Maxim klidně stál, odpočíval, svěšené ruce ho brněly. Pod jeho nohama se ztěžka převaloval vousatý vůdce. Z Maximova zraněného ramene se valila krev. Vtom ho Rada uchopila za ruku, vzlykla a přejela si jeho dlaní po mokrém obličeji. Rozhlédl se. Po betonové podlaze se jako pytle povalovala těla. Mechanicky je spočítal, s vůdcem jich bylo šest, a pomyslel si, že dva stačili utéct. Radiny doteky mu byly nevýslovně příjemné a věděl, že konal tak, jak konat měl, a udělal jen to, co musel udělat — ani o kapku míň, ani o kapku víc. Ti, co stačili utéct nebyli daleko, ale on se za nimi nehnal, přestože by je snadno dohnal, kdyby chtěl: Ještě teď slyšel, jak na konci tunelu panicky buší jejich podpatky… A ti, co uniknout nestačili, ti leží, někteří z nich zemřou a někteří už jsou mrtví, a on teď chápal, že jsou to přece jen lidé, ne opice, ani pancéřoví vlci, přestože jejich dech byl smrdutý, doteky dravci a záměry špinavé a odporné. A přece zakoušel jistou lítost, jako by ztratil dřívější čistotu, jako by přišel o zdánlivě neoddělitelný kousek duše někdejšího Maxima, věděl, že tamten Maxim zmizel navždy, bylo mu z toho trochu trpko a budilo to v něm jakousi dosud nepoznanou hrdost…

»Pojďme, Maxime,« pronesla tiše Rada.

Poslušně vykročil za ní.

»Zkrátka a dobře vám upláchl.«

»Nedalo se nic dělat.. . Sám nejlíp víte, jak to v takových případech vypadá…«

»Zatracená práce, Fanku! Vy jste přece nic dělat nemusel. Stačilo by, kdybyste si býval vzal řidiče.«

»Já vím, že je to moje vina, ale koho by napadlo…«

»Už toho nechte. Co jste zatím podnikl?«

»Jakmile mě pustili, zavolal jsem Megovi. Megu nic neví. Pokud se vrátí k němu, profesor nám to okamžitě oznámí… Dál jsem nechal sledovat všechny domovy pro slabomyslné… Nemůže utéct daleko, lidé ho prostě nenechají, je příliš nápadný…«

»A dál?«

»Vzbouřil jsem svoje lidi na policii. Přikázal jsem jim, aby sledovali všechny přestupky proti veřejnému pořádku včetně porušování pravidel silničního provozu. Nemá doklady. Vydal jsem pokyn, aby mi byly zasílány zprávy o všech zadržených bez dokladů… Nemá žádnou šanci ztratit se nám z dohledu, i kdyby chtěl… Podle mého názoru je to otázka dvou tří dnů… Jednoduché jako facka, banální záležitost…«

»Banální! Co mohlo být banálnější: Posadit se do vozu, zajet do televizního studia a přivézt sem jednoho muže… A vy jste si neporadil ani s takovou maličkostí.«

»Je to moje vina. Ale fatální shoda okolností…«

»Už jsem řekl, že okolnosti mě nezajímají. Skutečně vypadá jako šílenec?«

»Těžko říct… Nejspíš asi připomíná divocha. Dobře umytého a udržovaného horala. Ale snadno si dokážu představit situaci, kdy vypadá jako blázen… A pak, ten věčný idiotský úsměv, kreténské žblebtání místo normální lidské řeči… A celkově vypadá jako pitomeček…«

»Chápu. Vaše opatření schvaluji… A ještě něco, Fanku. Spojte se s ilegály.«

»Cože?!«

»Pokud ho v několika nejbližších dnech nedopadnete, určitě se objeví mezi ilegály.«

»Já ovšem nechápu, co by divoch mohl pohledávat mezi ilegály.«

»V ilegalitě pracuje hodně divochů. Nechte už těch hloupých otázek a dělejte, co vám říkám. Pokud vám unikne ještě jednou, propustím vás.«

»Podruhé už mi neuteče.«

»To jsem rád. Co máte ještě?«

»Zajímavý drb o Puchýřoví.«

»O Puchýřovi? Co konkrétně?«

»Omlouvám se, Poutníku… Kdybyste dovolil, raději vám to pošeptám do ucha…«

Kapitola pátá

Pan rytmistr Čaču dokončil instruktáž a rozkázal: »Kaprále Gaale, vy tu zůstanete. Ostatní mohou jít.« Když ostatní velitelé odešli — husím pochodem, každý s nosem přilepeným na zátylek muže před sebou — pan rytmistr si jistou dobu Gaje prohlížel, pohupuje se na židli a pískaje si starou vojačkou píseň Mámo, nech toho. Pan rytmistr Čaču se ani v nejmenším nepodobal panu rytmistru Tootovi. Byl podsaditý, tmavolící, s velkou pleší a mnohem starší než Toot, v nedávné minulosti se zúčastnil osmi přímořských incidentů a jeho stejnokroj zdobil Ohnivý kříž a tři medaile Za nespoutanost v palbě; hodně se vykládalo o jeho fantastickém souboji s bílou ponorkou, kdy jeho stroj dostal přímý zásah a vzplanul, ale on střílel dál, dokud ze strašlivých popálenin neztratil vědomí; říkalo se, že na jeho těle nenajdete jeden kousek vlastní kůže, jen cizí transplantáty, a na levé ruce mu chyběly tři prsty. Byl přímočarý a hrubý, pravý válečník, který na rozdíl od rytmistra Toota zásadně nepovažoval za nutné tajit své nálady ani před mužstvem, ani před velením. Když se cítil dobře, věděla celá brigáda, že pan rytmistr Čaču je veselý, zato když nebyl ve své kůži a hvízdal si Mámo, nech toho…

