec nebránil, jen pořád opakoval: »To se nesmí!« a vyčítavě se díval po Radě. Matróna ho strčila do prsou, a jako by dospěla k nějakému strašlivému rozhodnutí, vrhla se zpátky ke svému pultu a popadla telefonní sluchátko.