Když se mu Gaj předpisovým pohledem díval do očí, zmocňovalo se ho zoufalství při pomyšlení, že se mu jakýmsi Gajovi samotnému neznámým způsobem povedlo tohohle skvělého člověka zarmoutit a rozzlobit. Chvatně v paměti přebíral všechny své vlastní přestupky i hříšky legionářů z jeho sekce, ale nedokázal si vzpomenout na nic, co by už předem nebylo zažehnáno nedbalým mávnutím bezprsté ruky a ochraptěle uvrčeným:

»No bože, však jsme v Legii. Na to se sere…«

Pan rytmistr se dál lehce pohupoval a tiše si pískal.

»Nemám rád kecy a přiblblý čmáranice, kaprále,« pronesl nakonec. »Buď kandidáta Sima doporučuješ, nebo ho nedoporučuješ. Tak jak to je?«

»Tak jest, doporučuji, pane rytmistře!« vychrlil chvatně Gaj. »Ale…«

»Žádný ale, kaprále! Doporučuješ, nebo nedoporučuješ?«

»Tak jest, doporučuji.«

»A jak mám potom rozumět těm dvěma lejstrům?«

Pan rytmistr netrpělivým pohybem vylovil z náprsní kapsy dva přeložené papíry, rozprostřel je na stole a přidržel zmrzačenou rukou.

»Tady čtu: Doporučuji výšeuvedeného Maka Sima jako oddaného a schopného atakdále… Tomu bych všemu rozuměl, protože končíš: …k udělení čestné hodnosti kandidáta na vojína Bojové legie. Jenže je tady eště ta tvoje druhá moudrost, kaprále: … V souvislosti s výšeuvedeným považuji za svou povinnost upozornit velení na nezbytnost důkladné prověrky jmenovaného kandidáta na vojína Bojové legie M. Sima. Massarakš! Tak co vlastně chceš, kaprále?«

»Pane rytmistře!« ozval se rozrušený Gaj. »Ale já jsem skutečně v těžké situaci. Znám budoucího kandidáta Sima jako schopného a úkolům Legie oddaného občana. Jsem si jist, že naší věci přinese mnoho užitku. Avšak vzhledem k tomu, že v Legii je místo jen pro křišťálově čisté…«

»No dobrá, dobrá!« přerušil ho netrpělivě pan rytmistr. »Zkrátka a dobře to uděláme takhle, kaprále. Jedno z těch lejster si teď vezmeš a okamžitě ho roztrháš. Uvažuj, hochu! Přece nemůžu k panu brigadýrovi přijít s dvouma papírama. Buď ano, nebo ne! Tady jsme v Legii, kaprále, a ne na filozofický fakultě. Máš dvě minuty na rozmyšlenou.«

Pan rytmistr vytáhl ze stolu tlustý spis a s odporem jej hodil před sebe. Gaj sklesle pohlédl na hodinky. Volba to byla nesmírně těžká. Tajit před velením nedostatečnou znalost doporučovaného je pravého legionáře nedůstojné a nečestné, a to i v případě, když jde o někoho jako Mak. Na druhé straně by však bylo nečestné a legionáře nedůstojné vyhýbat se odpovědnosti a přehrát rozhodnutí na pana rytmistra, který Maka viděl jen dvakrát, a to jen při nástupu roty. No dobrá, tak ještě jednou. V jeho prospěch svědčí, že vroucně a opravdově přijal za své úkoly Legie; bez jediného zádrhele prošel podrobnými prohlídkami v Departmentu veřejného zdraví; když ho pan rytmistr Toot a pan štábní lékař Zogu vyslali do nějaké tajné instituce, patrně na prověrku, tuto prověrku se ctí absolvoval. (Pravda, tohle je údaj od samotného Maka, dokumenty ztratil, ale jak jinak by se ocitl bez dozoru ve městě?); a je to statečný chlap, rozený bojovník — sám se vypořádal s Krysařovou bandou — je sympatický, snadno se sbližuje s lidmi, je dobromyslný a naprosto nezištný. A vůbec je to člověk nevšedních schopností. A teď nějaká ta proti: Vůbec není známo, odkud pochází a co je vlastně zač. Na svou minulost se buď vůbec nepamatuje, nebo o ní nechce mluvit… a nemá žádné doklady. Ale je tohle všechno nějak zvlášť podezřelé? Vláda kontroluje jen hranice a centrální oblasti. Dvě třetiny území státu se zmítají v anarchistických výbojích, lidé odtud utíkají, je tam hlad, epidemie a doklady tam nemá vůbec nikdo, ti mladší ani nevědí, co to doklady jsou. A kolik je mezi nimi nemocných, hlavně těch, co ztratili paměť, dokonce i degenerátů… Koneckonců hlavní je, že Mak není degenerát…